Téma: Hornblower
Páry: Horatio Hornblower / Archibald "Archie" Kennedy
Žánr: preslash
Varování: bez omezení, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Beta-read: zatím chybí
Shrnutí: Kontraadmirál Hornblower na samém sklonku života vzpomíná na léta své služby u námořnictva
Poznámka: Zatím jsou napsané Paměti 1 a 2, každá část se odehrává s určitým časovým odstupem, ale i tak jsem se zatím nedostala dál než k Horatiovým létům v hodnosti poručíka.
Motto: Mládí odchází stejně, jako naši přátelé. Smrt je na moři neodvratná. Ale vzpomínky zůstávají.
PS: Tak vám, moji drazí, představuji úplně novou povídku z fandomu Hornblowera. Chytlo mě to, že? :-) Je to tak a nemůžu se toho zbavit. Paměti I mají osm kapitol a už mám pro vás připravené i Paměti II, které mají kapitol šest. Takže je na co se těšit. Zatím to bude jen lehoulinký preslash o spřátelení, sbližování a strastech námořnického života. Později se uvidí, kam dospějeme. Třeba nikam, třeba někam... Přeji příjemné čtení. Vaše Dark
***
Když mi bylo sedmnáct, požádal jsem svého otce, aby se za mě přimluvil u námořnictva. Cítil jsem se již dost starý na to, abych se jako dítě nechával vzdělávat v bezpečí domova a živit svou rodinou. Psal se rok 1794 a já zatoužil po vlastním, svobodném životě a zodpovědnosti.
Otec, jakožto lékař vysokých kvalit, znal několik námořních důstojníků a mimo jiné také kapitána Keena z lodi Justinien. Kdysi, když byli oba o mnoho let mladší, sloužil můj otec pod Keenovým velením jako lékař na fregatě v královském loďstvu. Dnes již mu věk ohýbal záda a pacienti dávali přednost mladším a pokrokovějším lékařům. Otec zchudl, uzavřel se do sebe a i když své děti i moji matku, než zemřela, vroucně miloval, nyní poněkud zahořkl. Nedivil jsem se mu. Život k němu nikdy nebyl milosrdný.
Těžko jen pomyslet, co všechno musel otec během těch let na moři prožít. Má představivost tehdy nestačila na všechny hrůzy války, ovšem mé očekávání nebylo nikterak nadsazené, a tak jsem měl dobrou naději úklady života na moři přečkat. To jsem ovšem ještě tehdy nevěděl a nevěděl jsem to ani o mnoho let později. Uvědomuji si to až nyní, kdy se můj život chýlí ke konci.
Kapitán Keen mě pod své velení přijal jako podporučíka. Dostal jsem tedy místo u námořnictva, přislíbený pravidelný týdenní plat a zbývalo jen nechat si ušít uniformu.
Slíbil jsem si, že ta nová černá důstojnická uniforma a dlouhý plášť do deště budou posledními věcmi, které si ještě nechám od otce zaplatit. Rozhodl jsem se, že nejen, že již nedovolím, aby ze mě platil, ale navíc mu ze svého platu budu sám přispívat na chod domácnosti.
K lodi kapitána Keena jsem se měl dostavit brzy ráno dne sedmého září. Bylo chladno, hustě pršelo a nad Plymouthským přístavem se vznášela ocelová mračna tak těžká, až se mi zdálo, že by se každou chvíli mohla dotknout hlavního stěžně Justinien.
I tady, v chráněném zálivu, se zdvíhaly vlny mnohem výše, než bylo běžné a houpání maličkého člunu, který mě vezl vstříc novým osudům vyvolávalo pocit nevolnosti.
Dnes, když vzpomínám na svůj první den na moři, musím přiznat, že jsem tehdy nevěděl o službě u loďstva naprosto nic. Ovšemže jsem přečetl mnoho knih a příruček, které musí poddůstojník znát dříve, než poprvé vystoupí na palubu. Dnes již vím, že nejdůležitější znalosti přinese námořníku až dlouholetá služba.
Člun se povážlivě nakláněj ze strany na stranu a já si pozorně prohlížel svůj nový domov. Justinien mě okouzlila na první pohled, ač to nebyla loď krásná, velká, ani honosná. Snad to bylo proto, že jsem do té doby viděl takto zblízka jen velmi málo podobných lodí.
"Z přístavu?" Překřičel náhle čísi hlas burácení vln a šum deště.
"Ahoj!" křičela zpět jedna z žen u vesla.
Snažil jsem se prohlédnout mlhu, abych viděl, kdo byl ten muž, který stál na palubě nad žebříkem a očekával mne. Nespatřil jsem ho.
Člun přirazil k boku lodi. V tu chvíli mě vyděsila myšlenka, jak hloupé by bylo, kdybych nedokázal přestoupit z člunu na žebřík bez úhony.
Zřejmě jsem otálel příliš dlouho, protože hlas z paluby se ozval znovu.
"Skočte! Nic to není!" vyzval mne a já si pomyslel, jak se to zkušenému námořníku lehce mluví. Tehdy jsem ještě nevěděl, že muž, který mě právě vítá je služebně starší jen o necelých osm měsíců.
Neohrabaně jsem se zvedl, chvíli hledal stabilitu a pak jsem nešikovně přeskočil z lodi na žebřík. Málem mi sklouzla noha a jen jsem doufal, že si toho muž nahoře nade mnou nevšiml. Ztěžka jsem se vyšplhal na palubu a konečně poprvé spatřil skrze provazce deště tvář, která patřila k onomu hlasu.
Podle uniformy také podporučík, mladý, se světlými vlnitými vlasy a zářivě modrýma očima. Zeširoka se na mě usmíval, když mi podával ruku, aby mi pomohl překonat posledních pár stupňů.
Paluba byla prázdná, všichni námořníci se jistě skryli před deštěm v podpalubí. Anglická vlajka nad našimi hlavami v prudkém dešti hlasitě pleskala. Kolem se válely jen srolované plachty, lana a pár beden srovnaných v úhledných řadách.
"Vítejte na palubě," řekl onen mladík, vyčkávaje za mými zády. Úsměv z jeho tváře stále nezmizel.
Zavedl mne představit důstojníkům, kteří náhodou právě byli na palubě a byl pověřen, aby mě provedl lodí a ukázal mi kout, kde trávili svůj čas poddůstojníci.
Jmenoval se Kennedy. Podporučík Kennedy.
Když mě vedl podpalubím, nezavřel pusu ani na vteřinu. Všude kolem se bavili námořníci, spousta z nich tu měla své ženy a milenky, někteří hráli na housle, pili pivo nebo jen tak tlachali či pospávali.
Několik skupinek se bavilo kartami a většina z nich se po mně dívala, když mě Kennedy vedl kolem. Dnes už si nevzpomínám, o čem to tehdy tlachal, ale pamatuji si, že i přes nevolnost a nejistotu nohou, které mě zmáhaly, se mi můj nový známý zamlouval. Byl veselý, plný ideálů a nadšení pro válku.
Mluvil chytře, stejně jako všichni, si zajisté přál, abychom co nejdříve vypluli na moře, jelikož týdny strávené v přístavu bez možnosti odejít na břeh byly úmorné. Provedl mě za stálého vyprávění celým podpalubím a představil mě zbylým poddůstojníkům.
Kennedy nazval nás, poddůstojníky, spolutrpiteli a loď Justinien skořápkou ztracených nadějí. Býval bych se zasmál, kdyby se můj žaludek právě neobracel vzhůru nohama. Poddůstojníci se mě ptali na pár drobností. Na můj věk, rodinu, důvod proč jsem byl poslán právě na Justinien.
Ve chvíli, kdy si dva z nich ze mne začali tropit žerty, má nevolnost dospěla do fáze, kdy jsem ji již nemohl ignorovat. Urychleně jsem se omluvil a odspěchal, abych stihl nepozvracet důstojníkům střevíce. To ponížení bylo žalostné. Již nikdy v pozdějších letech jsem nedovolil, aby mne má nevolnost zmohla v přítomnosti ostatních důstojníků.
Smáli se mi všichni do jednoho. I podporučík Kennedy.
Jeden z podporučíků, ten který se mě ptal na věk, mi ukázal hamaku, kde jsem měl spát. Pomohl mi lehnout si, přikryl mne dekou. Chtěl jsem mu vysvětlit, že na moři nejsem poprvé, že už jsem několikrát na lodích byl, ale nikdy za takového počasí.
Nezajímalo ho to. Poradil mi, abych se vyspal, přehlédl mou tvář starostlivým pohledem a bez dalšího zbytečného tlachání odešel.
Spal jsem celou noc a ráno, když jsem vyšel na palubu, bylo mi již dobře. Chtěl jsem tomu dobrému člověku, který se o mne tak otcovsky postaral, i když nemusel, poděkovat. Představil se mi jako podporučík Clayton. Dal mi pár dalších rad do příštích dnů a čím dál víc se mi líbil.
Již včera jsem k němu pojal důvěru. Jevil se mi jako dobrý člověk, otcovský starostlivý typ.
Pár minut po mém příchodu na palubu zazněly píšťaly a bubny a na loď se dostavil kapitán Keen. Pozval si mě do podpalubí, abych si s ním pohovořil o otci a svých doporučeních.
Byl laskavý, i když jej Clayton označil za unaveného stařečka, což byla nejspíše pravda. Kapitán byl muž nejméně sedmdesátiletý, šedivých vlasů, ovšem držení těla měl dosud vojenské. Kulhal na pravou nohu a jeho větrem ošlehaná tvář vypovídala o mnohých létech na moři.
Ptal se mě na mé vzdělání a nejspíše se mu nelíbilo, že jsem před nástupem k námořnictvu studoval jazyky. Nehodnotil mé znalosti jako užitečné. Pochopitelně. Nebylo nutné mu říkat, že se domluvím francouzsky. Neptal se na to.
Vyšel jsem zpět na palubu. Poddůstojníci tam nebyli, a tak jsem zamířil k přídi, abych se odtud podíval na moře.
Překvapilo mě, když jsem tam nalezl podporučíka Kennedyho, jak vyhlíží k východu, odkud vál vítr. Neměl klobouk a vypadal jako malý chlapec, který vyhlíží otce, jestli přijde domů a přinese mu hračku.
Nepochopil jsem, proč mne napadlo právě toto přirovnání, ale ještě dlouhá léta jsem se té myšlenky nezbavil. Kennedy se svými světlými vlasy a modrýma důvěřivýma očima nevypadal nikdy jinak. Celá ta léta, co jsem ho znal.
Oslovil jsem jej. Nezareagoval hned, jako by se jeho myšlenky toulaly kdesi v dáli, kam jsem za nimi nemohl. Vskutku, zvláštní muž od prvního pohledu.
"Pane Hornblowere," otočil se ke mně pak a usmál se: "Co milého vám pověděl náš kapitán?"
Měl jsem neodbytný pocit, že úsměv je běžným výrazem jeho tváře a všechny ostatní výrazy jsou jen jakousi modifikací. Úsměv byl pro něj tak přirozený, jako pro běžné lidi neutrální tvář.
"Doporučil mi naučit se předvídat vítr, pane Kennedy, abych prý mohl včas skasat plachty," řekl jsem nevesele. Zatím jsem neměl jediný důvod být ze svého pobytu na Justinien rozjařený.
Kennedyho náladu ovšem nezkazilo nic: "Ovšemže. Kapitán Keen. Je to dobrý muž, i když tvrdý. A těch šest měsíců, které trávíme v přístavu už je i pro něj příliš dlouhých. Začíná být mrzutý."
Zasmál se a opřel se zády o zábradlí.
Posadil jsem se vedle něho na sud a přemýšlel o jeho slovech: "Vaši náladu ovšem nezkazí nic, pane Kennedy."
Jeho úsměv se vytratil: "Něco by mohlo, Horatio. Něco by mohlo."
Pokračování: To, co nám všem








Vypadá to zajímavě.