Téma: Hornblower
Páry: Horatio Hornblower / Archibald "Archie" Kennedy
Žánr: preslash
Varování: bez omezení, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Beta-read: zatím chybí
Shrnutí: Kontraadmirál Hornblower na samém sklonku života vzpomíná na léta své služby u námořnictva
Poznámka: Zatím jsou napsané Paměti 1 a 2, každá část se odehrává s určitým časovým odstupem, ale i tak jsem se zatím nedostala dál než k Horatiovým létům v hodnosti poručíka.
Motto: Mládí odchází stejně, jako naši přátelé. Smrt je na moři neodvratná. Ale vzpomínky zůstávají.
***
Jelikož za svévolné opuštění lodi je jen jediný trest, tísnilo se dobrých osm set mužů už více než šest měsíců na palubě Justinien kotvící v přístavu. Opustit loď směl jen kapitán a muži pověření nějakým úkolem na břehu. Nebo ti, kteří právě skládali důstojnické zkoušky jako Simpson před několika dny.
Ostatním by za vkročení na břeh nebo pouhý skok do moře hrozila smrt. Posedávali tedy v podpalubí a hledali si nejrůznější zábavu. Mezi řečí, ve chvílích, kdy řeč vázla, vyhlíželi námořníci ven každou skulinou, která byla v dosahu. Podpalubí bylo zatuchlé a prostoru málo.
Bylo to otravné. Nejen, že na lodi trvale žilo oněch osm set mužů posádky, navíc tu bylo ještě plno žen, které sem přišly za svými manželi a také lehkých žen, které se jednoduše prohlásily za manželky námořníků a na lodi si vydělávaly na své prachbídné živobytí.
Všude to páchlo pivem, potem, rybami a slanou vodou. Najít chvíli a místo pro osamělou četbu nebo klidnou partii šachu bylo téměř nemožné.
Zjevně jsem nebyl jediný, kdo hledal každou volnou minutu, kdy mohl být sám. Neustále jsem totiž na místech, jež jsem si vyhlédl pro svoji četbu či studium, narážel na Kennedyho. Měl podobný názor na společnost velkého počtu lidí. Necítil se mezi nimi dobře a stejně tak i já.
Jednoho odpoledne, kdy na přístav svítilo přívětivé podzimní slunce, jsem vyšel na horní palubu. Chtěl jsem si vychutnat trochu posledního letošního tepla, než nastane zima a celé týdny nebude po zářivých paprscích ani památky.
Nesl jsem s sebou knihu. Dobrodružný příběh vyprávějící o mladém kadetovi, který se za léta dřiny vypracuje ze syna chudého měšťana na korvetního kapitána, o němž s úctou vypráví celé loďstvo. Zdál se mi ten příběh poněkud nadsazený, vždyť lodní důstojníci neurozeného původu jen zřídka dosahovali na hodnost vyšší než poručík. Líbilo se mi ovšem prožívat spolu s hlavním hrdinou jeho dobrodružství a úspěchy a ve své mladické fantazii si představovat sám sebe na místě toho odvážného muže.
Již dopoledne jsem si umínil, že vydrží-li počasí, půjdu až na záď, kam obvykle nikdo nechodil. To místo nebylo kryté, vál tu silný vítr a proto zůstávalo většinou prázdné. Chtěl jsem se za hromadou strých beden posadit na stočená lana, abych byl skryt před očima nežádané společnosti.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem nahlédl za bedny a uviděl muže v důstojnickém kabátci sedícího zády ke mně. Málem bych se byl otočil a odešel, když jsem spatřil, že onen muž rovněž drží knihu na klíně a, pohlcen příběhem, nevšímá si mého příchodu.
Chvíli jsem postál a sledoval jeho siluetu. Klobouk si sundal a odložil je vedle sebe. Prudký vítr mu odvál světlé vlnité vlasy z čela. Zářily v podzimním slunci v prudkém kontrastu s černou uniformou. Seděl s rameny lehce schýlenými kupředu a knihu držel oběma rukama, jako by ji bránil před těmi, kdo by mu ji chtěli vzít. Vypadal nečekaně zranitelně a mě na okamžik napadlo, že bych jej neměl rušit ve chvíli zaslouženého odpočinku.
Samozřejmě mě mohlo napadnout, že i Kennedy bude v tomhle počasí hledat klid venku raději, než by se stal součástí vřavy a pitek v podpalubí.
"Smím si přisednout?" zeptal jsem se tichým hlasem, abych jej nevyplašil.
Otočil se a jakmile si uvědomil, že jsem to já, změnil se jeho odmítavý výraz v úsměv: "Samozřejmě Horatio, poslužte si."
Posadil jsem se vedle něj a opřel se zády o těžkou bednu: "Hledal jsem tu samotu a místo toho nacházím vás, Archie."
"I já jsem unikl na tohle místo, abych nalezl chvíli samoty..." odpověděl a já si nebyl jistý, jestli mi tím dává najevo, že překážím.
"Pokud chcete být sám, odejdu," navrhl jsem, abych mu dal možnost se k věci vyjádřit jasněji.
Zaklapl knihu a odmítavě mávl rukou: "Tak jsem to nemyslel, Horatio. Vaši společnost rád uvítám." Odmlčel se a já čekal, že v následující chvíli znovu otevře knihu a bude pokračovat v četbě. Otevřel jsem svoji a chtěl se pohroužit do dalšího dobrodružství. Kennedy se díval na oblohu, zkoumal ubíhající bílá mračna.
"Chodím sem často, víte. Sem on totiž nechodí," přiznal potom Archie tiše.
Přemýšlel jsem o tom. Kennedy se znovu dal do čtení a já jen tak nečinně zíral skrze prkna tvořící zábradlí na boku lodi. Upíral jsem pohled dolů na rozvlněnou hladinu moře. Pokaždé, když jsem si na Simpsona vzpomněl, sevřelo se celé mé tělo zlobou a záští k tomu muži.
Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že mě pronásleduje. Viděl jsem jeho oči, když jsem náhodou přehlédl palubu během služby, u večeře mě kradmo pozoroval, byl všude, kam jsem se hnul.
Ačkoli jsem obyčejně býval tolerantní a nikdo mi nevadil tak moc, abych mohl mluvit o nenávisti, tohoto muže jsem skutečně nenáviděl. Vyvolával ve mně tak silné negativní pocity, až jsem tím byl sám překvapen.
***
"Tak co, smrkáči, ještě tě sužuje mořská nemoc?" zeptal se mě podporučík Jack Simpson po několika dalších dnech, když jsem s ním náhodou měl službu.
Urážel mne, jak nejvíc mohl. Neodpověděl jsem. To bylo to nejnezdvořilejší, co jsem v dané situaci mohl udělat. Ani jsem na něho nepohlédl a jen dál sledoval dění na palubě.
"Na něco jsem se tě ptal, smrkáči," upozornil na sebe znovu Simpson.
Pohlédl jsem na něj s nelíčeným odporem v tváři, otočil se a odešel. Klouby na rukou jsem měl zaťaty tak silně, jako by náhle ztuhly na ocel. Toužil jsem se otočil a pořádně toho hnusného podlého chlapa praštit. Příčilo se mi jen na něj pohlédnout. Před očima mi okamžitě vytanul Archieho noční záchvat. A vyděšené pohledy důstojníků, když Simpson vstoupil do kajuty.
Jestli je Simpson zvyklý, že se od něj všichni podporučíci nechají utiskovat, já si to rozhodně líbit nenechám. Ne na dlouho. Buď zemře on nebo já. Dříve či později dojde mezi námi k souboji.
***
Večer toho dne se do mne Simpson pustil v koutu, kde každý den večeřeli podporučíci. Chtěl mne vyslechnout, jak říkal, obnovit zasedání inkvizice. Poznat, čeho se bojím, protože strachy ostatních už znal velmi dobře. Nenechal jsem si jeho výhrůžky a násilí líbit. Když urazil památku mé matky, neudržel jsem se a udeřil jej vší silou do tváře.
Zbil mne tak, že jsem se nemohl ani postavit na vlastní nohy. A ještě potom, když už jsem ležel na zemi a jen sténal bolestí, kopal do mne surově a nebyl k zastavení. Z roztržených úst mi tekla krev a v obličeji naskočily ošklivé fialové podlitiny. Žebra po jeho kopancích bolela ještě několik dnů při každém nádechu nebo sebemenším pohybu.
Zasloužil si moji ránu, i když já jich schytal víc. Alespoň teď věděl, že nebudu beztrestně trpět jeho hrubiánství.
Surový útok zastavil až podporučík Clayton. Namířil na Simpsona pistoli a přísahal, že jej zastřelí, jestli na mne ještě jednou sáhne. To zabralo. Nechal mne, nalil si ze džbánu pivo a posadil se zpět ke stolu.
Archie mi pomohl na nohy a spolu s některým z poddůstojníků, ani již nevím, kdo to byl, mne napůl odvedli a napůl odnesli k lodnímu lékaři. Cítil jsem, jak se Archie třese po celém těle, když mne tiskl k sobě a podpíral. Neměl jsem sílu jít sám. Zmáhala mě náhlá únava, které nešlo odolat. Ještě jsme snad ani nebyli na ošetřovně, když jsem zavřel oči. Bezvědomí nebo spánek? Kdo ví.
Pokračování: Krev cti








Ave Dark, tak Styx do kavárničky právě napsala, že večírek bude 12.8. :)