18. dubna 2010 v 22:19 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Sirius Black
Varování: slash, +12, angst,...
Shrnutí: Kam až zavede vlkodlaka touha po odpovědích na mnoho otázek? A co způsobí setkání po více než dvanácti letech s někým, koho kdysi miloval?
Poznámka: Nakonec mi to nedalo a k jednorázovce
O prázdninách přibyla celkem rychle druhá kapitola. Jak jsem slíbila, zde se vysvětlí, proč mě inspiroval právě níže uvedený verš od Pink Floyd. Na rozdíl od první kapitoly, takhle má daleko k PWP - žádný sex tu nenajdete, jen myšlenky, vzpomínky a slova, která je třeba říct... Přeji vám příjemné čtení...
Motto: Together we stand, divided we fall... (Pink Floyd)
***
Trvalo to pár let, než mi Sirius vysvětlil, co vlastně tenkrát udělal. Že to na mě celé nachystal, že mě chtěl úplně stejně jako já jeho, a tak pro mě připravil celou tu scénu v Komnatě nejvyšší potřeby. Všechno to bylo jen divadlo, o kterém já jsem nevěděl. A Sirius byl režisér, který dostal svého jediného herce přesně tam, kde ho chtěl mít. Podařilo se mu to velice nenápadně, nenásilně, aniž bych ho prohlédl.
On byl vždycky jedinečný.
Teprve po těch několika letech mi vysvětlil, že Komnata neposkytuje žádné potraviny, pití, ani jídlo, stejně tak chemické sloučeniny - drogy nevyjímaje. Knihu tam najít můžete, ale šálek čaje nikdy - ani kdybyste umírali žízní.
Takže on vlastně připravil celý pokoj ve svých myšlenkách a ty litry pití tam nashromáždil během několika dnů, kdy se chystal mě dostat. Muselo ho to stát nesmírné množství odvahy. Odvaha u něj byla přesně tou úžasnou věcí, jíž já jsem postrádal.
A tak musel první krok učinit on. Jako vždycky.
Malé množství oné drogy, jejíž název mi nikdy neprozradil, bylo jen třešničkou na dortu.
Prožil jsem s ním několik krásných let. Lily a James to pochopili, Peter s tím měl trochu problém, ale překonal to. Přece jen jsme byli celá léta jeho přáteli - a nic se na tom nezměnilo ani tehdy, když jsme spolu začali chodit. Byla to nádherná, víceméně naivní, ale přesto neskutečně hluboká láska.
Nikdo si neumí představit, jak mi teď Sirius chybí. Nikdo, kdo v životě neodevzdal svoje srdce celé a bez výjimky do rukou druhého člověka. Stýská se mi po něm jako psu po pánovi. Lidé mě od sebe odhánějí a já přitom netoužím po ničem jiném, než po vlídném slově a letmém pohlazení.
Možná proto, že jsem byl jeho milencem a odevzdával jsem každý večer své tělo jeho horoucím polibkům a drsnému objetí, nebo snad proto, že jsem byl jeho přítelem na život a na smrt již od jedenácti let, se nedokážu smířit s tím, co se stalo.
Stále po něm toužím, stále si vybavuji jeho vzdechy tlumené mou kůží, jíž vášnivě pokrýval nekonečnými polibky, výkřiky touhy rozléhající se mezi stěnami a jeho prsty křečovitě zaťaté do prostěradla ve chvíli orgasmu.
Nedokážu si přesně vysvětlit, proč teď sedím v kymácející se loďce a nechávám se nést ke skalnatému útesu, nad nímž se hrozivě vypíná Azkaban. Snad mě sem dovedla touha po něm, snad neochota uvěřit, že by skutečně byl zrádce. Snad hledám konečný důkaz o tom, že skutečně zradil - potřebuji vidět, co se z něj stalo. Snad někde v hloubi duše věřím, že jej pak dokážu začít nenávidět jako všichni ostatní.
Zatím jsem to nedokázal.
Zuří bouře a úplně stejné hřmění a blesky vidím i sám v sobě. Dokud se síly na obloze nevyrovnají, budou výboje elektřiny sužovat svými údery deštěm zmáčená skaliska.
Nenávidím tohle místo. Sám jsem sem poslal mnoho Smrtijedů. Odsoudil jsem lidi k mozkomorovu polibku nebo k dlouholetému vězení končícímu bezpodmínečně šílenstvím. Vím, že bych neměl mít soucit s bezbožnými vrahy, zrádci a Voldemortovými přívrženci, ale přece jen jsou to lidé.
