6. září 2010 v 19:01 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, Sirius Black, Albus Brumbál, Molly Weasley a další...
Varování: slash, místy OOC, +15, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Konečně přichází Velká bitva o Bradavice a blíží se konec
Poznámka: Tato kapitola je předposlední... Konečně, po mnoha měsících uzavřu tuto historii a psutím se do nové... Snad vás konec nezklame.
Motto: I když bychom rádi někdy čas prosili, aby se zastavil a dal nám v tom věčném kolotoči pár minut na oddech, nemáme ani nejmenší šanci na to, že by nás poslechl. A tak se stala ta spousta nešťastných věcí, které se stát neměly...
PS: V současné době nemám beta-readera, takže omluvte případné nedostatky v textu. Pokud mě na ně upozorníte ve zprávě autorovi, budu vám vděčná. Dark
***
Boj o Bradavice byl nevyhnutelný. Jednou se to stát muselo. Zastánci čisté krve museli jednou nutně zaútočit na školu, aby ji "vyčistili", jak říkali. Brumbál to věděl. Ale už dávno mu to bylo jedno. Ležel v bílé hrobce na školním pozemku a shlížel z obrazu na stěně ve svém kabinetu. Teď měl jediné poslání - dobře sloužit stávajícímu řediteli.
Bitva začala nenápadně, ale konec byl katastrofální. Ovšem to ještě nikdo nevěděl. Teď probíhaly jen urputné přípravy. Obě strany mince sháněly na svou stranu co nejvíce přívrženců. Všichni věděli, že to nemusí přežít a přesto se na obě strany přidávalo stále víc a víc těch, kterým záleželo na budoucnosti. Na jejich dětech a dětech jejich dětí.
Remus Lupin se připravoval nejurputněji. I v jeho poklidné duši stále doutnala touha po odplatě za Siriusovu smrt. Nenáviděl celý svět od té doby, co se dozvěděl, že je jeho přítel mrtev. Připadal si náhle osamělý ještě víc, než kdy dřív. Co to je za spravedlnost? Po tolika letech znovu najít přítele a za ubohých pár měsíců jej zase ztratit.
Sužovaly jej také myšlenky na Severuse. Bál se o něj, i když si to nechtěl připustit. Nikdo vlastně s jistotou nevěděl, jestli skutečně odešel sám nebo jej přece jen nějakým podivným způsobem dokázal vypátrat a znovu dostat Lord Voldemort.
Rema ta představa děsila. Znamenalo by to pro něj jistou smrt. Tentokrát již ano. Minule uprchl, prokletý a zmrzačený. Ale to neznamená, že jej Voldemort nechtěl mít pod dohledem. A vydařený útěk znamenal snížení vážnosti Pána Zla. Takže pátrání po uprchlíkovi bylo nevyhnutelné. Vážně se to stalo? Našli ho?
Remus věděl, že pokud ano, je teď už všechno snažení o jeho záchranu marné. Stoprocentně by byl po smrti. Nechtěl na to raději myslet. A už vůbec nepřipouštěl sám sobě, že jeho dávný milenec už nežije. Nedokázal by se přes to přenést. Ne poté, co přišel o všechny ostatní. O Siriuse...
Co když ovšem Severus tenkrát skutečně na něco přišel? Doufal v to, doufal, že prostě spěchal a odešel. Remus se rozhodl mu poslat sovu. Ta by ho měla najít. Napsal mu stručnou, nic neprozrazující zprávu. Zeptal se, kde je, sám o sobě nenapsal nic. Nechtěl provokovat. Ale musel to udělat. Potřeboval vědět, co se stalo. Na obálku napsal Severusovo jméno bez adresy.
Čekal tři dny. Pak týden... Sova se ovšem nevrátila.
Nejistota se změnila v panickou hrůzu. Strach a napjetí. Potřeboval ho najít. Neměl na to ovšem čas. Blížil se boj a organizace po Brumbálově smrti nestála za moc. Navíc nikdo nevěděl o Harrym.
Všichni cítili, jak na ně doléhá nebezpečí, jak se kruh nebezpečí uzavírá a uniknout už téměř není kudy. Většina utíkat nechtěla. Chtěli bojovat a zvítězit proti největšímu nebezpečí v historii kouzelnického světa. Pár zbabělých uprchlo posledními skulinami. Jako krysy.
A pak to přišlo.
V Bradavicích se začalo válčit. Brány byly otevřeny, ochranná kouzla zlomena. Začala evakuace a na mnoha místech i boj. Remus se dostal do nejhorší vřavy ve Velké síni. Stál sám proti třem Smrtijedům a jen tak tak zvládal unikat jejich útoku.
