10. září 2010 v 15:28 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, Sirius Black, Albus Brumbál, Molly Weasley a další...
Varování: slash, místy OOC, +15, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí:
Poznámka: Poslední kapitola je tu. Prosím všechny, kdo se dočetli až sem nebo četli jen pár kapitol o sdělení názoru v anketě.
Motto: I když bychom rádi někdy čas prosili, aby se zastavil a dal nám v tom věčném kolotoči pár minut na oddech, nemáme ani nejmenší šanci na to, že by nás poslechl. A tak se stala ta spousta nešťastných věcí, které se stát neměly...
PS: V současné době nemám beta-readera, takže omluvte případné nedostatky v textu. Pokud mě na ně upozorníte ve zprávě autorovi, budu vám vděčná. Dark
***
Když nás osud rozdělí s těmi, na kterých nám záleží, je to jako nedopsaná kniha. Nikdo neví, jak by to bylo bývalo mohlo dopadnout, kdyby existovala jenom jedna cesta - ta společná.
Jenže když nás osud rozdělí a pak znovu téměř spojí, je to peklo. Denně mít vedle sebe toho, koho milujeme a přitom vědět, že jde po jiné cestě, než my - to je k nepřežití. A pak ho znovu ztratit, to už je příliš.
Cesty jsou křivolaké, každá vede jiným krajem, někdy se kříží, pak jdou chvíli souběžně a zase se rozchází, aby se za pár chvil znovu bolestivě proťaly. Není to nic nového, děje se to každou chvíli. Ale někdy, někdy je cit tak silný, že přetrvá naprosto všechno.
Harry plakal. Hermiona a Ron se objímali a po tvářích se jim koulely slzy bolesti, utrpení a soucitu. George plakal. Weasleyovi klečeli nad svým mrtvým synem a záchvaty bolesti otřásaly jejich těly v uslzeném boji o další život.
Nic už nebude takové, jaké by mělo být. Všechn ose změní, protože mnozí, kteří před Válkou něco znamenali - třeba i jen pro své blízké - nyní již nežili. Pán Zla byl poražen, ale cena za toto vítězství byla mimořádně vysoká.
Nikdo by teď, těsně po boji, nedokázal říci, jestli to za to stálo. Většina přeživších by raději zemřela s těmi, kdo teď leželi na zemi před nimi. Jen málokdo neztratil nikoho z přátel nebo rodiny.
Na zemi ve Velké síni leželi vedle sebe mnozí mrtví. Mezi nimi i Severus Snape a Remus Lupin.
Nebyli to už oni. Bezvládná těla, bledé obličeje, tváře bez výrazu. Kalné oči. Jen prázdné tělesné schránky, obal, z něhož nelítostná ruka osudu vyrvala obsah.
Leželi vedle sebe, jejich ruce se dotýkaly, chladné, bez citu, bez lásky...
Pro Lupina plakali jeho přátelé. Nymfadora Tonksová pro něj již plakat nebude. Ležela vedle něj z druhé strany než Severus.
Kdo plakal pro Severuse Snapea? Nikdo?
Záleželo na tom snad?
Jeho prázdné schránce to bylo jedno. Bylo by mu to jedno, i kdyby ještě žil. Severus Snape se vůbec o hodně věcí nestaral. Vždycky mu bylo jedno, co si o něm lidé myslí. Až na výjimky.
Pokusil se zlomit kletbu, kterou na něj uvrhl Lord Voldemort, nyní bezvýznamná hromada hadrů uprostřed síně. Pokusil se a neuspěl. Harry byl rychlejší.
Kdyby byl býval věděl, že Severusův život závisí na tom, kdo zabije Pána Zla, možná by to všechno bylo jinak. Ale Harry o tom samozřejmě nevěděl.
Zabil Toma Riddlea a tím byl Severus ztracen. Věděl, že jeho život dříve nebo později skončí, a tak se vydal co nejrychleji hledat Rema Lupina. Chtěl si to usnadnit, nenáviděl strach, a tak se ho chtěl zbavit. Chtěl smrti usnadnit cestu a říct mu, co k němu celou tu dobu cítí a co nikdy cítit nepřestal.
Věděl, že k němu se taková vyznání nikdy nehodila, ale teď už mu to bylo jedno. Nikdy nepřestal Rema Lupina milovat, takže když byla vyslovena kletba Amoritus, okamžitě začala účinkovat.
Po Voldemortově smrti již nebylo vyhnutí. Kletba dříve či později přinese Severusovi smrt.
Hledal Rema nejdřív na školních pozemcích, kde ho viděl naposledy. Pak proběhl vstupní síní do prvního patra. Na několika místech se ještě bojovalo, ale nyní už bylo jasné, že Řád zvítězí. Vrátil se dolů a pak zahlédl, co se stalo.
Na samotném konci bitvy, kdy už nebylo o co bojovat a vše bylo jasné, zápasil Remus blízko vstupu do Velké síně s jakousi mladou Smrtijedkou. A naprosto hloupě za jejími zády jeden z ostatních Smrtijedů vyslal kletbu. Zasáhla Rema do boku. Jen lehce zavadila, kdyby to byla střela, měl by jen malé škrábnutí, ale tohle byla Avada kedavra.
Přímo před Severusovýma očima klesl Remus k zemi.
Když k němu Severus doběhl a padl na kolena u jeho hlavy, byly již vlkodlakovy oči téměř zavřené. Uchopil jeho tvář do dlaní a sklonil se k němu.
"Tohle se nemělo stát," zašeptal: "Miluji tě, Lupine."
V tu samou chvíli mohlo několik lidí ve Velké síni vidět, jak se Severus Snape, dosud zcela zdravý a bojeschopný, kácí na zem vedle svého dávného milence.
Kletba si našla svůj cíl.
Remus Lupin nebyl v tu chvíli tak docela mrtev. A Severus Snape díky tomu zemřel, jak si sám přál.
***
A teď tu leželi vedle sebe. Dvě bezvládná mrtvá těla. Jejich dotýkající se ruce již nikdy nepropletou prsty.
"H...harry..." vzlykla Hermiona náhle přes Ronovo rameno.
Všichni se na ni podívali. V tuhle chvíli nikomu nepřišlo na mysl vést hovory. Řád značně prořídl. Mnoho přátel zemřelo a mnoho starých vzpomínek bude díky tomu navždy ztraceno.
Harrymu vířila hlavou myšlenka, že touto smrtí, odchodem Rema Lupina definitivně skončila nejlepší éra Bradavic - éra Pobertů. A vlastně to souviselo i se Snapem. Ač si to nechtěl přiznat, želel i jeho smrti.
"P-podívejte." Hermiona upírala oči kamsi za ně. Vytřeštěné, ale nikoli děsem. Její pláčem zarudlé, oříškové oči byly vytřeštěné úžasem. Dokonce přestala ronit slzy.
Všichni se otočili k ležícím tělům.
S těly Severuse a Rema se něco dělo. Zdálo se, jako by se zvolna, lehce pohybovala. Objevilo se nad nimi jemné vlnění, snad vzduch, či jen zdánlivá síla aury. Něco se nad těly hýbalo. Stoupalo to výš, zvětšovalo se a tvarovalo.
A pak nabyla ona prazvláštní hmota konkrétních tvarů, barva zmizela a ve vzduchu se vznášeli dva bílí průsvitní duchové.
Dívali se jeden na druhého, jako by si neuvědomovali nic jiného, jako by pro ně okolní svět neexistoval. Upírali na sebe vzájemně průsvitné pohledy. Trvalo to dlouho a celý sál v úžasu strnul. Nastalo ticho, pláč ustal. Jen tiché slzy se valily z očí všech přítomných. Slzy dojetí, přestálého utrpení a soucitu se dvěma duchy, kteří se zhmotnili uprostřed sálu.
Jen málokdo znal skutečnou podstatu jejich hmoty a osudu. Harry vzpomínal na to, co mu kdysi řekl Skoro Bezhlavý Nick.
"Remusi," oslovil Harry roztřeseně jednoho z duchů.
Otisk duše, nehmotný, vznášející se pár centimetrů nad vlastním mrtvým tělem se rozhlédl. Zdálo se, že něco zaslechl, že si matně vzpomíná na slovo, které slyšel.
"Remusi," zopakoval duch po Harrym a pak na něj ve vteřině upřel pohled: "Harry!" oslovil mladého kouzelníka ve stejnou chvíli, kdy si uvědomil, co se stalo.
Stočil pohled na své tělo, nyní již skutečně prázdnou schránku zbytečnou pro někoho, kdo má od nynějška věčný život.
A pak se okamžitě otočil ke svému druhovi. Stejně étericky nehmotný Severus Snape na něj stále upíral oči.
"Co jsme to udělali, Severusi?" zeptal se Remus bezradně.
Harrymu v tu samou chvíli letěla hlavou myšlenka na Siriuse. Na to, jak se tenkrát snažil dokázat, že jeho kmotr nezemřel. Přál si tak neskutečně moc, aby se vrátil. Ale tenkrát mu Skoro bezhlavý Nick řekl, že duchové tu nejsou z vlastní vůle a nejsou zde šťastní. Jsou napůl tam a napůl tady. Nikdy nebudou mrtví, ani živí. Nebudou šťastní. V tu chvíli mu jich bylo líto.
Ale pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Remův duch, snad konečně přesvědčený, že za lásku, ať už je jakákoli by byl hřích se stydět, uchopil do své dlaně dlaň nedávno zesnulého profesora lektvarů.
"Severusi,..." oslovil ho a větu nedokončil.
Severus Snape se rozhlédl po davu udivených tváří kolem nich. A pak, konečně, pochopil to, co Remus už dávno. Že život žijeme pro toho druhého, pro toho, koho milujeme.
Stiskl bílou ruku. A společně se vydali ze sálu pryč. Ladně pluli vzduchem, až konečně zmizeli překvapeným přihlížejícím z očí, když se jejich bílá těla rozplynula v hradní zdi.
Vždyť ve chvíli, kdy na tomto světě oba zanechali to nejcennější, co v jejich životě existovalo, neměli jinou volbu, než se vrátit. Jejich duše by za posvátnou řekou nenalezla klid bez svého protějšku. A tak se Severus Snape vrátil hledat živého Rema Lupina, když díky vyznání lásky pro něj zemřel a Remus se vrátil hledat živého Severuse, protože nevěděl, že profesor lektvarů zemřel dotýkaje se jeho vlastního těla. Jaké bylo jejich překvapení, když nalezli jeden druhého v podobě, v níž neočekávali, že se shledají.
A tak spolu dva bývalí profesoři stráví zbytek věčnosti. Tak rozdílní a přece tak stejní ve své jedinečnosti. Vlkodlak a špeh - dva hrdinové. Oběma společnost pohrdala, ani jeden z nich přesto nebyl špatný člověk. Jen si s nimi ruka osudu zahrála ruletu.
první jsem se lekla, když tam bylo že jsou mrtví... ale ten konec... no, vahala jsem či je dobrý nebo ne ... a no,, myslim, že je to dobrý konec protože jsou spolu...
:o)
moc děkuju za super povídku, a myslim že se k ni ještě vrátím