Jsem hlupák. A nejen pro svůj neustálý přiblblý soucit se všemi a se vším. Prostě jsem hlupák.
Vím to. Vím, že to tak je, protože kdybych nebyl hlupák, něco bych udělal. Nesledoval bych bez mrknutí oka to, co se kolem dělo.
Siriusovu zradu. Vždyť jsem to věděl, že Sirius je strážcem tajemství. To já jsem ho usvědčil, když ho bystrozorové vlekli k domu Potterových, kde čekal sám ministr kouzel. Nevzpouzel se, šel s nimi téměř dobrovolně, ale ani se na mě nepodíval.
To já jsem poslal svého přítele a milence do vězení. Ale co jsem mohl dělat jiného? Jinak to být nemohlo. On zradil naše nejlepší přátele, byl Voldemortovým špehem, on! On!
Jiskří ve mně láska a nenávist jako dvě místa na obloze s různým elektrickým napjetím. Na blesk čekám až do Azkabanu. Loďka se kymácí, tvář mi bičuje déšť, třesu se zimou, ale na tom nesejde. James a Lily, oni byli důležití, ne já. A Sirius, kterého jsem bezmezně obdivoval a miloval, to všechno zkazil. Zničil. Mohl jsem to tušit - přece jen, je Black.
Jak jinak.
***
Brána Azkabanského vězení se otevírá sama. Mozkomorové čekají až dál, v temných chodbách bez světla. Celý Azkaban není nic jiného, než jen temnota, zmar, utrpení a šílenství.
Z cel se ozývají rozličné zvuky. Pláč, skřeky podobné bolestnému kočičímu křiku, zlověstné ticho, hysterický, hrůzu nahánějící smích. Smích bez radosti. Nic takového totiž v Azkabanu není. Radost zůstala na druhém břehu zálivu za nepřátelskými smrtícími vlnami.
Pro mne radost zemřela s manželi Potterovými.
Jakmile vstoupím mezi kamenné stěny kouzelnického vězení, dotknou se mě mysli mozkomorů. Hledají u mě potravu, šťastné vzpomínky. Ale ty jsou v tuto chvíli uloženy tak hluboko, že se k nim nemohou dostat. Jediné, na co v tuto chvíli myslím je: Jak to Sirius mohl udělat? Jak jen mohl?! Ten veselý, bezstarostný, upovídaný Sirius... Co ho k tomu vedlo?
Je mi zle už jen z představy, že bych se to skutečně mohl dozvědět.
Jeden z mozkomorů se ke mně přiblíží, nesnažím se podívat pod jeho kápi. Děsí mě dost i bez pohledu na odpornou rozkládající se masku, jež nahrazuje tvář.
Bez jakéhokoli zvuku se otočí a vede mě dál dlouhou chodbou, v jedné z odboček zahne doleva a u třetí cely po pravé straně se zastaví. Pokyne zvolna, mrtvolně pomalým pohybem, k cele.
Otřesu se odporem k mozkomorovi a strachem z toho, co se teď dozvím.
Přistoupím blíž k mříži. Je v ní malé okénko, ke kterému přiblížím tvář, abych se nemusel dovnitř dívat skrze mříže. Všude to tu páchne špínou, potem a výkaly.
Uvnitř maličké cely je tvrdá, drsná postel bez povlečení, maličké umyvadlo a záchod. A v nejvzdálenějším koutě leží něco, co vypadá jako hromada starých hadrů. Ovšem jen na první pohled.
"Siriusi..." vydechnu tiše. Náhle vím, že ho nedokážu nenávidět tak, jak jsem si sliboval. Jsem prostě jen ubohý hlupák.
Hromada hadrů se mátožně pohne. Unavené, krví podlité oči se rozhlédnou po cele, až se konečně zaostří na mně: "Reme... Reme..." říká truchlivě stále dokola. Chvíli se na mě ještě dívá, jako by se bál, že když mrkne, zmizím jako přelud. Je slabý, nemá žádnou šťastnou myšlenku, nic pro co dobrého by žil, má hlad, trpí a možná u něj již začíná neodvratné šílenství způsobované dlouhodobým pobytem mezi mozkomory... Divím se, že je ještě natolik při smyslech, že mě poznal jen podle hlasu.
Chci si říkat ´Patří ti to, zrádče!´, ale když vidím, jak na mě upírá bezmocný pohled, vyhublýma rukama se dotýká země a trhaně se ke mně blíží, nedokážu to. Musím stále myslet na nádherného veselého Siriuse z minulosti. Na Siriuse, kterého jsem miloval.
Nedokáže se zvednout, blíží se ke mně po kolenou. Rukama se zlámanými nehty se těžce opírá o studenou kamennou zem a mně i přesto, že bych jej měl nenávidět, tečou po tvářích soucitné slzy. Téměř se po té zemi plazí, připadá mi, že ještě žije jen zázrakem. Bezmocný soucit mě najednou plně pohltí.
"Reme..." zachroptí pomalu hlasem o mnoho hrubším a chraptivějším, než si u něj pamatuji: "...Reme, tys přišel!" Znělo to jako něco mezi otázkou a vzlykem.
Nedokážu ze sebe dostat slovo. Klesám na kolena, až se můj obličej dostane do stejné výšky s jeho. Přiblíží se zvolna a těžce až k mřížím, opře čelo o studený kov a prostrčí ke mně bledou, rozdrásanou ruku.
Vidím mezi nespočetnými škrábanci a jizvami černé tetování. Číslo vězně. Cejch. Navždycky ho bude hyzdit. Chci se od něj s odporem odtáhnout, rozkřiknout se o své nenávisti k němu, o tom, že mu nikdy neodpustím...
...a místo toho beru do svých jeho zkřehlé prsty. Můj bože jak je zubožený, vyhublý. Jen kost potažená kůží. Bez nadsázky. Klouby prstů a zápěstí zcela jasně vystupují, žebra pod ubohými cáry košile bych mohl snadno spočítat. A v jeho obličeji jsou zcela patrné tvary lebky. Vypadá tak křehce... Nikdy bych nevěřil, že si tohle o něm budu myslet.
A pak zaplaší poslední zbytky mých nenávistných a vyčítavých myšlenek jedinou větou: "Chyběl jsi mi, Reme."
Trhaně se nadechnu, potlačím vzlyky a pokusím se na něj usmát alespoň trochu povzbudivě: "Taky jsi mi chyběl, Tichošlápku." Můj bože! Nikdy jsem neřekl nic pravdivějšího.
Zadívá se mi hluboko do očí, jako by si na něco vzpomínal, ale pak zavrtí hlavou. Myšlenka na minulost je okamžitě pryč - sebrali ji mozkomorové: "Náměsíčník..." řekne a pokývne hlavou. Stočí oči k zemi, nepouští mé prsty.
"Siriusi, já..." nevím co přesně chci říct, dokud ta myšlenka nesplyne z mých rtů: "...dostanu tě odsud."
Pevně mě stiskne a přitáhne mě k mříži, až se naše tváře skoro dotýkají: "Dokázal bys to, Reme? Vážně bys to dokázal?" zasyčí zoufale skrz zaťaté zuby.
"Dokážu to, Siriusi, přísahám."
Nedokážu pochopit, jak jsem mohl během několika vteřin zapomenout na všechno, co udělal. Na smrt našich nejbližších přátel a na to, že patřil ke Smrtijedům. Jak mohu slibovat, že dostanu z vězení někoho, kdo zavraždil tolik lidí? Nenávidím se za to a zároveň ho nedokážu vidět trpět. Cítím téměř fyzickou bolest z toho, co vidím před sebou. Klečí tu ubohý stín dokonalého muže, kterým býval před lety.
Přišel jsem si pro vysvětlení, pro přiznání, pro omluvu a zoufalé odprošení a místo toho mu přísahám, že ho dostanu ven. Na svobodu, aby se mohl zase dívat do slunečních paprsků. Je tohle láska? Že mu dokážu odpustit nejen zradu a příslušnost k temné straně magie, ale i vraždu? Mnohonásobnou? A mezi všemi oběťmi mu prominu i násilnou smrt nejbližších přátel?
Můj ty bože, jsem blázen. Jinak to není možné.
Znovu se mi dívá hluboko do očí. Je v nich náznak šílenství nebo se mi to jen zdálo? Že bychom bláznili oba?
Toužím ho obejmout a chlácholit jako malé děcko. Vztáhnu k němu druhou ruku a opatrně mu ji položím na modřinami posetou tvář. Kde jen mohl přijít k tolika zraněním?
Zavře víčka, dlouhé řasy jsou jednou z minima věcí, které se na něm nezměnily. Tiskne mi tvář ke dlani tak slastně, jako to dělával kdysi. Kolik už je to let? Jedenáct? Dvanáct? Víc?
"Víš..." začínám ztěžka z jiné strany: "Nic pro tebe nemám... Oblečení, jídlo, nic... Já..." přemýšlím, jak mu co nejšetrněji vysvětlit, že původně jsem sem nešel, abych ho utěšoval a sliboval mu svobodu. Nevím, jak dál, tak raději zmlknu. Doufám, že to pochopí... Vždyť mě přece kdysi znával jako vlastní boty...