Poznal Fenrira Šedohřbeta skrytého pod maskou. Ohavný pach linoucí se od špinavého, zanedbaného a krví potřísněného vlkodlaka zvedal Removi žaludek. Nikdy by byl nečekal, že bude stát v boji na život a na smrt proti původci svého prokletí.
Nikdy dřív v sobě nehledal touhu zabíjet, až teď se sama od sebe probudila.
"Zabiju tě, Šedohřbete!" zařval, srazil omračujícími kouzly k zemi dva dotírající Smrtijedy a vrhl se na vlkodlaka, který jej před tolika lety pokousal. Nenáviděl ho a toužil spatřit jeho krev. Dokázal si představit, jak úlevný pocit to bude, až z toho hnusného netvora bude unikat život posledním výdechem.
"Ach, Lupin. Tebe ještě nikdo neodstranil ze světa?" zeptal se rádoby klidným hlasem. Spatřil ovšem výraz zuřivosti a touhy po pomstě v Remových očích.
"Špíno!" vykřikl, až se Remus otřásl. Kolikrát již tohle slovo slyšel? Tentokrát jej to ovšem nerozhodilo. Šedohřbet byl vedle něj mnohem horší. Krvelačná zrůda vraždící nejen o úplňcích, ale i v ostatních dnech jen tak pro zábavu. Stvůra bezcitně beroucí lidem normální život jen pro svou radost.
"Avada kedavra!" zařval Remus poprvé ve svém životě ve skutečném souboji. Dosud nikdy toto kouzlo nepoužil.
Šedohřbet se chtěl bránit, ale nebyl dostatečně rychlý. Remus se bez sebemenšího záchvěvu lítosti díval, jak jej zelený paprsek udeřil přímo do srdce.
Ze Šedohřbetových rozšklebených úst se vydral hluboký vzdech a jeho tělo se svezlo k zemi. Remus zrychleně dýchal. Něco takového udělal poprvé v životě a už teď si nedokázal představit, jak se bude s tím faktem vyrovnávat.
V tu chvíli ještě netušil, že tento den zničí ještě další životy.
Odvrátil se od široce otevřených Šedohřbetových očí. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Dvěma Smrtijedům omráčeným na zemi zlomil hůlky a zahodil je. Svázal je kouzelnými provazy a otočil se, aby se znovu zapojil do boje.
V tu chvíli mu připadalo, že skulinou mezi dvěma bojujícími kouzelníky spatřil proběhnout hubenou, bledou postavu v černém hábitu. Byl by přísahal, že to byl Severus Snape. Byl by za to dal svoji duši. Rozběhl se ven z Velké síně do vstupní haly.
"Severusi!" vykřikl a běžel ven na školní pozemky. Byl si téměř jistý, že před pár vteřinami branou proběhl Severus.
"Severusi!" vykřikl do noci. Zastavil se. Byl již daleko, téměř dole u jezera. Blížil se k mlátivé vrbě.
"Severusi!" zkusil to ještě jednou.
Málem už začínal věřit, že se mu to zdálo. Že to byla jen zoufalá touha ještě alespoň jednou v životě ho vidět, co přimělo jeho oči vidět neskutečné.
V tu chvíli se ho ale ze tmy dotkla chladná ruka. Popadla jej za hábit a druhou dlaní mu onen člověk přikryl ústa, aby nemohl křičet.
Silné paže ho odvlekly do hlubšího stínu.
"Přestaň řvát jako na lesy, Lupine. Ano?" otázal se chladný, tichý hlas.
Remus přikývl na souhlas a vymanil se z pevného sevření.
"Severusi..." zašeptal, když se otočil: "Kdes byl? A co děláš, pro všechno na světě, tady? Kdokoli z lidí tady kolem tě může zabít! Všichni jdou i po tobě!"
Severus jej opatrně pustil a ustoupil z proudu světla, který se vydral ven okenicí rozraženou kouzlem.
"Proto taky nechci, abys tak řval, Lupine. Nikdo o mně neví."
"Měl bys zmizet," doporučil Remus.
"Vím co dělám," kontroval bývalý Smrtijed.
Remus neváhal ani vteřinu: "A co teda děláš?"
"Po tom ti nic není. Ale jsi jediný, kdo ví, že tu jsem. Doufám, že mě neprozradíš." Severus se zvolna chystal k odchodu. Vytáhl z hábitu hůlku a přetáhl si kápi přes hlavu.
"Co ta kletba, Severusi?"
Severus stroze přikývl, jako kdyby na to Remus právě kápl: "To je důvod, proč jsem přišel. Stalo se nejlepší a zároveň to nejhorší, co mohlo..."
Nezdálo se, že by se chystal pokračovat, ale Remus hořel zvědavostí. Všude kolem bylo slyšet zvuky boje a smrti. Nad nimi v oknech hradu, před nimi ve tmě na pozemcích, i samotný vzduch se chvěl bojem a elektrickým nábojem z tolika bojujících hůlek.
"Pověz..."
"Myslíš, že je právě vhodná chvíle?" pokynul Severus neochotně rukou kolem sebe.
"Jaká by mohla být vhodnější? Kdo ví, jestli tohle někdo z nás přežije?" Remus ztrácel trpělivost. Zdálo se mu, jako by Severus dělal důležitějšího, než byl. Přestávalo ho to bavit.
"Dobrá. Stalo se to, že jsem objevil způsob, jak zlomit kletbu. Ale stalo se také to, že jsem si někoho, řekněme... hmm... oblíbil."
Removi se v tu chvíli sevřel žaludek. Měl pocit, že mu náhle přiškrcené hrdlo nedovolí promluvit. Nakonec ale ten pocit překonal. Pocit ponížení a ublížení byl silnější: "Oblíbil?" zasípěl tiše.
"Neptej se, Lupine. Prokletí ovšem ještě nepostoupilo do nijak závažné fáze, ale začíná to být poněkud nepříjemné. Udělal bys nejlépe, kdybys mě nechal být a šel si po svých."
Remus polkl. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli to chce slyšet. Nepočítal, že by příčinou prokletí byl on, po tolika letech už tomu prostě nevěřil. A i kdyby... stejně by nemohl mít radost z toho, že způsobí smrt jediného člověka, kterého kdy miloval.
"A to prokletí? Jak ho chceš zlomit?"
Severus se zlostně usmál: "Těžko, Lupine, ale mělo by to jít. Jediný způsob, jak tu kletbu zlomit spočívá v zničení toho, kdo ji vyslovil."
V tuhle chvíli už se Remus nezmohl na vůbec žádnou reakci. Jen na Severuse beze slova zíral.
"Musím zabít Pána Zla, Lupine. Jestli se mi to povede, vysvětlím ti všechno. Jestli se mi to nepovede, nemusí tě moje situace zajímat."
S posledním slovem se otočil a vykročil do husté mlhavé tmy: "Snad nashledanou, Lupine." Vůbec to neznělo jako on. Severus Snape přece nikdy nedoufá v další setkání. Severus je lhostejný, nenávistný, bezcitný.
"Nashledanou, Severusi. Kdekoli," odpověděl Remus černé prázdnotě kolem sebe.
Sevřené útroby odmítaly povolit, i když se po pár minutách rozhodl pro návrat do boje. Vrátil se zpět do školní budovy a zanechal myšlenky na Severuse kdesi venku. Věnoval se pak pouze boji.
Barevné záblesky byly to jediné, co následovalo. Křik a kletby. Rozdělování lidí do dvou skupin - přítel a nepřítel. Jedněm pomáhalo Protego, druhým brala životy Avada Kedavra. Nic jiného pak už na světě nebylo.
Až nakonec, ve vstupu do Velké síně v souboji s bledou, víle podobnou Smrtijedkou si Rema vzalo světlo.
Zelené světlo.
Ucítil lehký náraz do boku, podíval se víle do šedých očí a klesl k zemi.
"Severusi," zašeptal. Pak ztratil vládu nad svým tělem definitivně. Téměř zavřel oči, únava byla nekonečná jako samotný boj kolem něj. Zvuky se slily v jeden - nevýrazný šum. Svět ztratil barvy a pak už bylo všechno jen mlhavě šedé.
Zajímavé ovšem bylo, že zvuky, ani tvary nezmizely úplně. Pohnout se nešlo, otevřít oči také ne, ale nic neskončilo.
Rema to nečinné pozorování brzy začalo nudit.
A pak se před ním rozzářilo bílé světlo, rostlo a přibližovalo se. Jeho vědomí ovšem nechtělo, aby jej světlo pohltilo. Všichni říkali, že tak vypadá Smrt. Člověk se musí podrobit bílému světlu, vstoupit do něj a opustit živé. Ale to on nechtěl.
Někde tam venku je Severus!
oblíbil ? to jako někoho jiného? a Remus je mrtvý? neni že ne.. jaj.. snad bude brzo další, už se těším, dík za díl ;o)