close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hrdina, kterému osud nepřál

5. března 2011 v 21:18 | Dark Angel |  Het stories
Téma: Hornblower
Páry: já/Archie Kennedy
Žánr: het
Varování: nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Od chvíle, kdy jsem si přečetla aktuální téma týdne, mám v hlavě jednu představu. Představu o tom, jak by měl vypadat osudový hrdina, který by dokázal spoutat mé srdce a změnit můj svět k lepšímu. Měl by to být muž jako vystřižený z dávné minulosti, kdy dané slovo znamenalo smlouvu závaznou na život a na smrt, kdy přítel pro přítele byl ochoten zemřít a kdy láska měla podoby, jaké dnes již neznáme. Muži tehdy vyplouvali pod bílými plachtami do válek, vraceli se ošlehaní větrem a mnozí z nich se stali známými hrdiny. Za galantnost k ženě se tehdy nikdo nestyděl a slovo "gentleman" bylo shrnutím vzdělání, původu, zdvořilosti a čestnosti.
Pokusila jsem se popsat, jak by mohlo vypadat mé setkání s takovým mužem. Vzhledem ke stavu dnešní společnosti (jejíž morálku lze ve většině případů odsoudit), se mi nechtělo zasazovat děj do dnešních dob, a tak jsem si představila, jak by mohl vypadat život mladé anglické dívky (čili můj :-)) na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Pro postavu svého osudového hrdiny jsem si vypůjčila filmového hrdinu, kterého nesmírně obdivuji právě proto, že má všechny výše zmíněné vlastnosti.
Poznámka: Povídka na téma "Osudový hrdina" zadané na libere.blog.cz v rámci Tématu Týdne

***

Kdysi dávno, to jsem byla ještě malé děvče, chodívala jsem o letních odpoledních s matkou na procházky do přístavu. Otec byl námořník a někdy nebyl doma celé měsíce, aby pak přijel na několik krátkých dnů domů. Matka jej velmi milovala. Já k němu cítila zášť, i když byl neskonale hodný a pokaždé mi ze svých cest přivážel drobné dárky. Velké exotické mušle, dřevěné korále a roztodivné hračky.

Neměla jsem jej ráda proto, že pokaždé, když jsem ráno přišla do kuchyně na snídani a on byl pryč, má matka plakala. Proplakala celý den a i když mi bylo jen málo let, věděla jsem, že život s námořníkem je pro ženu pouze bolestivý a nikoli radostný.

Otec se stal důstojníkem, léta plynula a on přijížděl domů čím dál méně.

Jednou, to mi bylo asi čtrnáct let, se zase objevil. Byl pryč déle, než rok a přivezl mi nádherné hedvábné látky z předalekých krajů. Dlouho objímal matku i mne, ale za pár dnů začal znovu mluvit o moři. Prý ještě jednu plavbu, než se stane kapitánem. Ještě jednu výpravu.

Odjel.



A má matka znovu prolévala horké slzy pro muže, kterého sotva znala. Neradovala se z drahých šperků, které jí věnoval, lhostejně pohlížela na předrahé látky, z nichž jednou budou mé svatební šaty. Nenáviděla všechny ty věci a nenáviděla i moře, protože kvůli nim neměla doma svého manžela.

Tahle poslední plavba, jak sliboval, měla trvat pět měsíců.

Když ovšem ani po půl roce do přístavu nedorazila loď, na níž měl můj otec být, poznala jsem, že něco není v pořádku. Matka byla každý den zamlklejší a rozrušenější, už jsem ji neslýchala za slunečných dnů zpívat v zahradě. Nebyla s ní řeč, protože nevnímala, co jí lidé říkají. Myslela jen a jen na svého muže.

Nevrátil se. Loď, na které plul, prohrála svůj boj s nepřítelem. Fregata, na níž sloužil se dostala pod drtivou palbu několika nepřátelských lodí a můj otec, i všech ostatních sedm set mužů posádky, skončili na dně oceánu.

Od těch dnů zanevřela matka na moře ještě více. Již jsme se nechodily procházet na pobřeží. Jenže mne to z nějakého důvodu k moři neustále lákalo.

Léta plynula a když jsem dospěla, chodila jsem sama na nábřeží pro čerstvé ryby. Matka by to nikdy nedovolila, ale já se nemohla nabažit otevřeného prostoru pobřežních mol a vůně soli ve vzduchu. Bylo to tak osvěžující oproti těžkému dusivému vzduchu v uličkách vnitřního města.

Pokaždé, když do přístavu vplouvala další válečná loď, dívala jsem se, jak pod velením obratných kapitánů lehce klouže stále blíž, jak osmahlí lodníci skasávají plachty pod azurovou oblohou, jak kolem přídi víří pěna a nakonec, jak se odvíjí tlusté kotevní lano a kotva mizí pod hladinou ve spršce vodní tříšti.

Stejně tak, jako všechny lodi vjížděly do přístavu stejným směrem, i mne provázel z toho zážitku pokaždé stejný pocit. Bylo to něco tak silného, tak překrásného. Desítky a stovky mužů se vracely domů, kapitáni podávali hlášení na Admiralitě v centru města, končila další etapa jejich života, další úkol byl splněn.

Okouzlovaly mě bílé plachty a černé, zlatem zdobené uniformy důstojníků a kapitánů.

Někdy byly doby, kdy jsem si přála být jako můj otec a smět vyplout na moře směrem k vycházejícímu slunci, směrem k nepřátelské Francii a do boje. Bojovat za krále Jiřího a za svou zemi proti Bonapartovi, stejně, jako tak činili stovky anglických mužů.

Vzápětí jsem si ovšem uvědomovala, jak jsem nenáviděla otce za jeho vášeň pro moře a nedostatek lásky k matce. Vždy se k ní vrátil jen proto, aby za pár dnů zase zmizel. A činil tak dlouhou dobu - dokud si moře nevyžádalo svou daň.

***

Jednoho dne jsem procházela tržištěm na pobřeží a vybírala nejlepší ryby k nedělnímu obědu. Podala jsem prodavači ryb minci a otočila se od stánku, ryby pečlivě uložené v košíku překrytém kostkovaným plátnem.

Nedávala jsem dost dobrý pozor, kdo prochází kolem mne a náhle jsem stála tváří v tvář neznámému mladému muži. Okamžitě mne upoutaly jeho zářivě modré oči a lehký úsměv, jenž pohrával kolem úzkých rtů.

Málem bychom se bývali srazili, ale on se zarazil a zůstal včas stát. Já tolik štěstí neměla, zavrávorala jsem a málem bych upadla, kdyby mne nezachytil za paži a nepomohl mi najít ztracenou rovnováhu.

"Odpusťte," řekl zřetelným, čistým hlasem a smekl klobouk. "Nedával jsem pozor."

Uvědomila jsem si, že se jedná o důstojníka z jedné z válečných lodí, které byly zakotveny všude kolem. A že on nedával pozor? To já mu vběhla rovnou do cesty. Jeho chování bylo milé.

Když smekl, zazářily ve slunci světlé vlnité vlasy. Vzadu v týle je měl svázané černou stuhou. Líbil se mi, to jsem pochopila na první pohled, ale zdálo se nevhodné zapříst hovor s neznámým člověkem. Sklopila jsem oči a chtěla se kolem něj protáhnout pryč. Jemně mne zadržel.

"Směl bych vám pomoci s tím košíkem?" nabídl se. "Rád bych vás kousek doprovodil."

Usmála jsem se. Potěšil mne jeho zájem stejně, jako by zájem důstojníka potěšil každou mladou dívku.

"Jsem poručík Archibald Kennedy, madam. K vašim službám," řekl a vystřihl lehkou poklonu.

Oplatila jsem mu stejně, ovšem mé jméno zatím vědět nepotřeboval.
"Ráda vás poznávám, pane Kennedy," řekla jsem v odpověď a když vztáhl ruku k mému košíku, bez váhání jsem mu jej svěřila.

"Jste již dlouho v Portsmouth?" zeptala jsem se, když jsme se bok po boku vydali pomalým krokem po tržišti.

"Přistáli jsme teprve včera. A brzy zase odplouváme. Kapitán se vrátil do Portsmouth jen aby podal hlášení o splněném úkolu a přijal další rozkazy."

Kráčel vedle mě dost blízko, abychom se mohli bavit tichým hlasem, ale přesto v přesně takové vzdálenosti, aby zůstal zdvořilý.

"Která loď je vaše?" zeptala jsem se a pohlédla k přístavu.

Zastavil se a přešel až k samému kraji nábřeží. Následovala jsem jej a zastavila se také těsně na hraně, aby si snad nemyslel, že se bojím výšky.

"Tamta dvoupalubová fregata. Třetí směrem od mola," ukázal směrem dozadu, odkud jsme přišli.

Bylo to proti slunci, ale loď se i tak zdála monumentální a krásná. Minulého dne pozdě odpoledne jsem ji pozorovala, když vplouvala do přístavu. Byla krásná.

"Je nádherná," řekla jsem a myslela to upřímně.

"Jmenuje se Renown," dodal poručík Kennedy, když jsme se vraceli k tržišti.

Usmála jsem se a podívala se na něho. I on mne sledoval.

"Znám její jméno, pane Kennedy," překvapila jsem jej: "A vím také, že jejím kapitánem je válečný hrdina, kapitán Sawyer."

"Jak tohle víte?" zajímal se.

"Víte," začala jsem a náhle jen těžko hledala slova. "Můj otec na té lodi kdysi sloužil."

Pokývl hlavou na znamení, že pochopil mé nečekané znalosti. "A dnes?"

Pokrčila jsem rameny a povzdechla si. "Co byste řekl."

Znovu přikývl a sklonil tvář k zemi. "Omlouvám se, ta otázka nebyla vhodná, madam. Moře je někdy bez citu. Bere si životy nesmírně snadno."

"To jistě. Ale bez citu umí být i mnozí muži," namítla jsem dříve, než jsem stihla zadržet ta slova. Nechtěla jsem se jej dotknout, a tak jsem doplnila: "Nikdy otci neodpustím, že od mé matky odcházel na moře tak snadno. Miloval houpání lodi na vlnách více, než ji."

"Ne všichni námořníci jsou takoví," oponoval mi jemně.

Usmála jsem se na něj: "V to pevně doufám, pane Kennedy."

"Smím vás teď doprovodit domů?" zeptal se, když viděl, že můj košík je již plný a že nic dalšího nepotřebuji.

Souhlasila jsem. A když se mě před brankou naší zahrady zeptal, jestli by mě druhého dne mohl vidět znovu, nedokázala jsem odmítnout.

***

Má matka mne stokrát varovala, abych nepodlehla kouzlu námořníků, abych se vyhýbala všem mužům v uniformách Royal Navy.

Nebylo to nic platné.

A když přišel Archibald Kennedy po několika měsících požádat o moji ruku, má matka, vědoma si hluboké lásky mezi námi, jeho rozsáhlých znalostí, dobrého původu, i galantního chování, nakonec neochotně souhlasila.

Ještě než jsem se stihla stát jeho ženou, čekala na něho výprava do boje proti španělské flotile. Přísahali jsme si, že jakmile se vrátí zpět, vezmeme se.

Odplul a každých čtrnáct dní mi od něj chodil balíček dopisů. Pravidelně, s každou lodí vozící poštu ten balíček přišel, až jednoho dne uprostřed zimy jsem čekala marně.

Čekala jsem marně i za další dva týdny a za měsíc také.

Až za několik měsíců se Renown vrátila do Portsmouthu.

Ve chvíli, kdy jsem se o připlutí té lodi dozvěděla, nečekala jsem jako před lety má matka doma v síni. Rozeběhla jsem se do přístavu, naprosto zapomínajíc na slušné vychování.

Stála jsem na molu, když připlouvaly čluny ke břehu a námořní důstojníci vystupovali na břeh. Čekala jsem, kdy vystoupí Archie, políbí mne na uvítanou a znovu mi slíbí, že se vezmeme.

Nepřišel.

***

Za několik dnů zaklepal na dveře našeho domu mladý důstojník, jenž tvrdil, že je Archieho blízký přítel. Pozvala jsem jej do salónku a nabídla mu čaj a sušenky. Zdvořile přijal, ale když jsem se posadila naproti němu ke stolu a on začal vyprávět, nedotkl se ani čaje, ani pečiva.

Mluvil dlouho. Vyprávěl o tom, jak Archie hrdinně bojoval na španělském pobřeží a později i na přepadené Renown proti přesile nepřátel. Popisoval jeho statečnost a oddanost králi. Mluvil vzletně, ale co to bylo platné, když nakonec přece jen dospěl ke chvíli, kdy byl můj milý zasažen kulkou ze španělské zbraně.

Nezemřel hned, trvalo to několik dní pomalého krvácení z průstřelu břicha, než jej opustila síla k životu.

A ještě než skonal, dokázal Archie zachránit životy tří důstojníků z Renown.

Před návratem do Anglie byli všichni čtyři důstojníci v jednom z anglických přístavů postaveni před soud. Byli obviněni ze vzpoury a z útoku na Sawyerovu osobu, jelikož duševně nemocného kapitána zbavili velení.

Po přistání v nejbližším přístavu byli přirozeně obviněni ze zločinu vzpoury a souzeni.

A Archie Kennedy, v době soudu již smrtelně zraněný, bez vědomí ostatních důstojníků vstal ze svého lůžka, v doprovodu lékaře vstoupil do soudní síně a promluvil. Vzal veškerou vinu na sebe, aby ukončil soud a zabránil hrdelnímu trestu, jenž by byl proveden na ostatních důstojnících. Vzdal se své cti a dobrého jména, aby zachránil tři lidské životy.

Jen pár hodin po návratu od soudu skonal.

"Stal se hrdinou," řekl jeho přítel. "Hrdinou, o kterém nikdo nebude mluvit, protože by to nebylo politicky vhodné. V bitvě prokázal svou věrnost, dokázal věci, za které by jej povýšili. Ovšem tím, že nám pomohl, se všeho vzdal."

Věděl, že zemře. Věděl, že pro něj již naděje nezbývá. Ostatní tři obvinění důstojníci měli před sebou dlouhé životy a Archie se obětoval, aby oni tři mohli ty životy prožít místo něj.

Byl hrdina, kterému osud nepřál.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 otto otto | 21. ledna 2012 v 12:47 | Reagovat

...ach jo to bylo moc smutné,ale pěkně... :-|

2 Dark Angel Dark Angel | 21. ledna 2012 v 21:26 | Reagovat

Mockrát děkuji. Tahle povídka se zatím nedočkala nijak převratného ohlasu, ale já sama jsem si ji moc oblíbila. Tak jsem ráda, že se líbí i někomu dalšímu :-) Děkuji za komentář.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama