close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Black Velvet 17 - Výměna

23. srpna 2010 v 14:01 | Dark Angel |  Black velvet
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, Sirius Black, Albus Brumbál, Molly Weasley a další...
Varování: slash, místy OOC, +15, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Nastává pátrání po odpovědích na otázky a také rychlý posun děje vpřed...
Poznámka:
Motto: I když bychom rádi někdy čas prosili, aby se zastavil a dal nám v tom věčném kolotoči pár minut na oddech, nemáme ani nejmenší šanci na to, že by nás poslechl. A tak se stala ta spousta nešťastných věcí, které se stát neměly...
PS: V současné době nemám beta-readera, takže omluvte případné nedostatky v textu. Pokud mě na ně upozorníte ve zprávě autorovi, budu vám vděčná. Dark
***
Uzavřít dohodu byla jedna věc, ale zařídit, aby fungovala, vyhnout se nekonečným šarvátkám a svárům, to byla druhá věc. Trvalo to celé věky než si dva dospělí muži, mezi kterými nikdy nebylo přátelství, jeden na druhého zvykli.
Přátelství mezi nimi již nikdy vzniknout nemohlo, to věděli oba až příliš dobře. Ale časem se dopracovali k jakési fázi vzájemného respektu a uznání. Konečně, po dlouhých letech útoků a nenávistných urážek, byli teď ti dva schopni si večer, s lahví dobrého vína a krabicí doutníků sednout do kuchyně k velkému stolu a zkoušet a zkoušet.
Stále nové možnosti, stále nové neúspěchy.

Týdny plynuly a Sirius nedostal od Rema stále žádnou zprávu. Severus byl mrzutý a Sirius nadšený. Konečně si připadal nějak užitečný, konečně mohl dělat něco smysluplného. Trávil celé dny procházením knihoven, půjčoval si od Brumbála četné svazky z bradavického Oddělení s omezeným přístupem.
Severus se zotavoval, každým dnem se cítil lépe. Tělo již měl téměř v pořádku, díky jeho vlastní mocné magii mu nezůstalo ani mnoho jizev. Horší to bylo s myslí. Dokonce i Sirius, který se ho snažil co nejvíc urážet, zasypávat uštěpačnými poznámkami a pokud možno si nevšímat jeho pocitů poznal, že něco není v pořádku.
Pokud zrovna společně nepracovali v malé místnosti ve sklepení čísla dvanáct a pokud Severus nebyl na hlídkách, bloumal po domě jako tělo bez duše. Dlouhé minuty se díval z okna, aniž by venku bylo cokoli zajímavého k vidění, jedl, aniž by věděl co, sedával s knihou na kolenou, aniž by pohnul očima po řádcích.
Nikdo jiný s ním nebyl tolik, jako Sirius. Nikdo jiný na něj neměl tolik času a tolik si ho neprohlížel. Byli tu teď vězni oba. Severus od svého odhalení příliš nevycházel, jen několikrát opustil dům. Byl skleslý a Sirius, aniž by věděl proč, cítil povinnost se ho zeptat proč.
Zkusil to jednou odpoledne, když znovu společně procházeli četné svazky starých, zaprášených knih a snažili se odhalit smysl jejich řádků.
"Snape?" začal Sirius jako obvykle.
"Hm..." zahučel Severus a soustředěně pročítal řádku po řádce knihu tak ošumělou, až to vypadalo, že se mu stránky v prstech rozpadnou v prach.
"Řekni, co tě žere?" Sirius nikdy ve Snapeově přítomnosti neoplýval přebytkem taktu a zdvořilosti.
"Cože?" zvedl Severus hlavu od knihy.
"Zajímá mě, co tě žere," zopakoval Sirius a pokračoval: "Když zrovna nepracujeme, vypadáš, jako bys byl duchem naprosto mimo."
"Dej mi pokoj Blacku a radši projdi tamhletu hromadu. Potřebuji, abys našel ´Zapomenutá ochranná a překážecí kouzla´."
Sirius začal zvolna přerovnávat komínek knih sahající mu téměř do pasu, ale nevzdal se. Chvíli mlčel, nalezl správný svazek a položil jej před
Severuse na stůl. Zůstal před ním stát a díval se na něj, dokud bývalý Smrtijed nezvedl hlavu.
"Co je?" vyštěkl.
Sirius zůstal klidný: "Nesnažím se tě naštvat, ani urazit. Jen jsem se ptal, v čem je problém. Pokud sis všiml, snažím se ti pomoct. Jen jsem chtěl vědět, proč chodíš po domě jako duch, s nikým skoro nemluvíš a jen se tak nepřítomně díváš..."
Severus na něj chvíli pohlížel naštvaně, pak ale nejspíš usoudil, že v jeho výrazu není ani známka po tom, že by se chystal jeho případné slabosti zneužít proti němu. Ještě se na pár vteřin zadíval Siriusovi do tváře a pak zaklapl knihu, kterou předtím pročítal.
"Pojďme se na chvíli posadit," řekl pak.
Sedli si na vrzavé dřevěné židle. Sirius vyčkával. Trvalo to snad pár minut, než si Severus utřídil myšlenky a rozhodl se, z kterého konce začne.
"Řekl ti někdo, co přesně kletba Amoritus obnáší?" zeptal se Severus.
"Kromě tebe? Ne docela."
"To jsem si mohl myslet. Hlavně, že teď kolem mě všichni chodí se soucitnými pohledy, obcházejí mě, jako bych měl prašivinu."
A ne? Chtělo se poznamenat Siriusovi, ale pak usoudil, že by to nebylo nejvhodnější. Mlčel.
"Nikdo z nich vlastně pořádně neví, co je ta kletba zač. Brumbál to ví moc dobře, ale rozhodně se nenamáhal to nikomu vysvětlit."
"Co tedy ta kletba znamená?"
Severus si povzdechl: "Amoritus je snad jedna z nejhorších a nejbezcitnějších kleteb vůbec. Ten, kdo prokleje, tím neutrpí žádnou újmu sám na sobě, to je celkem výhodné. A prokletý je nadobro vyřazen z normálního života. Jakmile si uvědomí a sám sobě přizná, že někoho miluje nebo jen k němu cítí přátelství, je s ním konec. Jeho cit se sám od sebe začne prohlubovat až k lásce tak hluboké, že před ní není úniku. Taková láska pronásleduje každým krokem, každou myšlenkou... A tak se ze své lásky vyzná..."
Severus se na chvíli odmlčel. Zdálo se, že mluvit o citech a lásce je pro něj opravdu namáhavé: "Jakmile je vyznání dokončeno, prokletý padne k zemi jako zasažený bleskem. Je s ním okamžitě konec. Tahle kletba je horší než Avada kedavra, protože k ní člověk dospěje pomalu, s velkým přemáháním, ale stejně zemře. Neexistuje nikdo, kdo by se alespoň jednou v životě nezamiloval."
Sirius mlčel. Neměl k tomu co říct. Ať to bylo jak chtělo, Severus byl tedy ohrožen, i když Remus již nebyl na blízku. Jakmile by pocítil náznak náklonnosti ke komukoli ve svém okolí, byl s ním konec.
"To mě přivádí na myšlenku, že bychom si měli s tou protikletbou sakra pospíšit," vykoktal Sirius a vrátil se ke knihám, ve kterých hledal informace ještě před jejich rozhovorem.

"Víš, Blacku, za normální situace by mě ani nenapadlo se ti s tímhle vším svěřovat. Ale zdá se, že jsi jediný, kdo se o tuhle pitomou situaci aspoň trochu zajímá. Ostatní prostě přijali, že tvůj kamarádíček Lupin odešel a víc to neřeší. Tak nějak si myslí, že teď už je všechno v pohodě..."
Vytrhl kus stránky ze starého vydání "Magazínu pro zamilované čarodějky" a zbytek s pohrdlivým úšklebkem hodil rozmáchlým obloukem do krbu: "Jich se to netýká, takže je jim to jedno. Aspoň by pak byla senzace ´Snape to má za sebou!´, ´Ten protivnej parchant je pod drnem!´ Náramná senzace..."
"Kdybych tě neznal, Snape, myslel bych si, že se utápíš v sebelítosti," ušklíbl se Sirius.
Severus jen něco neurčitě zabručel, upil ze sklenky červeného archivního vína, kterou měl na stole a dál si Siriuse nevšímal. Každý z mužů se dál věnoval jen své vlastní práci.
***
Listí stromů dávno opadalo, věčné deště zalévaly město, přešla zima a nic se nestalo. Ani nejmenší změna v situaci. Sirius byl mrzutý, protože už ho dávno přestalo bavit být ´užitečný´, jak si myslel na začátku jejich výzkumu. Severus se stával čím dál nepříjemnějším, takže někdy koncem ledna s ním už nebylo k vydržení. Nestávalo se mu často, že by nebyl schopný na něco přijít a to ho dopalovalo.
Soukromé bádání na Grimmauld place teď probíhalo jen ve dvou typech atmosféry. V hrobovém mlčení nebo v záchvatech vzteku.
Až to jednoho dne Nebelvír a Zmijozel svorně vzdali.
***
Sirius vztekle praštil knížkou o stůl: "Takhle už to dál nejde, Snape! Není přece možné, že tady dřepíme skoro denně už tolik měsíců a na nic jsme nepřišli!"
Severus nevzrušeně zvedl hlavu od svitku pergamenu, který právě studoval a zamračil se. Nejdřív nic neříkal, mezi obočím se mu vytvořila hluboká vráska, jak usilovně přemýšlel. Pak nechal pergamen samovolně srolovat a pohodlně se opřel v křesle.
"Na tom něco bude, Blacku," konstatoval tichým, zamyšleným hlasem.
"Co tím chceš říct?" štěkl Sirius. Už ho unavovalo každé slovo navíc o tomhle protivném prokletí.
"Že už jsme nejspíš na něco přišli, ale nevíme o tom," dokončil Severus myšlenku.
Sirius znovu praštil do stolu: "Ale to je nám k hovnu!"
Severus se ani nepohnul: "To máš pravdu. Nechme toho."
Sirius se zarazil: "Jen tak? Chceš toho jen tak nechat?"
Zmijozel vstal a přešel ke krbu. Nastavil ohni prochladlé prsty: "Ano, přesně to chci."
Sirius pochopil, že tahle slova mají konečnou platnost, že víc se o tom nebudou bavit, uklidí knihy, zamknou pokoj a půjdou si každý po svém. Tohle byl konec pátrání. Jedinému žijícímu mužskému potomku rodu Blackových náhle připadlo, že se vzdávají příliš snadno.
Možná na tom bylo něco pravdy...
***
Jednoho chladného, jiskřivě mrazivého rána Sirius shledal, že je v domě sám. Nebylo by to nic divného, kdyby tam měl být ještě někdo.
Snape.
Nebyl tam. V kuchyni, obývacím pokoji, knihovně, salónku... ani v zahradě. Zmizel a už se neobjevil.
Sirius e zeptal Molly, když přišla připravit večeři na schůzi Řádu, zeptal se Brumbála, když dorazil těsně před večeří... Nikdo nic nevěděl. Ani Artur, Hestia, Kingsley... nikdo.
Severus zmizel beze slova, bez vzkazu a jediné stopy. Všechno v jeho pokoji zůstalo. Zmizel jen on, což vyvolalo chvilkové obavy z prozrazení Řádu. Ale to byl nesmysl. Brumbál tyto obavy během pár chvil zahnal.
Zdálo se, že se Severus prostě rozhodl pro odchod - a rychlý. Nikdo o tom příliš nepřemýšlel - kromě Siriuse. Neustále se mu do mysli vracela myšlenka na jejich poslední rozhovor. Nejspíš jsme už na něco přišli... Nechme toho... Ano, přesně to chci... Nikomu o tom neřekl, ale měl podezření, že Severus něco objevil a teď se za tím objevem kamsi vydal. Proto zmizel tak nečekaně, proto náhle nikdo nevěděl, co se stalo, proto byly jeho věci stále v pokoji...
Zdálo se to tak pravděpodobné, že Siriuse ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Pousmál se. Snape, ty mizero... Přišel jsi na to a nic jsi neřekl... Bylo mu náhle o něco volněji u srdce. Ani nevěděl proč.
***
Za další čtyři měsíce byl Sirius po smrti.
***
"Jak se to mohlo stát? Jak jsi mi to mohl udělat?!" Harry byl hysterický: "Jak jsi mě tu mohl jen tak nechat, Siriusi?!!"
Zavřel se v soukromí jednoho z nejodstrčenějších kumbálů v čísle dvanáct a dával plný průchod své bolesti, vzteku a zklamání. Vztekle zařval. Několikrát udeřil vší silou do stěny, až ho bolelo zápěstí.
"Potřebuju tě tady!" křičel dál do temnoty neosvětlené místnůstky. Pak mu náhle do očí vhrkly slzy: "Tichošlápku..." vzlykl.
Přestal křičet a vztekat se. Několik předlouhých minut jen tak seděl ve tmě a nechával slzy volně stékat po tvářích.
Pak se nečekaně ozvalo nesmělé, tiché zaklepání na dveře. Zpozorněl, ale nic neřekl.
"Harry? Smím dovnitř?"
Byla to Hermiona a zněla ustaraně.
"Otevři, Hermiono," vzlykl nazpátek a snažil se honem si setřít z tváře slzy. Jenom tím ale rozmazal prach, který se mu usadil na obličeji, když sem vběhl a porazil hromadu haraburdí.
Do komory vnikl tenoučký paprsek světla z hůlky a pomalu se zvětšoval, až se objevila bledá Hermionina tvář. Po tvářích se jí táhly stopy po zaschlých slzách. Šla z Odboru záhad rovnou sem, za Harrym.
"Ach, Harry," řekla a klekla si k němu na zem. Pevně ho objala, sevřela ho v náručí úplně stejně, jako by si to Harry dokázal představit u své matky. Hermiona byla vždycky hodná. Měl ji rád.
"Je mi to tak líto, Harry, tak líto..."
Viděl, jak se jí lesknou oči, ale nedokázal utěšovat zároveň sebe i ji. Snažil se vzpamatovat, ale nedařilo se to.
"Jsi hodná, žes přišla, Hermiono," poděkoval alespoň.
Hermiona jen pokyvovala hlavou. Harry viděl, že chce něco říct, ale měla tak stažené hrdlo, že nedokázala říct vůbec nic. I jí bude Sirius chybět, měla ho ráda od první chvíle.
"Byl to dobrý kmotr... Škoda, že jím nemohl být dýl..." Víc toho Harry říct nezvládl, zase se mu chtělo plakat nebo alespoň křičet, ale nechtěl Hermionu vyplašit.
Drželi se v objetí a jen tak seděli, každý nechávali plynout své myšlenky a vzpomínky na muže, který tolik nespravedlivě trpěl a ještě musel zemřít tak předčasně.
"Harry?" začala pak Hermiona, když koenčně našla hlas.
"Ano, Hermiono?"
"Víš... vlastně jsem ti přišla něco říct... Něco co by ti mohlo aspoň trochu ulevit, i když vím, že je to málo."
"Nepovídej zbytečně, Hermiono... Co je to?"
"Víš... no... Profesor Lupin se vrátil."


Pokračování: Kapitola 18 - Bitva
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kami kami | Web | 24. srpna 2010 v 13:12 | Reagovat

Ja som pri tej vete krátko zinfarktovala. Ako si mohla tak neľútostne napísať:Za další čtyři měsíce byl Sirius po smrti.? Tu nebol síce to najmilšie stvorenie, ale ja ho mám rada. Je to akoby si to napísala o Remusovi alebo Severusovi. Kami je smutná. :-( Ale inak bola kapitola dobre napísaná. :-)

2 Wierka Wierka | E-mail | 24. srpna 2010 v 16:38 | Reagovat

O_O   nechali? na něco přišel? odešel? mrtvý?  vrátil?no, to jediné je fajn...  uf, moc informací... no, doufám, že se to nějak vyřeší :o) už se těšim na další

3 Dark Angel Dark Angel | E-mail | Web | 24. srpna 2010 v 16:46 | Reagovat

[1]: Milá kami, ty jsi vážně zlato... Právě kvůli lidem jako ty píšu :-) Přesně tohle je reakce, které jsem chtěla dosáhnout. Rozebrat Siriusovy pocity, podrobně je rozpitvat a pak jeho život náhle skončit... Taky je mi ho líto... Děkuji ti...

4 Dark Angel Dark Angel | E-mail | Web | 24. srpna 2010 v 16:47 | Reagovat

[2]: :-) Zmatek, že... Tahle kapitola je taková na rozcestí... SPousta otázek k vyřešení... Děkuji za komentář ;-)

5 Achája Eressiel Achája Eressiel | Web | 25. srpna 2010 v 19:16 | Reagovat

Nějak jsem doufala, že Tichošlápek nebude muset umřít...Zvláště po tom všem se Snapem. No aspoň, že Remus je zpátky, ikdyž tohle mu ani na náladě nepřidá...

6 Dark Angel Dark Angel | 25. srpna 2010 v 19:54 | Reagovat

[5]: Díky tvému komentáři mě napadla ještě jedna taková menší, méně podstatná zápletka ;-) Díky za inspiraci (i když nezamýšlenou ;-)) :-D

7 Anastázie Anastázie | Web | 11. ledna 2011 v 19:13 | Reagovat

Zase jedna moc pěkná kapitola. Moc dobře se to čte. Jak jsem už říkala, kledba Amoritus se mi líbí. Připadá mi, že takovou kledbu kouzelnický svět ještě potřeboval. Když můžeš pomocí kouzel zabít, mučit, spoutat či třeba vymazat paměť, proč ne člověka uřknout tak, že se nesmí zamilovat?
Jinak v téhle kapitolce je opravdu hodně nových zápletek převratů a tak...
Ta věta o Siriusovi mě dostala. Dodalo to té povídce jistý náboj...kouzlo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama