16. srpna 2010 v 14:25 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, Sirius Black, Albus Brumbál, Molly Weasley a další...
Varování: slash, místy OOC, +15, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Sirius v roli pečovatele rozhodně není vlídnou ošetřovatelkou...
Poznámka: Sedmnáctá kapitola je rozpracovaná, mějte trpělivost, prosím.
Motto: I když bychom rádi někdy čas prosili, aby se zastavil a dal nám v tom věčném kolotoči pár minut na oddech, nemáme ani nejmenší šanci na to, že by nás poslechl. A tak se stala ta spousta nešťastných věcí, které se stát neměly...
PS: V současné době nemám beta-readera, takže omluvte případné nedostatky v textu. Pokud mě na ně upozorníte ve zprávě autorovi, budu vám vděčná. Dark
***
"Tak ses přece probral, Snape," konstatoval Sirius kousavě.
Snape jen přikývl a zkusil se pohnout, ale nepodařilo se mu to.
Sirius k němu pomalu přistoupil a s odporem, který předváděl větší, než skutečně byl, mu pomohl posadit se.
"Co tě bolí, Snape," zeptal se, ale znělo to tak nezaujatě, že to bylo vlastně spíš konstatování.
Snape na něj jen nevrle pohlížel a mlčel.
"Snape, já se nesnažím být vlídný, ale potřebuju to vědět, abych ti mohl pomoct. V tomhle stavu si sám nepomůžeš. Je zázrak, že vůbec žiješ." Že by byl raději, kdyby jeho dávný nenáviděný spolužák už nežil, o tom se raději nezmínil.
Ještě pár vteřin bylo ticho a pak Severus namáhavě vydechl: "Bolí žebra..." nadechl se: "... a špatně se mi dýchá."
Sirius pokýval hlavou a krátkým kouzlem nahlédl do Snapeovy hrudi. Pak pronesl několik formulí, odešel a vrátil se s dvěma lahvičkami lektvarů.
"Máš zlomená žebra, to napravíme Kostirostem." Nalil trochu lektvaru do maličké skleničky a podal ji Snapeovi: "Teď už pravděpodobně máš dost síly, abys to vydržel."
"Pravděpodobně?" hekl Snape.
Sirius se ošklivě ušklíbl: "Pravděpodobně. A jestli to nepřežiješ? Co z toho." Zlomyslně se zasmál, když Snape namáhavě zvedl ruku a obrátil do sebe odporně chutnající lektvar, jako by to byla nejčistší brandy.
"A ten druhý?" zeptal se a pokynul k zelené lahvičce s víčkem ozdobeným zlatou květinovou aplikací. Zkřivil obličej, když Kostirost začal účinkovat.
"Měl jsi proraženou plíci. Brumbál to částečně napravil, abys nám tady nevykrvácel. Kdo by tě pak chtěl zahrabávat, že?"
Snape se zamračil.
"Tohle je lektvar, který by měl vyléčit zbytek. Musí se podávat při vědomí, takže se pokus neomdlít, ať s tebou nemám další potíže."
Snape poslušně vypil i druhý lektvar a Sirius se posadil na židli k oknu, kde několik předchozích dní seděl Remus. Díval se z okna. Konečně přestalo pršet, střechy se leskly v záři lamp a náměstí zvolna osychalo.
Bylo ticho, Snape trhaně oddychoval, Sirius věděl, že mu dal Kostirostu víc, než by bylo nutné, takže ho dorůstání musí pěkně bolet. Měl z toho zvrácenou radost.
Pak si Snape povzdechl a Sirius ucítil, že se černé pichlavé oči zavrtávají do jeho tetovaných zad.
"Kde je Lupin?" ozvalo se za ním.
Sirius ztrnul. Teď přišlo na řadu rozhodnutí, co vlastně odpoví. Řekne Snapeovi pravdu? Nebo si něco vymyslí, aby se Snapeovi náhodou ubohého vlkodlaka nezželelo? Vždyť se přece milovali. Co kdyby se ten cit znovu probudil?
"Odešel, Snape," nepodíval se na něj.
"Hmmm," chtěl Severus znít lhostejně: "Kam odešel?"
"Pryč," řekl prostě Sirius: "Neřekl mi kam. Ale podle všeho se nevrátí. Chtěl bych vědět, kdo místo něj bude držet hlídky na Odboru záhad."
Vážně ho dopalovalo, že se musí bavit právě s nenáviděným Severusem Snapem a ještě víc ho ničilo, že Remus je teď úplně volný a on musí jako správný srab trčet tady. Neřekl, proč Remus odešel, takže nutně musela přijít ještě jedna otázka a Sirius nevěděl, jak na ni odpoví, dokud nepřišla...
"Proč odešel?" Snape konečně přestal předstírat nezájem.
A Sirius byl tak naštvaný, že cítil, jak mu hoří tváře nenávistným vztekem k celému světu. Nehodlal Snapea dál šetřit: "Protože na tobě teď visí celkem nepěkná kletba a Remus by ji býval mohl spustit. Mohl by tě zabít svou náklonností, takže se rozhodl, že už tě nechce znovu vidět..."
Zmlkl a po pár vteřinách tišeji dořekl: "...a odešel."
Čekal, jak jeho informace zapůsobí. Snape se zadíval na prachem zašedlou bílou stěnu naproti sobě. Na čele se mu prohloubily vrásky, jak usilovně přemýšlel. Bylo vidět, že má mnoho otázek, ale jeho nechuť se bavit se Siriusem byla silnější.
Mlčel dlouho.
Až nakonec přece jen neodolal touze po informacích: "Jaká kletba..." začal a konečně upřel oči zpříma do Siriusových. Čtyři černí švábi spolu svedli vnitřní souboj. Z obojích temných očí šlehaly blesky zášti. Severus polkl, takovou nervozitu u něj Sirius nečekal: "...to je?"
Zase nastalo ticho. Sirius nevěděl, jak moc toho o této kletbě Snape ví, ale počítal, že ji zná. Kouzelník jako on toho znal mnoho.
"Snape, já..." najednou si před ním nebyl jistý. Nikdy neuměl příliš rozebírat citlivé záležitosti. A už vůbec se mu nechtělo se o nich vybavovat právě se Snapem.
"Neměl by ses o tom bavit s někým jiným? Já se v kletbách tohohle typu zrovna dvakrát nevyžívám a o téhle toho zrovna..."
Severus ho nenechal dokončit: "Jméno, stačí mi jméno..."
Sirius viděl, že je Snape unavený. Jasně, vždyť je stále ještě nedoléčený. Má spoustu zranění...
Vzdal to. Ani jeden z nich neměl chuť na popichování, urážky a slovní přestřelky.
"Amoritus."
Víc nebylo třeba. Účinek byl okamžitý.
Sirius to viděl a soudě sám podle sebe věděl, že je lepší nechat druhého muže o samotě. Nebylo potřeba si na nic hrát. Sirius ho nenáviděl, necítil k němu nic jiného, až do této chvíle.
Jakmile spatřil změnu v Severusově tváři a způsob, jakým zvolna, nepřirozeně pomalu odvrátil tvář a zadíval se na svoji deku, věděl, že je čas odejít.
Nebylo potřeba se tvářit soucitně. Nikdy by to nepřijal a Sirius také nesoucítil, i když věděl, že s kýmkoli jiným by tomu tak bylo.
Tiše za sebou zavřel a sešel dolů, do kuchyně. Posadil se k jídelnímu stolu a přemýšlel, nad čím teď asi Snape uvažuje. Jestli ve své geniální, magií a tisíci kleteb omámenou myslí, probírá své možnosti. Také ho napadlo, že by Severus mohl sám přijít na protikletbu. Nebylo by tomu tak poprvé.
Ale Brumbál říkal...
Přikázal si na to raději nemyslet. Bylo by od něj bezohledné nepřát štěstí svému nejbližšímu příteli. Měl jej donutit, aby tu zůstal. Třeba by na něco přišli všichni společně.
Ale hlodaly v něm pochyby. Než bychom na to přišli, mohlo by být pozdě. V posledních dnech spolu mluvili víc a klidněji, než kdy dřív...
***
Přišly Molly a Hestia. Obě rády slyšely, že se Severus probudil a Molly mu okamžitě začala chystat celý tác dobrot. Sirius se musel usmát, když si uvědomil, že Molly nedokáže někoho nemít ráda, je-li dotyčný nemocný. Její pečovatelské sklony byly nepřekonatelné.
Večer proběhl v klidu, Snape zůstával ve svém pokoji. Večeři od Molly přijal, ale o jakoukoli společnost nestál. Stále ještě nepřekonal šok ze Siriusova sdělení o kletbě.
Večer, když seděl u krbu se sklenkou archivního vína ze sklepení jeho matky, jediný žijící Black usilovně přemýšlel. Připadal si lehce schizofrenně. Jedna jeho část měla radost, že Snape trpí a ta druhá, mírumilovná část litovala toho, co se stalo. Obě poloviny jeho já spolu zápasily dlouhé hodiny. A když začalo svítat, Sirius s hlubokými kruhy pod očima konečně vstal a vyšel z obývacího pokoje na chodbu.
***
Zaklepal důrazněji, než musel. I přes všechny závěry, ke kterým dospěl, měl pořád zvrácenou radost z toho, že Snapea vytočí tím, že ho vzbudí.
Nečekal na vyzvání a vstoupil do temného pokoje.
"Lumos," řekl okamžitě.
"Co tu ksakru chceš uprostřed noci, Blacku!" štěkl po něm Severus a rozespale mžikal do náhlého světla.
"Rozhodl jsem se, Snape. Nemám tě rád a ty to víš. Ale hodně mi záleží na Removi a proto jsem dospěl k závěru, že ti chci pomoct. Chci udělat něco, aby se podařilo tu kletbu zlomit a Remus se mohl vrátit."
Snape se zašklebil a uraženě prskl: "Myslíš že tvou pomoc potřebuju?"
Chvíli na sebe zlostně zahlíželi a pak Severus jedovatě zasyčel: "Kdo ti řekl, že vůbec chci tu kletbu zlomit?"
Sirius za sebou zavřel dveře. Postoupil dál do pokoje a posadil se na židli k oknu.
"Řekls mi to ty sám, Snape, jenom ty. Stačilo vidět, jak ses tvářil, když jsem ti řekl, co se stalo."
Severus se zamračil a odvrátil se: "Táhni pryč, Blacku, nech mě spát."
Sirius zatvrzele seděl dál: "Ne, Snape. Zvykni si. Chci, abychom přišli na protikletbu. Chci přivést Rema zpátky. Nedělám to ani tak kvůli tobě, jako kvůli sobě... a hlavně kvůli němu."
Severus semknul rty tak pevně, až se zdálo, že jeho ústa přestala na vteřinu existovat. Zvažoval všechny možnosti a Sirius se mu vyzývavě díval do tváře. Odmítal se pohnout, zvednou, odejít. Odmítal polevit. Na jejich nepřátelství přestalo záležet. Teď byla důležitější kletba Amoritus. Jedna z mála, na které dosud nikdo nenašel protikouzlo.
Nakonec Sirius uviděl změnu ve výrazu svého dávného spolužáka a nenáviděného nepřítele. Ústa se znovu objevila na původním místě, bledé, úzké rty se od sebe oddálily a Severus konečně svolil: "Tak dobrá, Blacku, vždycky jsi byl dobrý kouzelník. Sám jsem si to kolikrát vyzkoušel na vlastní kůži."
Sirius se zašklebil a přikývl: "To by bylo, abychom na něco ty a já nepřišli."
tak... alspon že se se Sev probudil a doufam že neco vymysli :o) dík za díl a už se těšim na další