13. října 2010 v 14:59 | Dark Angel
|
Páry: Severus Snape / Dark Angel
Další postavy: Gregory Jonathan, Irma, Deren a další z mých přátel
Žánr: hetero
Upozornění: bez omezení
Poznámka: Všechny postavy mají svůj vzor ve skutečných lidech - samozřejmě až na Severuse Snapea, jenž je osobností nadpozemskou, pekelně dokonalou a žijící ve své dokonalosti v mé prokleté duši stejně jako ve vašich. Ony skutečné postavy z mého života nesou jiná jména a zastávají v některých případech i jiné role ve vztahu ke mně, než postavy v příběhu. A já jim všem, s láskou a úctou děkuji, že tu pro mě byli a jsou.
Motto: Dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč...
***
Pokaždé, když nastane ta zvláštní doba mezi létem a podzimem, přepadá mě prazvláštní nálada. Mohla bych ji asi nejpřesvědčivěji nazvat melancholií. Venku střídavě prší a svítí slunce, které jako by z posledních sil vydává svou záři dřív, než se odevzdá chladu a mrtvé šedi zimy. Listí stromů umírá v nepřeberném spektru barev, lezavé ranní mlhy mají barvu stříbra a chuť blížících se mrazů.
Tahle doba pro mne má zvláštní význam. Je to čas, který poznamenal mnohé v mém životě. Čas, kdy jsem poprvé nastoupila do bradavického expresu...
Noc se již téměř přehoupla za polovinu. Sedím v útulném pokoji na měkké pohovce před krbem. Venku šumí déšť a mě těší pocit příjemného tepla ohně. V ruce držím skleničku svého oblíbeného pití - irskou whiskey, suchou, bez ledu. Potemnělý pokoj a zelenavý přísvit mě opět, jako v této době již tisíckrát, nutí vzpomínat. Obě ty věci pro mě mají hlubší význam - šerá temnota a zelenavý svit.
Z krbu teď ovšem trčí nohy v černých botách a já přemýšlím, jak vlastně došlo k tomu, že se sem dostaly...Z krbu slyším hádku. Jako z veliké dáli. Chce se mi usmát.
Pohodlněji se uvelebuji, černé boty se trochu pohnou a zelený přísvit se utlumí... Propadám se do historie... Ne zcela blízké, ale ani příliš vzdálené...
V době, kdy začíná ta nejvýznamnější část mého života, mi bylo jedenáct. Byla jsem na svůj věk vysoká, oplácaná holka s dlouhými, temně hnědými vlasy a zelenohnědýma očima, které se ještě stále rozhodovaly, jakou barvu vlastně budou mít. Nejspíš se nikdy nerozhodnou definitivně. A navíc jsem nosila brýle.
Ve škole, do které jsem do té doby chodila, jsem nebyla oblíbená. Zažívala jsem šikanu, nepřátelství, posměšky. A snášela jsem to. Jen Merlin ví proč...
Tehdy jsem ještě toužila po přátelství. Také jsem si přála být krásná, jako ostatní dívky, chtěla jsem, aby mě spolužáci obdivovali a byli ochotní udělat pro mě cokoli, jako pro ty drobné, křehké květinky, ke kterým jsem nikdy nepatřila. Nikdy jsem nebyla bezmocnou chudinou, které by mužská část populace musela ukazovat cestu. Nesnášela jsem neschopnost si poradit sama, a tak jsem možná působila trochu nebezpečně a nepřístupně.
Žila jsem a stále žiji se svou matkou a babičkou v babiččině domě, jenž je tak prostorný, že by v něm mohly celkem pohodlně žít dvě čtyřčlenné rodiny. Jsme tu však jen my tři. Ony obě jsou rozvedené, svého dědu z matčiny strany jsem nikdy nepoznala a otce vídám maximálně dvakrát do roka. Nechybí mi. Stejně tak, jako otce, jsem i jeho rodiče vídala velice málo. Vlastně již tou dobou, kdy začíná tento příběh, jsem si dávno nepamatovala, jak moji prarodiče vypadají.
Snad kvůli všem těmto okolnostem jsem dlouhá léta žila s pocitem, že jsem zbytečná, přebytečná, ošklivá a nenáviděná.
Když pak jednoho letního večera vlétla otevřeným oknem do obývacího pokoje šedá sova s dopisem nesoucím bradavickou pečeť, neměla jsem radost. Říkali mi, že na to mám, že můžu být dobrou čarodějkou a že se můj život v mnohém může změnit. A já se toho bála. Měla jsem strach, že se můj život změní jen k ještě horšímu. Co když budu v Bradavicích zažívat totéž, co dosud? Co když mě budou opět nenávidět, odstrkovat a posmívat se mi?
Díky šťastnému řízení osudu jsem nakonec přece jen na samém začátku devátého měsíce jedenáctého roku svého života nastoupila do dlouhého bradavického expresu taženého červenou lokomotivou.
Tím dnem, tím okamžikem a jedinou vteřinou, kdy padlo konečné rozhodnutí, začal sled událostí a změn, které navždy ovlivnily můj život.
A tento večer... Tato noc... dříve než zemře v rudozlatém svítání... je zrozena k vyprávění mého příběhu...
Září
Dívka s temně hnědými vlasy seděla sama v kupé bradavického expresu a čekala, až vlak vyjede vstříc jejímu, dosud zamlženému, osudu. V její tváři ze zračily smutek a obavy. Dívala se z okna na své budoucí spolužáky, jak se loučí s rodinami. Sklouzla pohledem trochu stranou a tam, přímo před oknem stály její matka a babička. Obě ji sem přišly doprovodit před první cestou do nové školy. Nevesele jim zamávala. Povzbudivě se pousmály a mávaly nazpátek. Ozvalo se zahoukání a dveře vlaku se zavřely. Vlak se pomalu rozjel a když nádraží zmizelo z dohledu, obrátila pohled do uličky za skleněnými dveřmi.
Dveře se po chvíli otevřely a dovnitř vpadlo několik docela neznámých dětí. Vypadali stejně staří jako ona. Zaťala zuby i pěsti a čekala na nejhorší. Na posměšky a urážky, které se jí vždycky vpalovaly do mozku jako cejch.
Vetřelci se pohodlně usadili, přesnější by bylo označení "rozvalili". Zkoumavě se na ně zahleděla. Dívka se světlými vlasy a pronikavě modrýma očima a dva chlapci. Jeden s krátkými vlnitými vlasy, modrýma očima a krátkým nosem a druhý, s polodlouhými černými vlasy, zelenýma očima a nepřístupným výrazem. Začali se mezi sebou bavit a jí si nevšímali. Ublíženě se na ně dívala a přemýšlela, jestli to, že si jí nevšímají, je znamení dobré nebo zlé.
Cesta vlakem byla nekonečná a jak byla nucena naslouchat bujaré zábavě ostatních, cítila se s každou ujetou mílí stále víc nešťastná a osamělá.
Ona, i všichni tři její spolusedící z vlaku byli v Bradavicích zařazeni do Gryffindoru. Když večer ležela ve své posteli vedle blonďaté dívky kterou poznala-nepoznala ve vlaku, přemýšlela, jestli se Moudrý klobouk nespletl... Gryffindor? Odvaha? Čest? Síla? Ona sama si vždycky myslela, že má tak možná čest, ale odvahu a sílu ani náhodou.
Druhého dne ráno si u snídaně nestihla povšimnout ničeho, kromě profesorky McGonagallové, která rozdávala studentům rozvrhy, školníka Arguse Filche, který se jí od prvního pohledu nelíbil, a jeho kočky.
Když pomalu žvýkala toast s burákovým máslem, studovala rozvrh. Zdál se jí celkem zajímavý. Hned ten den dopoledne měla obranu proti černé magii a odpoledne lektvary. Na to obojí se alespoň trochu těšila. Už jako malá si ráda hrála na kouzelníka chránícího poklad, či nebezpečné tajemství před zlými černokněžníky a sama si vymýšlela kouzelné formulky, kterými bránila svoje poklady. Stejně tak ráda míchala v malých skleněných nádobkách cokoli, co se jí dostalo do rukou a odříkávala nad tím smyšlená zaříkadla. Škoda jen, že při tom byla téměř vždy sama.
***
Gryffindorští již seděli ve svých lavicích ve sklepní učebně Lektvarů a čekali na příchod svého profesora.
"Můžu?" zeptal se náhle chlapec s černými vlasy a aniž by čekal na odpověď zprudka dosedl na dřevěnou lavici, až zavrzala a zhoupla se: "Jak se jmenuješ?" zeptal se hned na to.
Zvedla k němu oči. Chce se jí pak vysmát? Ne, nejspíš ne. V hlubokých očích toho chlapce byla jen ledová lhostejnost. Pamatovala si ho z vlaku. Byl to jeden z těch tří...
"Já... já jsem Angie," vysoukala ze sebe nervózně.
Chlapec k ní natáhl bledou ruku: "Snape."
Chopila se nabízené dlaně a trochu se usmála: "Ty nemáš jméno?"
Chlapec pokrčil rameny: "Ale jo, mám, ale nikdo mi jménem nikdy říkat nebude, to se vsaď... Angie," dodal trochu ironicky.
"Proč ne?"
"To poznáš za chvíli."
Dveře učebny se právě prudce rozlétly a mladý Snape sklouzl na lavici vedle Angie. Do místnosti hrdým krokem vkráčel profesor Lektvarů. Mladý vysoký muž s nepřístupnou tváří, hranatou bradou a pevně, stroze sevřenými rty. Elegantní chůze, hrdá hubená postava. Na první pohled z něj čišelo nebezpečí. Došel ke katedře, prudce se otočil, mávl rukou a dveře na druhé straně místnosti se s prásknutím zavřely. Založil si ruce na prsou a sjel třídu nenávistným pohledem.
Angie na toho muže zírala jako ve snu. Nikdy si nedokázala představit, že by jí někdo, kdokoli, mohl tak okouzlit na první pohled. Ne, že by se jí ten muž v pravém slova smyslu líbil, ale celou učebnu hned po jeho příchodu naplnila zvláštní bázeň, respekt a něco, co by se dalo označit jako temná záře jeho osobnosti. Všichni na něj hleděli strnulým, ostražitým pohledem.
"Jsem váš profesor Lektvarů..." mluvil tiše a z jeho hlubokého melodického hlasu čišel chlad: "Jmenuji se Severus Snape..."
Angie se prudce otočila na svého spolusedícího a ten jen pokrčil rameny: "Můj starší brácha."
Profesor Snape ho samozřejmě slyšel a vrhl po něm vražedný pohled, po kterém mladší Snape okamžitě zmlkl.
Severus Snape ještě ztišil hlas: "Rád bych vás upozornil, že v mých hodinách nebude žádné pošetilé mávání hůlkou..." vyrazil pomalým krokem po třídě: "... ani žádná přihlouplá zaříkadla..."
Zastavil se nad svým bratrem: "Neočekávám, že by mnozí z vás ocenili náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů, ale těch několik..." na chvíli se odmlčel a přelétl pohledem několik studentů, mezi nimi i Angie: "...vyvolených, kteří mají předpoklady... Ty mohu naučit, jak očarovat mysl a omámit smysly..."
Vydal se na pomalou, ladně plavnou cestu zpět k tabuli a ke katedře: "... jak stáčet slávu, připravit věhlas a dokonce..." profesor se znovu prudce otočil, až mu kolem tváře zavlály dlouhé černé vlasy: "...jak uložit a zachovat smrt."
Angie na něj celou dobu hleděla s pootevřenými ústy v němém úžasu. Nikdy si nedokázala živě představit slovní spojení "temná dokonalost". Teď už ano. Taky si nikdy nedokázala představit pojem "přerostlý netopýr". Mladší Snape ano.
"Potrpí si na dramatičnost," konstatoval tiše mladý Snape s náznakem pobaveného opovržení.
Ta nevydržela a zasmála se.
V tu chvíli se na ni upřel ostrý pohled staršího Snapea: "Připadá vám to směšné, slečno..."
Angie polkla, pod jeho pohledem se cítila jako nahá: "Dark," pomohla mu tiše. Cítila, jak ve tváři rudne. Sebevědomí vážně nebylo jejím druhým jménem.
Severus přikývl a přivřel víčka: "Ano, ano... Dark... Angella Dark, nepletu-li se. Copak vám tady můj malý bratříček povídal tak vtipného?" do slova "bratříček" dal tolik důrazu, že se několik studentů poplašeně odvrátilo, aby se zdálo, že je neposlouchají.
"Nic, profesore."
Severus pozvedl jedno obočí a jeho pevně semknuté rty se povolily, aby mohl nasadit opovržlivý úsměv: "Pak se obávám, že si zasloužíte školní trest za vyrušování výuky... Abyste se naučila chovat..."
Angie jen sklopila pohled.
"Dnes večer, v sedm, v mém kabinetu..." a Severus se odvrátil, aby začal výuku.
Když vycházeli z učebny, přidal se k ní mladý Snape.
"Nechtěl jsem, abys dostala hned první den školní trest kvůli mně."
"To nevadí... Vždyť mě neukousne."
Mladý Snape se nevesele usmál: "To neznáš mýho bratra."
Zasmála se: "Jste úplně jiní..."
"Jo, to je pravda. A od chvíle, kdy zjistil, že jsem se dostal do Gryffindoru předstírá, že jsem ten nejhnusnější odpad na týhle zemi. Včera kvůli tomu poslal spěšnou sovu domů. Jako by doufal, že to podlézání způsobí, že se o nás budou rodiče víc zajímat. Samozřejmě se to obešlo bez odpovědi. A tak je teď můj bratříček na mě naštvaný za celou rodinu..."
"Proč?"
"Jak kdybys neznala kouzelnický rodiny... Je téměř povinností potomků být ve stejné koleji jako rodiče... No a moji kouzelničtí předci byli vždycky, bez výjimky, ve Slytherinu... A já..." pokrčil rameny: "...jsem teď vyvrhel..."
Kolem nich se prohnal hlouček jejich spolužáků a jeden z nich, blonďatý chlapec s černýma očima si neodpustil poznámku: "Tak ty seš mladej Snape! To na tebe musej být doma hrdí... Vždyť jsi v Gryffindoru!"
Mladý Snape jejich poznámku přešel.
Angie se usmála: "Nechtěl bys mi přece jen říct svoje křestní jméno?"
"Ehm... Gregory... Greg Snape."
"To se mi líbí víc, Gregu..."
Tímto okamžikem nastala v mém životě první velká změna. Tehdy, když ve třídě nebylo jiné místo na hodinu Lektvarů, než u mě, jsem se seznámila s Gregorym Jonathanem Snapem, mladším bratrem profesora Severuse Snapea. Do budoucích let to znamenalo, že jsem získala prvního kamaráda a konečně jsem se mohla cítit lépe. Konečně jsem byla obyčejnou dívkou s nejlepším kamarádem... Díky němu, Gregovi Snapeovi, jsem se našla.
Hezů bloček! :)Juknete na můj?