Paměti kontraadmirála Hornblowera 2 - Doznání viny

3. srpna 2012 v 21:32 | Dark Angel |  Paměti Kontraadmirála Hornblowera II - slash, Horatio Hornblower / Archie Kennedy
Téma: Hornblower
Páry: Horatio Hornblower / Archibald "Archie" Kennedy
Žánr: preslash
Varování: 12+, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Beta-read: zatím chybí
Shrnutí: Upřímné doznání je někdy lepší, než dlouhé roky kličkování kolem skutečných příčin našeho jednání.
Poznámka: Začátek druhé části se odehrává dva roky po poslední kapitole první části.
Motto: Mládí odchází stejně, jako naši přátelé. Smrt je na moři neodvratná. Ale vzpomínky zůstávají.

***

Zůstali jsme sedět na té lavici až do tmy. Nevím, jestli nás neposlali do cel jen proto, že jsme důstojníci nebo jestli nás tam, na samém konci dvora neviděli. Na zamykání cel ještě byl čas. Zamykali při výměně hlídky za noční, což přijde teprve dvě hodiny po soumraku.

Bylo příjemné za deště trávit čas venku, když urputně nepálilo slunce. Déšť byl příjemnou změnou po dlouhých dnech sálavého vedra. Najednou bylo všechno svěží, vzduch nebyl plný prachu a dalo se volněji dýchat.

Zavedl jsem řeč na Kennedyho mládí. Vyprávěl mi o svém otci a sestře, o tom, kam chodil do školy a že studoval ve škole matematiku, než se přihlásil na Justinien. Rozmluvil se a na chvíli přestal být tichý a zamyšlený, jako teď býval téměř pořád. Pověděl mi o mnoha svazcích knih, které přečetl a o své lásce k literatuře.

Naslouchal jsem mu rád, těšil mě jeho hlas i pouhá přítomnost. A také mě rozradostnilo nadšení, které se mu vrátilo do tváře, když vyprávěl o svých začátcích u námořnictva z doby před naším setkáním.

Nakonec mi vyprávěl, jak se stalo, že se dostal do věznice, kde jsme se tak nečekaně setkali.


Dodatečně jsem se mu omluvil za ránu do hlavy, kterou jsem ho byl nucen umlčet, když dostal během dobývání nepřátelské lodi záchvat. Nenapadlo ho nic lepšího, než se smát a vyčíst mi dvoudenní bolest hlavy, která jej sužovala, poté co se probral z bezvědomí.

Nakonec už nebylo co říct, a tak jsme jen seděli bok po boku a poslouchali šumění deště. Kromě stráží na povinné hlídce už nikdo venku nebyl. Moji muži se odešli skrýt před deštěm do svých cel a pravděpodobně se teď bavili nějakou nesmyslnou hrou nebo vymýšlením plánu na útěk.

Znovu se mi v nastalém mlčení vrátily myšlenky na předešlý den. Nakonec mi to nedalo: "Archie?"
"Ano, Horatio?"
"Chci se jen zeptat... Včera, než jsem omdlel..." Nevěděl jsem, jak větu dokončit, na co se vlastně mám ptát. Zmlkl jsem a cítil se hloupě, že o tom začínám.

Za pár vteřin jsem uslyšel ve tmě těsně vedle sebe tichý smích.
Nezlobil jsem se: "Ty se směješ, Archie?" Měl k tomu pochopitelně důvod - jeho kolega s nevymáchanými drzými ústy a až příliš tvrdou hlavou náhle nenacházel slov. Skutečně to bylo zábavné.

"Promiň, Horatio. Já jen... Včera jsem si chvíli myslel, žes to na mě hrál. Že jsi sehrál scénu s mdlobami, abych ti dal pokoj." Zněl pobaveně. A - pokud se mi to nezdálo - v jeho hlase byla patrná i úleva.
"Tak to ovšem nebylo, Archie." Jak ho to jen mohlo napadnout? Cítil jsem se ještě hloupěji, než dosud. Proč bych měl předstírat mdloby právě před ním? Před mužem, který mi byl tak dobrým přítelem.
"To mi během chvíle taky došlo, kamaráde. Ale to už jsi ležel na zemi a příšerně ses praštil do hlavy." Znovu se uvolněně zasmál.

Jeho veselí trochu umenšilo i napjetí mého těla. Aniž bych si to uvědomoval, měl jsem celou dobu, co jsme seděli venku, křečovitě sevřené ruce. Napjetí bylo náhle to tam a já se rozesmál s ním: "Ráno jsem si myslel, že to byl jen sen nebo blouznění."

Archieho smích utichl. Neviděl jsem mu ve tmě do tváře, a tak jsem jen čekal, co řekne.
Když znovu promluvil, veselí bylo pryč. Zněl nejistě.
"Byl bys raději, kdyby moje doteky byly jen blouznění z horečky?" zeptal se a já náhle nevěděl co říct. Tak přímá a zklamaná otázka mě zabolela.

Měl jsem tehdy volit slova, která by byla správná podle zákonů a morálních předpisů? Nebo jsem se měl bezvýhradně poddat pocitům, které mě zachvátily minulého jitra? Přepadla mě nejistota a strach, že špatně volenými slovy Archiemu ublížím. Jeho duševní rovnováha byla vždycky tak křehká... Nerad bych ho jakkoli ranil.

Mlčel jsem příliš dlouho. Tak dlouho, až to můj drahý přítel pochopil špatně.
"Zapomeň na to, co se stalo, Horatio. Už se to nikdy nebude opakovat," slíbil zlomeným hlasem a mě bolestivě bodlo u srdce.

Rozhlédl jsem se po strážích. Zdálo se, že v dohledu nikdo není. K čertu se strážemi. Byl bych se v tu chvíli nechal i pověsit, jen abych mu mohl vysvětlit, že se mýlí, když si myslí, že mi jeho náklonnost je nepříjemná.

Otočil jsem se k němu a položil dlaň na jeho tvář tak, aby se i on na mě musel podívat.
"Nebuď hlupák, Archie," doporučil jsem mu: "Já jen nevěděl, jak ti říct, žes mě včera překvapil."
Usmál jsem se na něj a hladil ho po hebké hladce oholené tváři. Něžně, starostlivě. Zkoumal jsem v téměř úplné temnotě jeho jemné rysy a čekal na reakci.

Obavy mě přešly už ráno. Na světě není mnoho lidí, kteří se řídí zákony své země naprosto bezvýhradně. A i kdyby... Stejně nás klidně hned zítra může někdo, kdo v mých myšlenkách zatím nemá tvář, bez milosti odpravit v boji. Stojí za to zemřít jen tak nebo zemřít raději pro muže, který za to stojí? Zemřít pro Archieho. Už ráno jsem si udělal jasno - kdykoli bych pro něj zemřel.

Přikryl moji ruku svou a opětoval mi úsměv: "Chceš tedy říct, že..." Teď nenacházel slova pro změnu on.
Povzdechl jsem si a tiše se zasmál: "Vidíš, není to jednoduché, vyjasnit si pocity pouhými slovy."
Přikývl.
"Kde nepomůžou slova, mohly by pomoci činy," řekl a přitáhl si mě blíž k sobě. Snad poprvé, co jsem jej znal, se projevil jako ten odvážnější z nás. Já sám bych býval k tomuhle kroku pravděpodobně nenašel odvahu. Položil jsem mu pomalu a opatrně ruku na paži a dlaní druhé ruky jsem vyhledal jeho zátylek.

Byli jsme oba tak překvapení svým jednáním, tak nezkušení a tak nejistí. Jak jsme tam seděli v těsném objetí, oba jsme se třásli nervozitou a obavami z toho, co přijde.

Dlouho si mě prohlížel. Pochopil, že se nebudu bránit, že jej nechám vyzkoušet city nás obou. Nejspíš jsme si oba přáli totéž - zjistit, jestli je naše náklonnost skutečná a silná nebo se jedná jen o jakési pomatení smyslů.

Kdoví, kolik to bylo minut, kdy se na mě takhle díval. Těkal očima po mé tváři a nakonec uchopil mou hlavu do dlaní a velice, velice pomalu přiblížil své rty k mým.
"Smím, Horatio?" zeptal se nejistě.
Jen jsem přikývl a zavřel pomalu oči.

Dotkl se mých úst téměř neznatelně a na vteřinu se odtáhl. Pak mě políbil doopravdy. Přitiskl své horké rty na mé a já v tu chvíli ucítil něco tak nečekaného, že jsem se mu málem vytrhl.

Zalila mě vlna nesnesitelného horka, tělo roztřásla silná zimnice, naskočila mi husí kůže a prudce se mi zatočila hlava.

Nedokázal jsem vysvětlit, co mezi námi tak dlouho stálo, než jsem pochopil, kam patřím. Že patřím k němu, vedle něj. Nebylo nejmenších pochyb.

Teprve teď mi bylo jasné, proč jsem na něj během našeho odloučení téměř neustále myslel, proč jsem si ho představoval - co by mi řekl na mé úspěchy, jestli by se za mě postavil v těžkých chvílích... Náhle mi bylo jasné, proč mi jeho společnost během plavby na Indefatigable byla tak milá a proč jsem ji tolik vyhledával. Porozuměl jsem také, proč jsem neustále toužil se o něho starat, být mu na blízku, bránit jej před Simpsonem i celým světem a chlácholit jej, kdykoli dostal svůj podivný záchvat.

Tohle všechno mi prolétlo hlavou během těch několika málo vteřin, kdy se naše rty dotýkaly.

Povolil naše pevné objetí, vzdálil se ode mě na pár centimetrů a otevřel oči. Nikdy jsem na jeho tváři neviděl tak dokonale šťastný úsměv jako v tu chvíli. Musel jsem jej opětovat. Když byl on šťastný, zaplavovalo štěstí i mne.

Vztáhl jsem ruku a uchopil jeho štíhlé prsty do svých. Byl bych mu přísahal, že jej už nikdy neopustím, kdybych jen mohl, ale nedostávalo se mi slov. Dojem z toho krátkého, ale tolik říkajícího polibku byl nečekaně intenzivní. A stále trval.

Vzhlédl jsem od našich propletených rukou a setkal se s jeho bezelstnýma očima upřenýma do mé tváře. Viděl jsem v nich štěstí. Bývalo by mě zajímalo, jestli i Archie vidí štěstí v mých očích.
"Tak co?" zeptal se tichým trochu rozechvělým hlasem po chvíli: "Necháš mě pověsit za tohle doznání viny?"

Byli jsme oba vinni osudovou přitažlivostí jeden k druhému. Co nám asi přinese budoucnost? V ten moment mě to nezajímalo. Ať už budoucnost chystala cokoli, byli jsme na její úklady odteď dva.

"Jedině, že bych se směl zhoupnout vedle tebe," odpověděl jsem také roztřeseně.
"Ach, Horatio..." povzdechl si Archie tiše a viděl jsem, že by se ke mně rád naklonil blíž a znovu překonal těch pár centimetrů, které nás dělily. Ovšem jeho odvaha už znovu byla tam, kde obvykle bývala. Dobře ukrytá v jeho nitru.

A tak teď bylo na mně, abych jej objal kolem pasu, přitáhl k sobě a položil si něžně jeho hlavu na rameno.
"Takhle to mělo být už dávno," šeptal jsem mu do vlasů: "Trochu mi trvalo, než jsem to pochopil."

Vtiskl jsem mu letmý polibek na čelo a nechal jej, aby se ke mně v noční tmě a dešti ještě blíž přivinul.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama