Paměti Kontraadmirála Hornblowera 2 - Poručík v zajetí

24. září 2011 v 10:45 | Dark Angel |  Paměti Kontraadmirála Hornblowera II - slash, Horatio Hornblower / Archie Kennedy
Téma: Hornblower
Páry: Horatio Hornblower / Archibald "Archie" Kennedy
Žánr: preslash
Varování: bez omezení, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Beta-read: zatím chybí
Shrnutí: Horatio se opět shledává s Archiem. Je to ovšem stále ten stejný dobrosrdečný, živý a vřelý muž, jakým býval?
Poznámka: Začátek druhé části se odehrává dva roky po poslední kapitole první části.
Motto: Mládí odchází stejně, jako naši přátelé. Smrt je na moři neodvratná. Ale vzpomínky zůstávají.

***

Pro citlivého mladého muže je to u námořnictva vždycky tvrdé. A i když byl Kennedy starší než já, musel jsem se pokaždé projevit jako ten silnější. On se mi jevil jako dítě, které potřebuje ochránce, i když byl v době našeho prvního setkání o mnoho měsíců na moři zkušenější, než já.

Dělal jsem to pro něj rád. Staral jsem se o jeho klid a relativní bezpečí a on mi za to oplátkou byl nejvěrnějším přítelem, který mi pokaždé kryl záda, když došlo k boji. Byl mi věrný, oddaný a stejně i já jemu.

Od našeho posledního setkání uplynuly téměř dva roky. Psal se rok 1796, bylo mi devatenáct, jemu tedy dvaadvacet. Povýšil jsem a dávno jej ve svých vzpomínkách pohřbil na dno oceánu, i když jsem se neubránil, abych občas, za dlouhých dní na moři nevyhlížel malý člun, v němž jsem ho viděl naposledy.


Jaké bylo moje překvapení, když jsem ho spatřil ve španělské věznici, s uslzenou tváří a nepříčetným pohledem v očích. Těžko se popisuje šok, který mi takové setkání způsobilo - obzvlášť, když jsem pochopil, v jakém stavu se Archie nachází.

Jen Bůh může vědět, kolik času v tom vězení strávil. Vždyť už byl dávno všemi považován za mrtvého. Celé ty dva proklaté roky ho nikdo nespatřil. Já byl poslední, kdo ho viděl živého na člunu odříznutém zrádcem Simpsonem od právě dobyté fregaty. A jen pár vteřin poté, co Simpson odřízl člun s Archiem od lodi, sestřelil mne zrádnou kulkou z ráhna.

Archie byl tenkrát zraněný, v bezvědomí a člun se ztratil v mlze dřív, než jej někdo dostihl. Možná jej ani nikdo kromě mne neviděl v zápalu boje vzdalovat se od lodi. Zajali snad již tenkrát Kennedyho Španělé?

Jeho modré oči byly celé hodiny plné slz a bylo k nesnesení vidět tak dobrého námořníka zlomeného zoufalstvím a snad i šílenstvím. Poručík z fregaty Indefatigable zajatý v bitvě pod velením kapitána Pellewa v roce 1794 a od té doby vězněný v malé, zapáchající cele.

Sloužili jsme pod Pellewem spolu, oba nás trýznil poručík čekatel Simpson, ale jen na mého přítele měly jeho výboje tak nebezpečně negativní vliv. Ve mně vyvolávaly jen rozhořčení a strach o přítele a kolegu. Kolika Kennedyho záchvatů jsem byl již tenkrát svědkem? Za každý z nich mohl Simpson a jeho tyranie páchaná na poručících, kteří byli hodností na stejné úrovni jako on - a měli tedy mít stejná práva i povinnosti. Jenže Simpson se jako služebně nejstarší cítil nadřazeně. Myslel si, že může ostatní šikanovat, bít, brát jim jídlo.

Simpsona tenkrát zastřelil sám kapitán Pellew. A dobře udělal. I když to uznávám až po létech, Simpsona nebylo možné napravit. Byl posedlý získáním moci a kariérního postupu, i když na to znalostmi ani schopnostmi neměl. Byl to tyran a citlivý Archie jeho výpady nezvládal přenést přes srdce.

Už kvůli němu jsem musel naplánovat útěk a dostat jej zpátky na Indefatigable. Věděl jsem, že to musím dokázat. Pro něj - za odměnu za to, co všechno si vytrpěl pod krutovládou poručíka Jacka Simpsona. Simpson byl počátkem všech Archieho současných i minulých problémů, někde tam začalo jeho šílenství - a všechny záchvaty.

Když jsem usedal na okraj Kennedyho ubohé vězeňské pryčny, vzpomínal jsem na ty záchvaty. Tehdy před deseti lety se vracely pokaždé, když se Simpson předvedl v celé parádě. Ten bastard šikanoval koho mohl. A nejhůř ze všech to nesl právě můj drahý přítel Kennedy.

"Archie, musíš mi pomoct," řekl jsem, aniž bych čekal, že bude nějak reagovat: "My všichni potřebujeme tvou pomoc." Myslel jsem na fakt, že po letech ve španělské věznici má jistě dobře zmapované obsazení pevnosti, pozice stráží i počet mužů, kteří pevnost obývají.

Najednou jsem se ho chtěl dotknout, možná ho i obejmout. Vypadal tak zranitelně. Léta věznění nechala na jeho těle jasné stopy. Byl tak hubený... I dřív býval štíhlý, ale teď? Jeho tělo bylo jako ubohá kostra potažená sinalou kůží, která se zdála téměř průsvitná.

Začal jsem mu nadšeně vypočítávat své plány na útěk. Nepodíval se na mě, pořád jen bez hnutí ležel otočený čelem ke zdi, ubohá hromádka špinavých hadrů. Slyšel jsem jeho tiché vzlyky a tušil, že po tvářích mu stékají slzy.

"Odtud neutečete," přerušil mě náhle, naprosto příčetným, jasným hlasem. Téměř mě to vyděsilo.

Když se pak odmítl dál s námi bavit, znovu jsem vzpomínal, jak veselý člověk to býval. Jak se smál, když v dálce pozoroval připlouvající zásobovací loď, jak jednou samou radostí z vítězství vyhodil klobouk tak vysoko do vzduchu, až jej vzal vítr a odnesl do moře. Tenkrát pro ten klobouk musel do vody skočit, ale jemu to nevadilo, i když to bylo na počátku listopadu v chladném moři. Připomněl jsem si jeho lehkou sebeironii, se kterou přijímal leckdy podřadnou práci, která nám byla udělována jako začínajícím námořníkům, i lehce posměšný tón, kterým komentoval, když jsem podřadnými pracemi byl pověřován já. Kdysi byl tím, kdo mi rozjasňoval dny.

Byl tak obětavý, laskavý, přátelský... Ale hlavně veselý. Dokázal povzbudit celou posádku ve chvíli, kdy ztráceli naději před bitvou proti mnohonásobným přesilám. A teď ji ztratil on.

Umínil jsem si, že dokážu vrátit barvu do jeho stále ještě chlapecké tváře a šťastný úsměv na jeho rty. Přísahal jsem si, že jej ještě někdy uvidím, jak skáče do moře za svým kloboukem.

***

Ten chudák dostával od našeho příchodu záchvat snad každou noc. Bylo to hrozné dívat se na jeho bílou hubenou tvář a zarudlé oči, tělo zmítající se i ve spánku v hrozných křečích. Zdávalo se mu snad stále o Simpsonovi a jeho brutálních metodách? Nebo o vězení, kde teď trávil svá léta?

Budil jsem ho. Pokaždé jsem vstal a šel ho utišit. Sevřel jsem jeho paže v dlaních - svaly měl napjaté k prasknutí a po celém těle mu vystoupil ledový pot. Chlácholil jsem ho mírnými slovy, klečel dlouhé minuty u jeho lůžka a stále jsem opakoval, že bude lépe, že se to změní, že ho dostanu ven.

Hunter, náš třetí spoluvězeň a poručík z mé zajaté lodi, se jen díval. Nikdy doopravdy nevěřil, že bych mohl Archiemu pomoci na svobodu. Z nějakého důvodu jej považoval za pouhou přítěž. Od první chvíle mého přítele odsoudil a neměl ho rád. Nedokázal jsem pochopit, že právě Kennedyho může někdo nemít rád.

A Archie, pokaždé když jsem ho vzbudil a utišil, se znovu a znovu rozplakával. Pochopil jsem, že v něm vyvolávám vzpomínky na minulost, že mu ubližuji svou přítomností - a snad i nadějí, kterou mu dávám, i když v ni ještě neuvěřil.

Trvalo to kolik dní, než jsem ho vůbec přemluvil, aby na pár minut změnil svou pozici a pokud možno i vstal. Byl slabý, málo jedl a zdálo se mi, že jej zcela opustila vůle žít. I tak to ovšem byl člověk, který mi v minulosti mnohokrát dodával odvahu, když jsem ji ztrácel. Chtěl jsem mu teď svůj dluh splatit.

Během těch dnů se mi zdálo, že pokaždé, když pršelo, byl Kennedy tak nějak přítomnější, živější, dokonce se se mnou pouštěl do krátkých, útržkovitých debat.

Díval se na mě zarudlýma zapadlýma očima, dlouho a beze slov, jako by vzpomínal na slunečné dny, zvuk který vydává lanoví Indefatigable ve větru a chuť slané vody na rtech.

Oplácel jsem mu bez váhání ten pohled. Byl tak křehký, až jsem zatoužil dát mu svou vlastní sílu a vzít na sebe úděl jeho života. Můj drahý přítel se tolik změnil, že bych ho nepoznal, kdybych jej neviděl a mohl s ním jen mluvit. Tvář, tělo, i když teď hubené, hlas, pohyby, to vše bylo stejné, ale jeho duše byla zraněná.

Byl stále bledší, stále slabší a pak mi Hunter řekl o té hladovce. Můj Bože! Málem se vyhladověl k smrti a Hunter to věděl. Ten hlupák nepovažoval za důležité mě o tom informovat a já si toho samozřejmě nevšiml.

Nebýt těch prokletých, důstojnických výhod a povinných večeří s velitelem pevnosti, byl bych trávil víc času s Kennedym v cele a donutil ho jíst. Nedokázal jsem pochopit, proč se rozhodl zabít sám sebe ve chvíli, kdy jsem mu přinesl naději.

Hunter mi o tom všem řekl až ve chvíli, kdy už bylo téměř pozdě. Kennedy se zhroutil, jeho tělo zachvátila vysoká horečka a bezvědomí.

Uložili jej na mou úpěnlivou prosbu do měkké, teplé postele v pevnosti, zatopili v krbu a přinesli čerstvou vodu, abych jej mohl omýt a dát mu pít. Díky Bohu, že měli soucit. Prosil jsem pak velitele věznice, aby mě u něj nechali.

Svolil, a tak jsem každou noc příštích dnů proseděl u jeho lůžka. Zmítal se v horečce a co chvíli opakoval Simpsonovo jméno. Věděl jsem to. S mým příchodem se mu vrátily ty nejhorší vzpomínky, jaké ve svém krátkém životě nasbíral. To všechno jen ještě posílilo jeho touhu skončit s bídným vězeňským životem, neúspěšnými pokusy o útěk a následnými nelítostnými tresty.

Bděl jsem vedle něho, díval se do jeho tváře a pozoroval celou dlouhou noc jemné chvění jeho rtů, jak sám pro sebe nehlasně ze snu něco říkal.

"Simpsone, ne!" vykřikl zase jednou ze spánku, prudce se posadil a otevřel oči. Čelo měl zpocené, oči zarudlé, ale jasné.
"Je to v pořádku, Archie, neboj se. Jsem tu," konejšil jsem ho už snad posté a jemně tlačil jeho tělo zpátky do polštářů. Prudce oddechoval, noční můra ho vyděsila. Zvolna se položil a podíval se na mě. Po dlouhé době mi věnoval další pohled svých smutných očí.

Chtěl jsem se ho pokusit přinutit k pití, horečka způsobila ještě větší dehydrataci než hladovka, ale odstrčil mou ruku a tak jsem se do něj pustil. Vyplísnil jsem ho jako malé děcko, připomněl mu všechno, co kdysi míval rád a poznamenal, že kdybych já byl na jeho místě, udělal by to, co se snažím udělat já. Totiž pomoci mu.

Díval jsem se na něj, jak bezmocně leží v peřinách, tvář se mu leskne v záři plamenů, dlouhé hnědé vlasy má rozhozené po polštáři. Už zase se na mě nedíval, upíral pohled do plamenů. Přísahal jsem mu, že bez jeho pomoci nepřežiji, nezvládnu to sám, pokud mi nepomůže.

A pak z něj konečně vypadlo to, co ho trápí. "Nepotřebujete mě," řekl.
V tu chvíli mě bodlo u srdce. Pochopil jsem to: "Jsi jeden z nás, Archie, bez tebe neodejdeme. Musíš se zotavit. A teď se napij."

Podíval se mi do očí a i on konečně uvěřil, že existuje naděje a že se o něj postarám a zajistím mu svobodu. Zvolna přiložil rty k poháru, který jsem mu podával a trochu upil. Jeho žízeň konečně přemohla vůli, stiskl mou ruku držící pohárek a hltavě vypil všechnu vodu, kterou jsem mu nabízel.

Zvítězil jsem. Přesvědčil jsem ho a neuvěřitelně se mi ulevilo.

Položil jsem mu ruku na rameno a starostlivě jej hladil: "Potřebuji tě, Archie. Jestli ne oni všichni, tak já ano, příteli. Je to sice už deset let, ale já na tebe ani na jediný den nepřestal myslet. A teď... když jsem tě našel... Neopustím tě znovu a nevzdám se, dokud nebudeš na Indi. To ti přísahám."

Zdálo se mi to nebo se v tu chvíli můj zesláblý přítel nepatrně pousmál? Že by snad vzpomínka na Indefatigable? Nebo dokonce mé vyznání?


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama