Paměti Kontraadmirála Hornblowera 2 - Jen jednu šanci

16. října 2011 v 13:33 | Dark Angel |  Paměti Kontraadmirála Hornblowera II - slash, Horatio Hornblower / Archie Kennedy
Téma: Hornblower
Páry: Horatio Hornblower / Archibald "Archie" Kennedy
Žánr: preslash
Varování: 12+, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Beta-read: zatím chybí
Shrnutí: Pomoc příteli ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebuje by měla být tou největší samozřejmostí v životě člověka.
Poznámka: Začátek druhé části se odehrává dva roky po poslední kapitole první části.
Motto: Mládí odchází stejně, jako naši přátelé. Smrt je na moři neodvratná. Ale vzpomínky zůstávají.

***

Nejprve jsem uslyšel ránu. Pak někdo promluvil a nakonec mě do očí bodlo ostré světlo. Posadil jsem se, ale vzápětí se mi tak rozezvonilo v uších a zachvátila mě tak urputná bolest hlavy, že jsem téměř bez použití vlastní vůle skončil znovu na polštáři. Celý svět se mi před očima roztočil, bylo bezpečnější znovu zavřít víčka a přát si, aby na světě existoval alespoň jeden stabilní bod.

Kennedy se ke mně vrhl: "Horatio, jak ti je?"
Hledal jsem alespoň minimální stabilitu pro svůj pohled a našel ji hluboko v v jeho očích: "Už mi bylo líp."
Usmál se a podal mi vodu. Zdálo se, že horečku už nemám, ale pohárek jsem bez váhání přijal, neboť mě přepadla úporná žízeň. Voda byla čerstvá, chladná a možná proto tak osvěžující. Okamžitě se mi zdálo, že se cítím lépe.
"Byl jsi mimo skoro celý den," informoval mě Archie: "Ale horečka už ustupuje."


Zapřemýšlel jsem a pak si vzpomněl, kdy jsem ztratil vědomí - za jaké situace. Podíval jsem se na něj. Na jeho tváři nebyl patrný ani náznak rozpaků nebo nejistoty. Přehodil přese mě deku, kterou jsem odhrnul stranou a vzal si zpět vyprázněný pohár.

"Proč mě tak strašně bolí hlava?" zeptal jsem se napůl sám sebe a napůl Archieho.
Posadil se na svoji postel u protější stěny a chvíli váhal: "Víš, Horatio,... Když jsi omdlel, nějak jsem tě nestihl zachytit. Spadl jsi na zem a udeřil se do hlavy. Promiň."

Hlava mě bolela téměř nesnesitelně, přehodil jsem si paži přes tvář, abych zabránil dotěrnému světlu bodat mě do očí: "To nic, Archie, nemusíš se omlouvat."

Bylo zbytečné více hovořit. Místo toho jsem se věnoval vlastním myšlenkám. Omdlel jsem a pokud si dobře vzpomínám, Kennedy mě těsně předtím umýval. Pokud tedy nebylo to, co se mezi námi odehrálo jen pouhou fantazií nebo blouzněním z horečky.

Opatrně jsem otočil hlavu a trochu nadzdvihl paži, abych se na něj mohl sám nepozorován podívat. Ležel natažený na zádech na své pryčně a zíral do stropu. Jednu nohu měl pokrčenou a ruce složené pod hlavou. V letním horku si nechal rozepnutou košili. Díval jsem se na jeho obnažené tělo a zkoumal své pocity.

Během několika příštích minut jsem je shledal přinejmenším zvláštními. Zdálo se téměř zvrácené, že se mi líbí dívat se na něj, zkoumat jeho profil s výraznou bradou, malým nosem, úzkými rty a světle hnědými andělsky vlnitými vlasy.

Když se vrátil do cely Hunter, Kennedy se otočil na bok, zády ke mně a já, zíraje na oprýskaný strop cely jsem dál uvažoval, co tohle všechno pro Boha může znamenat. Pohlédl jsem na svou košili a na své ruce. Vše bylo čisté, takže ty vřelé doteky, které se odehrály mezi mnou a poručíkem čekatelem Kennedym zjevně nebyly výplodem mé horečnaté mysli.

Pak bylo tedy nutné zvážit, čím byla ta přitažlivost způsobena. Snad tím, že jsme ani jeden již dlouhé měsíce nespatřili jedinou ženu? O tom jsem silně pochyboval - alespoň, co se týče mne samého. Nedávno jsem měl možnost doprovázet okouzlující mladou ženu na krátké plavbě a ani mě nenapadlo, že bych po ní mohl zatoužit.

Archie na tom samozřejmě z mnoha důvodů mohl být jinak. Jestli je již dva roky vězněn, kdo ví, jaké pocity v něm dřímají. Byl dlouhou dobu osamělý, bez přátel, bez jediné spřízněné duše ve svém okolí. Mohl snad jen z pouhého nedostatku citů zatoužit po komkoli? Po jakémkoli těle blízko svého? I o tom jsem ovšem pochyboval, jelikož jeho doteky nevyvolávaly dojem pouhé náklonnosti z nouze. Bylo to jiné.

Nezdálo se, že by náhlá přitažlivost mezi námi vznikla jen z neukojené touhy po ženě nebo obecně z neukojené touhy. Cítil jsem, že toužím se ho dotknout právě proto, že je to on. On a nikdo jiný. Můj drahý citlivý přítel Archie.

Nikdy jsem si nemyslel, že právě tohle by mne mohlo potkat. Nezdálo se mi, že bych byl duševně jakkoli v nepořádku 1, ale i tak se mi sevřelo hrdlo, když jsem si vzápětí představil, jak se s Archiem jeden vedle druhého houpeme na oprátce, kdyby nás kdokoli býval viděl.
I přes tuto hrozbu jsem ovšem nedokázal přestat myslet na jeho prsty klouzající po mém těle a na studenou mokrou látku, kterou mě omýval.

Snažil jsem se sám sobě takové myšlenky zakázat, ale nedalo se tomu vyhnout. Znovu jsem se na něj zahleděl. Stálo by mi pár doteků a trocha blízkosti za oprátku? Nejspíš ne, pokud to, co se mezi námi před několika hodinami stalo, není začátek něčeho mnohem většího. Pak už bych o té oprátce klidně uvažoval.

Vždyť nás hned zítra může někdo zastřelit v bitvě, můžeme sklouznout za deštivé noci z ráhna, může nás potkat zbloudilý úlomek dřeva odstřelený dělovou koulí z lodi nebo se může stát tisíc jiných nehod končících neodvratnou smrtí. Tak proč vlastně ne? Proč se radši nenechat v klidu pověsit za něco, čeho bych nelitoval.

A pak jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsme se poznali. Už tenkrát mi bylo nejlépe, pokud jsem se nacházel v jeho společnosti. Myslel jsem na den, kdy jsem nastoupil jako podporučík na svou první loď, na Justinien pod velení kapitána Keena.

Poručík čekatel Kennedy mě tehdy uvítal na palubě jako úplně první, provedl mě po lodi a já už tehdy cítil, že je to dobrý a vřelý člověk s příjemným vystupováním. Žádný tvrdý, ostřílený námořník, jen mladík, jako já, který se nějak ocitl na moři. Když mě představoval ostatním podporučíkům, nazval nás všechny spolutrpiteli. Na to slovo si dodnes vzpomínám, i na toho, kvůli komu Archie trpěl.

Stali jsme se přáteli a já jeho přítomnost snad podvědomě, snad napůl vědomě vyhledával, kdykoli to bylo možné. Je snad už někde v té době začátek toho, co se dnes stalo?

Když jsem myslel na naše rozmluvy a dlouhé večery o samotě na palubě, musel jsem uznat, že ano. Již tehdy jsem obdivoval jeho křišťálově čistou povahu, bezkonfliktní jednání a zbožňoval upřímné modré oči. Něčím mě fascinoval od prvního dne.

Takovými a podobnými myšlenkami jsem se zaobíral, dokud se venku nezačalo šeřit a já neusnul tvrdým spánkem s mnoh sny, v nichž se mi opakovaně zjevovala Archieho tvář vedle Simsonovy a Keenovy.

***

Další den se dalo do deště. Mně už bylo o poznání lépe, i když hlava stále ještě ukrutně bolela. Horečka ovšem ustoupila, a tak jsem po Bůh ví kolika dnech vstal z postele a vyšel ven, abych se prošel kryt loubím, jímž byla opatřena strana dvora při budově.

Požádal jsem Archieho, aby mě doprovázel a on svolil. Kráčeli jsme zvolna vedle sebe z jednoho konce dvora na druhý, oba s rukama založenýma na zádech stejně, jako bychom stáli na palubě lodi a právě byli ve službě.

"Přemýšlel jsem o útěku, Archie. Měli bychom se o to pokusit co nejdřív," začal jsem, abych odvedl svoji pozornost od včerejška.
"Nevěřím, že se to povede, Horatio. Zkusil jsem to už pětkrát. Je to bez šance."
Pokrčil jsem rameny a zastavil se u lavice na samém konci dvora. Archie se posadil, já zůstal stát: "Jenže tys na to byl sám. A teď je nás deset."

Zkřivil rty v pochybovačném úšklebku: "Stejně tomu nevěřím. Posádka pevnosti má přinejmenším desetinásobek našeho počtu. Je to marné."
Díval se na mě proti matnému světlu, které se našim unaveným očím vězňů zdálo až příliš jasné a mhouřil víčka. Tedy jsem se přece jen posadil vedle něho: "Ještě si tu zvykneš, Archie, když včas nic neudělám."

Musel jsem ho trochu provokovat. Byl bych přísahal, že už si zvykl.
Zasmál se: "Není to tu tak zlé. Dostáváme najíst ze španělského, máme kde spát, do čeho se obléct, celkem se o nás starají."
"Jistě, starají. Pokud se zrovna nepokoušíme o útěk. Archie, ty se nechceš vrátit na Indi?"

Jeho spokojený a pobavený výraz byl rázem ten tam: "Znáš mě, Horatio. Dobře víš, že se chci vrátit na moře. Ale kdybych už nikdy nemusel do války, rozhodně by mi to nevadilo."

Pochopil jsem, co mi chtěl říct. Na moři by se plavil rád a klidně hned dnes. Ale vraždění jen proto, že si někdo někde usmyslel, že bude válka, to se mu nelíbilo. Komu také ano? Také jsem nebyl nadšený z vraždění lidí, kteří na tom byli stejně jako já, jen mluvili jiným jazykem a žili v jiné zemi. A shodou náhod právě ta jejich země se znelíbila naší zemi a naopak.

Konečně mi došlo, že Archie se už po šesté netouží o útěk pokusit, jelikož, jak sám řekl, tady mu víceméně nic neschází. A teď už není v zajetí sám, takže si klidně dokáže představit, že tu stráví všechen čas, dokud nebude uzavřen mír.

"Rozumím tomu, co cítíš, Archie, ale já tady zůstat nechci. Rozhodl jsem se pro královské loďstvo se všemi jeho klady i zápory. Chci se vrátit na své místo. Na Indi. A doufám, že ty půjdeš se mnou."

Díval se někam do ocelově šedé oblohy přes vysokou zeď před námi a chvíli neodpovídal. Přemýšlel. Zkoumal jsem jeho tvář a zdála se mi neuvěřitelně klidná, tak jistá a samozřejmá.

"Samozřejmě, že s tebou půjdu, Horatio," řekl po chvíli, aniž by se na mě podíval: "Půjdu za tebou třeba do pekelných plamenů, protože ty máš něco, co má jen hrstka námořníků. Máš schopnost získat si nejenom úctu, ale i srdce. Jsi dobrý velitel, Horatio."

Nevěděl jsem, co na to říct. Všichni muži, kteří mi svěřovali své životy do rukou, všichni ti, co byli pod mým velením, za ty jsem zodpovídal. A za Archieho jsem nesl zodpovědnost proto, že jsem si to tak přál a on mě nechal. I když byl služebně starší, nechal mě, abych o něm rozhodoval. On netoužil po velení. Toužil úplně po jiných hodnotách - jen jsem zatím nevěděl jakých.

---------

Vysvětlivky:
1) Tento příběh se odehrává v roce 1796, je tedy třeba přihlédnout k předsudkům oné doby. Homosexualita byla dlouho považována za duševní poruchu a postavena mimo zákon. Britský "Buggery Act" z roku 1533 stanovil, že soulož s Židy, Židovkami, zvířaty a sodomie jsou trestné a lidé přistižení při tomto činu mají být za živa upáleni.
Popravy oběšením za homosexuální chování byly v Anglii praktikovány až do roku 1835. Uvolnění těchto názorů přinesl až konec 19. a zejména 20. století. Je ovšem pravdou, že již v roce 1791 byl ve Francii, jako první zemi moderního západního světa dekriminalizován homosexuální pohlavní styk. Ve velké Británii byl ovšem homosexuální sex považován za trestný až do roku 1967 (pokroková země, že? :-)).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama