close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Mů život se Snapem 2 - Ten druhý

18. října 2010 v 20:09 | Dark Angel |  Het stories
Páry: Severus Snape / Dark Angel
Další postavy: Gregory Jonathan, Irma, Deren a další z mých přátel
Žánr: hetero
Upozornění: bez omezení
Poznámka: Všechny postavy mají svůj vzor ve skutečných lidech - samozřejmě až na Severuse Snapea, jenž je osobností nadpozemskou, pekelně dokonalou a žijící ve své dokonalosti v mé prokleté duši stejně jako ve vašich. Ony skutečné postavy z mého života nesou jiná jména a zastávají v některých případech i jiné role ve vztahu ke mně, než postavy v příběhu. A já jim všem, s láskou a úctou děkuji, že tu pro mě byli a jsou.
Motto: Dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč...


Kdo může vědět, kdy přesně začala jeho láska? Kdo dokáže určit tu vteřinu, prchavý okamžik, jímž se změní celý jeho život a nikdy pak již není jako dřív. Ani já jsem nemohla. Ať je to ovšem jak chce, léta plynula, a já se změnila. Nejen, že jsem se naučila přijímat city a poklony jiných stejně, jako rozdávat své vlastní, ale naučila jsem se i slovy vyjádřit téměř všechny city a pocity víceméně přesvědčivě. A tak, jak skutečně probíhaly. Jeden jediný jsem ale vyjádřit nedokázala. To, co jsem cítila k bratrům Snapeovým... Tehdy jsem ovšem ještě nevěděla, že je to něco výjimečného.
Greg se již během příštích dvou let ukázal být naprosto stejná nátura jako já, měl stejné nápady, myšlenky a mnoho názorů. Stejně tak, jako já, našel časem zalíbení v umění.


I když naše témata se značně rozcházela, byla mezi námi vzájemná úcta k tvorbě toho druhého a také upřímný obdiv. Začal pravidelně trénovat famfrpál a jeho tělo nabývalo svalovou hmotu stejně tak, jako jeho tvář získávala podobu jeho bratra, jehož jsem (v té době ještě tajně) obdivovala...

Greg seděl ve společence v jednom ze širokých křesel. Byla již temná noc a on, v tureckém sedu, s papírovými deskami na kolenou, dlouhé černé vlasy spadající do obličeje, hluboce skloněn ke svému dílu, vypadal v černém hábitu ještě zlověstněji než obvykle.

Angie si k němu přisedla s vlastními deskami a nahlédla mu do díla.
"Hmm..." zhodnotila uznale.
Zvedl hlavu.
"Jsi vážně dobrý. Takhle po paměti tak dokonale vystihnout maďarského trnoocasého..."
Vykulil na ni oči: "Taky mě to pomalu stálo život... Už to dělám asi tři hodiny... Kdes vůbec byla?" chtěl vědět, zatímco nahlížel jí do desek na právě rozdělanou kresbu testrála.
"Venku. Teď už je ale moc tma." Zatímco mluvila napadlo ji, že takhle přesně musel vypadat Severus, když byl v bratrově věku: "Chtěla jsem kreslit testrály tam, ale nešlo to, tak jsem se vrátila. No... a dole mě zastavila McGonagallová s tím, že bych si zasloužila školní trest za pozdní návraty do věže..."
Greg se usmál a znovu se sklonil nad kresbu. Angie následovala jeho příkladu.
Po chvíli ticha, aniž by zvedla hlavu, jenom poznamenala: "Ořež si tužku."
Greg se narovnal: "Co?"
"Tužku."
Angie teprve teď zvedla hlavu. Greg zíral na místo, kde měl být hrot. Ovšem teď byl zarovnaný až ke dřevěné násadce: "Jak ty to vždycky víš?" podivil se.
"Už tě znám roky... Jsi naprosto neschopný z vlastní vůle dělat takové drobnosti. Banality tě nezajímají. No a když jsi tu už tři hodiny..." pokrčila rameny a vrátila se ke své práci.

Greg, vrtě hlavou, ji poslechl a pak se na ni zadíval. Postřehla to, ale chvíli nereagovala. Nakonec beze slova zvedla hlavu a zadívala se do Gregových zelených očí. Natáhl se a odhrnul jí z čela pramen vlasů. Usmála se na něj.

Když se k ní naklonil ještě blíž, nebránila se. A když přitiskl své rty na její, neodvrátila se, ale ani ho plně nevnímala...

Ráno, když Angie sešla do společenky, Greg už tam čekal.
"Zdar. Jdeš na snídani?" zeptal se jako by nic.
Angie k němu přistoupila, přitáhl si ji k sobě a letmo ji políbil. Nebránila se a polibek mu opětovala, i když jí to úplně nevyhovovalo.
"Hmm..." broukla na souhlas, nechala se vzít za ruku a zamířila spolu s Gregem k otvoru v portrétu.
Na snídani si k nim přisedl jeden za spolužáků, kterého Angie ze srdce nesnášela. Choval se povýšeně, jako by on byl všechno na světě, mohl si cokoli dovolit a všichni ho museli obdivovat. Také byl zatvrzelým fanouškem mudlovského fotbalu, sportu, který Angie nejen téměř neznala, ale samozřejmě ho ignorovala jako nezajímavý.
"Hej Snape!" houkl, když usedal vedle Grega.
Ten po něm hodil znechucený pohled a zamračil se: "Co chceš, Stone?"
"Prej spolu chodíte! S Dark!" zařval tak nahlas, že se polovina Gryffindoru otočila.
Greg se letmo rozhlédl: "Možná Stone... Co tobě je ale do toho?"
"Viktor vás viděl. Včera večer..."
Viktor byl další z jejich spolužáků. Angie si ho moc nevšímala, ale nemohla ho tak úplně přehlédnout, protože byl jedním z největších lidí, které ve svém životě viděla.
Angie se načertila: "Takže nás špehoval..."
Jacob Stone po ní vrhl opovržlivý pohled (ani ona jemu nikdy nepadla do oka): "To zas ne..." Posměšně se zachechtal a odešel.
Angie se dál, vztekle a nepozorně věnovala snídani.

Greg ji chvíli pozoroval: "Tobě to vadí?"

Odhodila polovinu muffinu, která jí zbyla v ruce, polkla a obrátila svoji pozornost na něj: "Já nevím, Gregu... Cítím se... divně..."
"Divně?"
"Jo. Přesně tak."
"To my vysvětli."
"Nevím, co cítím, Gregu! Nevím to jistě... Když jsem s tebou... je mi fajn, ale jak jsi mě včera políbil..." odvrátila oči a nasměrovala pohled ke stolu profesorů: "Nemyslela jsem na tebe," přiznala pak upřímně.
Greg sledoval její pohled: "Severus?" vydechl pak skrze zaťaté zuby.

Angie se prudce opřela lokty o stůl a schovala obličej do dlaní: "Ano, Gregu. Myslela jsem na něj. Myslela jsem na to, jak jste si podobní, jak jsi ty jemu stále podobnější. Nevím proč, ale prostě musím myslet na tvého bratra. Každý den, každou hodinu... Nechci ti ubližovat, Gregu, jsi můj nejlepší kamarád..."
Položil jí dlaň na rameno.
"Podívej se na mě."
Poslechla.
"Co cítíš?"
Pokrčila rameny: "Mám tě ráda. Jsi kamarád. Nejbližší člověk v Bradavicích a nejen tady."
Přikývl: "To mi stačí."
Usmála se a letmo ho políbila na tvář: "Díky."

Někdy v době, kdy jsem málem začala na pár hodin "chodit" s Gregem Snapem, jsem objevila kouzlo létání na koštěti a s ním také Qudditch. Netrvalo dlouho a já se stala hráčem gryffindorského týmu na pozici střelce. Nikdy dřív mě nenapadlo, že by mě mohl natolik pohltit jakýkoli sport. Ale stalo se. Quidditch. Třikrát v týdnu jsem se vracela z tréninků obalená bahnem, zmáčená deštěm, pokrytá podlitinami či promrzlá na kost, ale v nejmenším mi to nevadilo. Po několika zápasech mne znal celý Gryffindor a většina členů ostatních kolejí také. Dalších několik let patřilo mé největší soustředění tomuto sportu. Jak je možné, že se z šedé myši stane známá osobnost? Najednou mě zdravili i lidé, které jsem v životě neviděla - alespoň jsem si to myslela. Bylo toho na mě tolik! Užívala jsem si to naplno.

Přišel šestý rok mého studia ve škole čar a kouzel. Z obtloustlé holčičky vyrostla vysoká mladá žena, která ztratila dost ze svých někdejších rozměrů a nabrala jiné, řekněme, zajímavější. Ovšem má postava nebyla jediná věc, jež se změnila. Byly to účesy, styl oblékání, názory. Známí a přátelé přicházeli a odcházeli... Celý svět se měnil.

Přátelé i příbuzní mě vždycky měli za veselou, citlivou a dobrotivou povahu. Co je skutečně v mém nitru dosud nikdo z nich neví. Stále si myslí, že za úsměvem, jež jim věnuji, je pouze úsměv a nikoli nevysvětlitelný smutek, že za pohlazeními je jen pohlazení a ne tvrdé rány, jež mi život zasadil. Ovšem oni to vědět nepotřebují a já jim to nepotřebuji říkat.

Pravdou ale je, že právě díky přátelům, jež jsem během let získala, díky láskám a zklamáním, které jsem za ty roky prožila a díky důvěře, kterou ve mě moji přátelé měli, jsem se stala zcela jiným člověkem.

Naučila jsem se mluvit nahlas, s patřičným důrazem, přestala jsem se červenat, když jsem měla hovořit před lidmi, získala jsem hrdost sama na sebe díky obdivu svých přátel i zcela cizích lidí, kteří měli možnost vidět moje dílo. Každý takový střípek radosti se mi usadil v duši jako malé vyznání. Nic není krásnější, než když vám říkají "ano, jsi dobrý". Člověk si to sám myslet nemusí, ale od druhých to potěší. Netoužila jsem nikdy být nejlepší, ale slovo "dobrý" se mi líbilo. Nakonec jsem nalezla i tu posvátnou vlastnost zvanou sebeúcta a sebevědomí...

Prosinec

Angie, vysoká, dlouhovlasá dívka upřímné tváře, seděla ve společenské místnosti se štíhlým mladým mužem dlouhých černých vlasů.

Kdyby stáli, byl by o něco menší, než ona, což ovšem mezi nimi nebyl problém. Mladík vedle Angie byl Gregory Snape. Držel ji za ruku, ačkoli mezi nimi nebylo nic, než přátelství.

Nebyli tu sami. Na koberci u Angieniných nohou seděla dívka přibližně stejného věku, jako byla ona. Její dlouhé, husté a silné blonďaté vlasy jiskřily v záři plamenů z krbu a modré oči odrážely radost ze života, veselou duši a trochu šibalství. To byla Irma.

Vedle ní seděl ten, jehož před několika lety mohli popsat jako hnědovlasého chlapce s modrýma očima a krátkým nosem. Během roků se z něj stal sportovně vyhlížející mladý muž se širokými rameny, atletické postavy a s mimořádně okouzlujícím úsměvem. Jediný drobný nedostatek na něm byl onen "krátký nos". Vypadal trochu jako kachní zobáček a dodával jeho tváři lehce směšný výraz. Ovšem jakákoli pochybnost byla pryč, jakmile tento mladý muž promluvil. Svět nespatřil více okouzlujícího člověka. Dokázal si podmanit kohokoli.

Angie měla na klíně zavřené desky, na nich položenou bílou čtvrtku. Ve volné ruce držela měkkou tužku.

"Tak hraj!" vyzval ji Greg po chvíli.
Angie sáhla po kartách, které měla položené na sedačce vedle sebe a odehrála své kolo: "Derene..." vyzvala svého atletického spolužáka ke hře.
"Jo, jasně..."

Hra pokračovala a Angie se zadívala na bílou čtvrtku. Poslední dobou nějak neměla nápady. Bylo to snad vůbec poprvé za celý její život. Možná to začalo v době, kdy se Deren poprvé podíval na jejich okouzlující kamarádku Irmu jinak, než jako na kamarádku. Angie to vycítila aniž by jí kdokoli cokoli řekl.
Irma věděla snad již několik let, že se Angie Deren líbí. Byl její dosud největší láskou (tedy pokud nepočítáme dlouholetou posedlost dokonalostí profesora Lektvarů) a její city k němu přetrvaly roky, aniž by on měl tušení, co Angie cítí. Teď se všechno měnilo.

S Irmou o tom nemluvila, ale její okouzlení Severusem Snapem nabývalo zcela jiných rozměrů. Začínala v sobě schválně potlačovat vztah k Derenovi a soustředila se na svého profesora, což hrozilo přinést jen neštěstí. Jenže Angie věděla, že kdyby se pletla mezi Derena a Irmu, bylo by to (minimálně pro ni) ještě horší. Ti dva spolu před pár dny začali chodit a Irma se od té doby Angie, bůh ví proč, vyhýbala. Angie to trápilo a nikdo nemohl vědět, jak moc - byla zvyklá s Irmou probrat každý nápad, který dostala a to teď dělat nemohla.

Její přátelství s Irmou začal již před několika roky. Angie opustila skupinku děvčat, která ji do té doby mezi sebe brala, ale která měla úplně odlišné názory a zásady, než ona. Chvíli tápala v prázdnu, než jí pomocnou ruku podala Irma se svými čtyřmi kamarádkami Ginou, Lennou, Hannah a Ritou. Z této záchrany tonoucího se postupem času vyklubalo pevné pouto důvěrného přátelství.

Kdo nezažil nic podobného, nemá šanci pochopit vztah, který se vytvořil mezi Irmou a Angie. Byly si povahou natolik podobné, že aniž by se na čemkoli dohodly, sdílely stejné myšlenky, názory, zásady, přání... Nemělo smysl, aby jedna druhé sdělovala, co má ráda, protože bylo předem jasné, že druhá z nich má ráda naprosto totéž. Platilo to o všem až na názor na mužskou část populace, jelikož zde si každá vybíraly z naprosto odlišné "kategorie", a názor na rajčata. Angie je nesnášela a Irma milovala.

Zdálo se to jako idyla, dokud se Angie nevzdala obdivu z povzdálí a nezačala se systematicky propracovávat do bližšího povědomí Derenovi. To totiž automaticky znamenalo, že se mu do povědomí propracuje i Irma. A bohužel došlo k dalšímu zvratu. Irma náhle sdílela stejný názor na muže jako Angie. V jedné jediné výjimce a tou byl právě Deren.

A tak se po dlouhém šťastném přátelství cosi zvrtlo a Irma začala i přes předchozí přísahy, že je jí Angie přednější než kterýkoli kluk, chodit s Derenem. A Angie jim k tomu vlastně sama dopomohla. Brzy to ovšem přijala. Co mohla dělat?

Jenže odcizení se s Irmou bylo pro ni těžší, než čekala...
"Angie... Hej!"
"Co?!"
"Merline! Vždyť ty jsi úplně mimo!"
"Nech mě být, Gregu," utrhla se možná ještě prudčeji, než původně chtěla.

Většinou nebývala na své přátele nepříjemná, ale teď si nemohla pomoct. Nevyřešené vztahy způsobovaly, že byla náladová. Irma seděla na koberci před ní, Deren jemně svíral její dlaň a ona strnule hleděla na zem před sebou. Angie bylo jasné, že Irma ví, co se s ní děje.

Jakmile dohráli hru, Deren a Irma někam zapadli, Greg se vydal pro své věci na malování a se sklenkou máslového ležáku seděl ve společence a s přesností hodináře teď vrstvil na desku akrylové barvy.

Angie se vypařila. Zamířila ven do chodeb, kde bylo chladno. Cítila, že si potřebuje pročistit hlavu.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rabe Rabe | Web | 18. října 2010 v 20:43 | Reagovat

krásné pokráčování, doufám že někdy bude opravdu šťastná ;-)

2 Dark Angel Dark Angel | E-mail | Web | 19. října 2010 v 15:27 | Reagovat

[1]: Na happy endy si moc nepotrpím, ale uvidíme, jak na to vyzraju :-) Povídka bude z kratších... ještě zbývá pět kapitol...

3 kami kami | Web | 19. října 2010 v 16:15 | Reagovat

Hmmmmmmmmm.... toto bude zaujímavé. Ono je to vlastne zaujímavé už teraz. :-) Veľmi, ale veľmi sa mi páčil ten začiatok, to ako spolu sedeli a kreslili a ona ho upozornila na ceruzku. Zdalo sa mi to prirodzené, reálne. :-) Len tak ďalej, som zvedavá.

4 Dark Angel Dark Angel | E-mail | Web | 26. října 2010 v 21:33 | Reagovat

[3]: Kami, díky za tenhle názor... Ono to skutečné bylo :-) Tahle povídka je ve své podstatě úplně obyčejný záznam skutečných věcí. Jenom tady nacpu příhody, které se mi staly za léta do pár kapitol... :-) Díky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama