28. prosince 2010 v 18:21 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin, Severus Snape, James Potter, Sirius Black
Varování: slash, +12, nedoporučuji odpůrcům romantiky a bázlivcům
Shrnutí: Co se stane, když jeden zlomyslný Nebelvír prozradí, co nikdy neměl nikdo zjistit?
Poznámka: Dárek k Vánocům pro ty, kdo jako já milují nešťastné lásky Severuse Snapea a Rema Lupina
Motto: Hominem te esse, memento.
PS: Kdyby se objevila nějaká dobrotivá dušička ochotná dělat mi beta-ready, pište mi do zpráv autorovi nebo do komentářů. Nebyla by to moc náročná práce, nemám příliš času na psaní. Znamenalo by to spíš jen nárazovou činnost. Práce by spočívala v přečtení dané povídky, jejím zhodnocení a případných textových, gramatických nebo dějových úpravách, které mi navrhnete. Nechci žádného glosátora, jen betu. Díky, Dark
***
Rozšířenýma očima zíráš do tmy. Snažíš se rozeznat, co máš čekat v temnotě před tebou. Jdeš, krok za krokem, metr po metru se posouváš podél chladné vlhké stěny, jako by ti mohla pomoci uklidnit roztřesená kolena.
A tajemství číhá.
Chabé světlo hůlky ti dává alespoň minimální jistotu, že kolem tebe jsou jen stěny z hlíny prorostlé kořeny a zpevněné dřevěnými podpěrami. Pusto, chlad, nepřátelská hluchá prázdnota všude kolem.
Chodba je tady na kraji úzká sotva pro dva lidi, aby se těsně protáhli kolem sebe a každý tvůj krok vlhce čvachtá, jak zvolna našlapuješ do měkké rozmáčené hlíny. Venku už kolik dní nepřetržitě prší. Průtrže mračen střídá jemné mrholení, ale déšť neustává. Snad Merlin posílá na svět potopu a nekonečnou mlhu. Svět se ztratil a v mlze jsi zmizel ze světa i ty.
Útroby se ti svírají, jako bys vstupoval do arény plné rozzuřených lvů. Přitom je tu takové ticho. Napadá tě, že je to až nepřirozené. Měl bys slyšet kapání vody, její pleskání do kaluží na zemi, měl bys slyšet, co se děje v tunelu před tebou. Ale nic nenasvědčuje tomu, že by kromě tvých kroků existoval v celém tomhle mikrokosmu ještě nějaký další zvuk.
Je ti úzko a mozek pracuje na plné obrátky, jak se snažíš zareagovat na sebenepatrnější podnět, který by k tobě byl odkudkoli vyslán. Každých pár vteřin se ohlížíš přes rameno a nevíš, z které strany může přijít hrozba. Připadáš si paranoidně, ale víš už dávno, že opatrnost je na místě.
Naučil ses si dávat pozor nejen na to, co máš před sebou, ale i co máš za zády. Jen tak někoho si za ně nepustíš. Nikomu nevěříš. Už ses dávno naučil, že tak je to nejlepší. Věřit jen sám sobě. Neexistuje další člověk, který by si tvoji důvěru zasloužil. Tohle tě naučili. Potter tě to naučil.
A díky tomu už pro něj, ani pro nikoho jiného, není tak snadné tě dostat. Teď už dávno nejsi tak bezbranný a snadný cíl, jakým jsi býval před lety. Jejich škola útoků a urážek tě naučila, jak si dávat pozor a nenechat se snadno přelstít a přemoci.
Teď nevíš, jestli jsi mu měl věřit. Měl ses bezhlavě pouštět do tohohle podivného tunelu? Právě děláš něco, co je absolutně proti tvým zásadám. Kdykoli jindy, by sis nejprve prověřil, co na tebe čeká a kam se vlastně chystáš jít, než by ses tam vypravil. Ad absurdum, říkáš si. Dovedl tě až k nesmyslnosti. Jindy bys tohle prostě neudělal.
A teď? Jdeš sice opatrně, téměř oslepenýma očima pátráš po sebemenším náznaku nebezpečí, ale vrhl ses sem naprosto neuváženě. Měl ses Blacka zeptat, kam tě to vlastně posílá. Měl jsi myslet na to, že když něco střeží mlátivá vrba, nebude to jen tak nějaká hloupost. Měl by ses vrátit a nejprve lépe vyzvědět, co se to tu vlastně děje. Měl bys... Zbytečné, marné, plané kecy.
Ostatně na téhle záhadě už nějakou dobu pracuješ a to je právě to, co jim vadí. Strkáš nos do jejich věcí. To samé ovšem oni dělají tobě, takže proč ne.
Snažíš se dodat sám sobě víc odvahy, říkáš si, že tady přece nemůže být nic horšího, než Lupin. Sem zmizel, sem odešel už tolikrát a nevrátil se, i když jsi čekal až dlouho do noci. Nemůže tu být nic horšího, než on. Ale i tak jakýsi pocit ve tvém nitru bije na poplach. A tomuhle pocitu už ses dávno naučil věřit.
Něco je špatně.
Víš to, ale přece se neotočíš a nevydáš se zpátky. Nedá ti to. Musíš vědět, co s Lupinem je.
Na pár vteřin se zastavuješ. Opřeš se zády o stěnu tunelu. Co na tom, že budeš mít špinavý hábit. Potřebuješ se o něco opřít. Drobné světélko na konci tvé hůlky se chvěje, jak se ti třesou ruce. Dnes večer po letech konečně objevíš to tajemství. Určitě se ti to povede.
Na chviličku zavřeš oči. Víš, že jakmile je jeden smysl oslaben, další se posílí. Přijdeš o zrak a v tu chvíli tvůj sluch citelně zbystří. Připadáš si, jako bys každým uchem poslouchal jeden konec chodby. Paranoia. Nic. Hrobové ticho. Tady už je chodba široká a vysoká jako stará prostorná štola.
Posloucháš jen pár vteřin a mezitím přemýšlíš. O Lupinovi. Už celá léta tě tíží ta otázka, kam odchází a proč. Nikdy jsi neměl odvahu se ho zeptat přímo. Nejspíš by tě za takovou otázku uřknul. Nikdy s tebou vlastně pořádně nemluvil. Nenávidí tě stejně, jako jeho přátelé. Ale hraje si na hodného zachránce.
Už kolikrát tě v poslední chvíli zachránil před Potterovým nebo Blackovým útokem. Nemohl jsi ho kvůli tomu ani vidět. Dokud to neudělal znovu. A znovu. A pak ještě jednou. Neprosil ses ho o pomoc a on ti ji přesto poskytoval.
Postavil se za tebe proti svým nejbližším přátelům, od nichž za to vždycky sklidil jen zlobné poznámky a úšklebky. Ale přesto se na tebe nikdy ani nepodíval. Vždycky jen napůl zvedl tvář od svých knih a houkl na ostatní, ať tě nechají být. Dost často ho poslechli a on se pak okamžitě znovu soustředil na studium. Ignoroval tě, ale hrál si na vzorného prefekta. Ale tys dobře věděl, že spoustu prohřešků svých přátel i tak přehlížel.
Chtěl jsi ho nenávidět od prvního setkání. Chtěl jsi, aby patřil do stejné kategorie arogantních ignorantů, jako školní hvězdy Potter a Black. Ale nedokázal jsi ho tam zařadit. Nešlo to i přes veškeré vynaložené úsilí z tvé strany.
Tolik ses snažil ho nenávidět, přehlížet a chovat se k němu s odporem, až sis jednoho dne uvědomil, že ti na něm záleží. Zajímá tě. Líbí se ti. Že chceš porozumět, proč tě brání, i když mu nestojíš za jediný pohled. Chceš vědět, proč je každý měsíc, když se vrací od své údajně nemocné matky, pomlácený, jako by ho podupalo stádo splašených testrálů. Toužíš proniknout do jeho světa, který je od reality přece jen poněkud vzdálený.
Chceš vědět, co se s ním děje, protože víš, že pokud bys chtěl, aby někdo byl tvým přítelem, pak by sis přál jeho. A nenávidíš se za to slabošské přání. Trvalo ti až žalostně dlouho, než ses s vůbec smířil s touhou po jeho přátelství.
Kolikrát ve svém mizerném životě už ses pokoušel si tenhle fakt vyvrátit? Tolikrát už ses vzteky málem zbláznil, jak moc sis přál, aby ti na tom parchantovi nezáleželo. Aby sis nepřál vědět, co s ním je. Snad tisíckrát jsi sám sobě sliboval, že už po tom nikdy nebudeš pátrat.
Nikdy jsi to nedodržel déle, než do prvního setkání s ním. Stačilo ho třeba jen potkat na chodbě. Jakmile tě spatřil, jeho podivně ztrhaná posmutnělá tvář se okamžitě odvrátila. Snad odporem nebo nenávistí. Odvrátil se a tvářil se, že tě nevidí. Jako bys opravdu neexistoval. Nebo jako by se snad bál, že kdyby se s tebou náhodou dal do řeči, jeho povedení přátelé by ho vyloučili z "klubu".
V těch okamžicích jsi ho nenáviděl. Ale jakmile k tobě přišel blíž, rány a jizvy v jeho tváři okamžitě znovu vzbuzovaly tvou zvědavost. Moc dobře věděl, že si ho prohlížíš, že tušíš, že něco není v pořádku a jdeš po tom.
Proto odvrací tvář?
Odpoutáš se od chladné vlhké stěny a jako by ses mohl každou chvíli probořit do neznámých končin, jdeš opatrně dál. Krok za krokem. Čím dál obezřetněji.
Slzí ti oči, jak přes rozzářený hrot hůlky zíráš do tmy. Je ti mizerně. Najednou si říkáš, že ti do tohohle všeho vážně nic není.
Ale zvědavost je přirozená reakce na náznaky, jakými tě dnes večer soužil Black. Útočil na tebe, držel tě v šachu hůlkou a přitom ti pro tentokrát nic neudělal. Jen se ptal, po čem čmucháš. Samozřejmě jsi mu nic neřekl. Po tom mu nic není. Jenže on to věděl.
"Chtěl bys vědět, kam se ztrácí Remus, co, Srábku?" zeptal se a zabodl ti špičku hůlky do hrudi.
Zamračil ses. Co je mu po tvých večerních toulkách?
"Myslíš si, že jsem si nevšimnul, jak si ho prohlížíš těma svýma slizkýma očima?" zeptal se Black.
Prozradil ses sám, říkáš si. Jsi hlupák, Severusi, letí ti hlavou. Nic ti po tom není, vlastně ti to může být jedno. Snažíš se přesvědčit sám sebe. Ale v koutku duše hoříš zvědavostí, jestli ti Black něco neprozradí. Třeba jen omylem. Z nepozornosti.
"Něco ti povím, Snape. Zkus zajít dnes o úplňku pod mlátivou vrbu. Třeba dole u kořenů něco najdeš."
Zašklebíš ses na něj. To by se mu líbilo. Vylákat tě pod mlátivou vrbu a nechat tě zabít jejími větvemi. Měl by najednou o práci míň. Zlikvidovala by tě vrba a on by byl se sebou spokojený.
"Na tohle mě nedostaneš, Blacku," zasyčíš na něj: "Pod vrbu se nikdy nikdo nedostal."
Křivě se usměje. Vidíš v tom úsměvu skrytou hrozbu: "Ale dostal. A nejeden. Je tam průchod. A těsně nad ním suk. Když se ti podaří ho stisknout, vrba znehybní."
Nevěřil jsi mu. Poslal jsi ho do háje. Pokrčil rameny a nechal tě být. Moc dobře věděl, že zvědavost bude silnější, než zdravý rozum.
"Nevěř mi, Srabusi. Mně na tom nesejde. Ale stejně se vsadím, že za ním půjdeš. Dneska v noci vlezou pod mlátivou vrbu dva lidé..."
To řekl, otočil se a odcházel. A těsně než zašel za roh chodby, ještě jsi slyšel, jak říká: "Kolik se jich ale vrátí?"
A teď jsi tady. Samozřejmě. Cítíš se jako idiot.
Jako vždy pěkné...vidím, že sis to sem dala před chvílí, protože se mi to zobrazilo na blogu xD.
A beta readra bych ti klidně dělala. Pokud tedy chceš. Ale opravit si to musíš sama...-myslím překlepy a tak-na to bych neměla nervy...
I když, osobně si myslím, že ty žádného betareadra nepotřebuješ...