Teď jsem já tím, kdo sklopí pohled k zemi. Nechci se na něho dívat. I když on by měl být tím, kdo cítí stud, není tomu tak. Teď já se stydím, že jsem přišel s prázdnou a chystal jsem si pro něj jen slova nenávisti.
Jak jsem mohl tak rychle zapomenout na uplynulá léta?
Náhle vidím, jak se skrz mříže protahuje i druhá ruka. Dotýká se mé brady a lehce ji pozvedá vzhůru. Za chvíli se již nemůžu více bránit a musím se podívat do černých očí svého dávného přítele a milence.
"Tenkrát..." ztěžka polkne Sirius: "...to byl někdo jiný, Reme. Ne já..."
***
Zase sedím na lodi a magická síla mě veze přes mrazivé, slané vlny. Mám hlavu plnou myšlenek na to, co se právě před chvílí stalo. Co jsem se dozvěděl, co jsem viděl a co jsem cítil.
Je možné, že by se všechno mohlo změnit? Stačil by mi jediný důkaz, abych padl před Siriusem na kolena a prosil ho o odpuštění přesně tak, jako jsem si přál, aby prosil on mne.
Prosil bych ho, aby mi odpustil, že jsem kdy pochyboval o jeho věrnosti přátelům a o čistotě jeho magických schopností. U Merlina, plazil bych se před ním po zemi a přísahal, že mu budu už navěky věřit cokoli mi řekne! Jen kdybych měl v ruce jediný důkaz, že není vrahem!
V tuto chvíli mnou zmítají pochyby jako moře loďkou, v níž právě sedím. Je to nesnesitelné, doufat a přát si věřit... Jaká by to pak byla nebetyčná nespravedlnost pro Siriuse, ta spousta let ve vězení...
***
Nedokázal mi, že jsem mu křivdil. Prostě jsem uvěřil tomu, co mi vyprávěl. Po několika dnech jsem se totiž do Azkabanu vrátil. Tentokrát jsem již přišel lépe vybavený. Nesl jsem Siriusovi nové oblečení a boty. A také něco k jídlu. Ne mnoho, protože po dlouhém hladovění bych mu tím jen uškodil, ale pár ovesných placek, pečené kuřecí stehno a krabička Bertíkových fazolek, o které mě poprosil, se skrývala v papírovém sáčku, který jsem mu prostrčil do cely dříve, než si kdokoli čehokoli mohl všimnout.
A pak jsem dostal nápad.
Když jsem podruhé odcházel od cely svého přítele, nevypadal již tak uboze. Snad se mu vrátilo vědomí, že již není sám. Žádná šťastná myšlenka to nebyla, protože během let se z nás obou stali trosky bez přátel a pořádného zázemí, ale to vědomí, že je tu někdo, kdo se o vás zajímá, je přece jen povzbudivé.
Než přešlo jaro, které se v okolí azkabanských skal projevilo pouze tím, že lijáky byly o něco teplejší, než mrazivé zimní deště, byl Sirius na svobodě.
Ke mně nevedla žádná stopa kromě dvou zcela nezávazných návštěv. Nikdy nikdo neviděl utahaného, chudého vlkodlaka v záplatovaných šatech cokoli přinášet nebo odnášet z vězení. A nikdo si nedokázal představit ani způsob, jakým by mohl třináctinásobný vrah Black utéci z vězení.
Já si ten způsob představit dokázal.
A Sirius ho provedl.
Dopredu sa ospravedlnujem, ze pisem bez diakritiky, ale som prihlasena cez Linux a netusim, ako sa tu meni jazyk klavesnice.
Mozem povedat, ze tato cast sa mi pacila o trosku viac ako prva...oslovil ma ten napad, ze to Remus pomohol Siriusovi z Azkabanu. Nikdy ma ta myslienka nenapadla a neskutocne sa mi to pozdava:) Tiez sa mi pacilo, ako si opisala Remove pocity, myslim, ze nejako tak to citil aj v 'skutocnosti'. Vazne skvele, je mi trochu luto, ze pises viac poviedok na Severusa a Rema, na nich ja momentalne necitam, hold, mania na zaskodnikov:) Pevne verim, ze na tento par este daco tak krasne napises *pupy eyes*.
Tak...dockala som sa *-* Dnes som znovu obkukavala DS ci tam nebude nieco zaujimave a akonahle som videla, ze si pridala pokracovanie, skoro som vyskocila z koze