25. ledna 2010 v 16:02 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, Dark Angel...
Varování: slash, +12, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Poslední, osmá část, uzavírá smutnou historii, ve které se nerozlučně spletly osudy dvou vyjímečných lidí...
Poznámka: Sorrow je nejaktuálnější z mých povídek a také je v ní největší část mne samotné. Takže vám přeji příjemné čtení a doporučuji pustit si k této povídce i píseň, která s touto povídkou nesmírně ladí, ačkoli nebyla přímo inspirací pro ni - Pink Floyd, Sorrow...
Motto: The sweet smell of a great sorrow lies over the land, Plumes of smoke rise and merge into the leaden sky, A man lies and dreams of green fields and rivers, But awakes to a morning with no reason for waking... (Pink Floyd, Sorrow)
***
Možná jsem na chvíli usnula, ale slunce se již kloní k západu. Je pravděpodobné, že mě přemohla únava, vždyť jsem u Munga pracovala kolik dní s plným nasazením a minulou noc jsem nešla spát. Celou tu dobu tady sedím nad dopisy, které musím již brzy předat dál. Čtu, dívám se na oblé tvary slov, vnímám bolest i drobné radosti Remova života... poznávám tu historii, která jediná přede mnou zůstávala utajena a prožívám ji s ním. S nimi. Patří jim oběma.
Přichází čas otevřít poslední dopis. Než jej rozložím, dlouho se dívám na bílý papír a cítím, že uvnitř na mě čeká rozsudek. Rozsudek nad životem a smrtí. Čeká mě konečné vysvětlení - pravda a pochopení.
Papír zašustí, jak jej rozkládám, zlověstným zvukem. Po zádech mi ve stejném okamžiku přeběhne mráz. Už jen to nevěští nic dobrého...
21. 5. 1998
Na konci života prý obvykle přichází smíření. Pochopení, klid, člověk vyrovná své účty a měl by odcházet s klidným srdcem. Proč tomu tak bývá jen v pohádkách? Já celý život jen ztrácel, a tak se nemohu se životem smířit. Nemohu proto ani odejít. A přece již nemám sílu dál snášet všechna ta příkoří...
Dokázal jsem přežít všechny ty ztráty, utrpení... ale jedině proto, že se celý můj život upínal k tobě! K tobě, Severusi! Proč? Proč jsi mi to udělal?! Neměl jsi zemřít dřív, než já. Tohle není spravedlivé - zrovna ve chvíli, kdy se všechno mělo změnit!
Poslední bitva je prý vyhraná. Říkají, že Voldemort padl. Jakou cenu jsme ale museli zaplatit? Jakou cenu jsem zaplatil já?! Neztratil jsem život, ale přišel jsem o jeho podstatu. Jakou cenu tedy ještě má?
Žádnou! Tím jsem si jist.
Teď již všichni vědí, že jsi nebyl zrádcem. Všichni vědí, že jsi hrdina. Ale já... já to věděl dříve, než oni.
Do konce života budu vidět tvoji tvář, když ses přede mnou vynořil ze tmy těsně před Bitvou. Čekal jsem kohokoli, jen ne tebe. Ani tě nenapadlo, že bych tě mohl zabít, prostě jsi tam najednou stál, dlaně obrácené směrem ke mně - prázdné. Žádná hůlka, žádná zbraň.
"Lupine," oslovil jsi mě rovnou, bez zbytečných průtahů.
Okamžitě jsem ti mířil hůlkou na prsa.
"Nemám zbraň, chci s tebou jen mluvit." Zdálo se mi to nebo byl tvůj hlas roztřesený?
"Co chceš? Zradil jsi! Dej mi jediný důvod tě zabít a já přísahám, že to udělám!" Chtělo se mi dodat ´a okamžitě potom opustím tento svět také´, ale to již situace nevyžadovala. V tuto chvíli jsem byl tím, kdo vyhrožuje, já.
"Tentokrát jsem se ti chtěl omluvit já, Lupine." Díval jsem se skepticky, i když moje srdce křičelo nekonečnou láskou v kaluži horoucí krve u tvých nohou.
"Za co?" vyštěkl jsem, možná až příliš tvrdě.
"Za zradu. Nebyla to zrada, Lupine. Snad to jednou pochopíš stejně, jako já kdysi pochopil, že nejsi můj nepřítel."
Pohrdlivě jsem nakrčil ret a nadechl se k ostré odpovědi.
Nedovolil jsi mi domluvit. Jediným krokem jsi překonal prostor mezi námi a dříve, než jsem se zmohl ke smrtící kletbě, jsi přitiskl své rty na mé.
Hůlka mi vypadla z ruky a svět skončil...
Proměnil se v ráj. V ten skutečný ráj zalitý sluncem, zářící jasnou zelení a šumící lehkým vánkem. Nevnímal jsem ani skutečný, ani ten nádherně pohádkový svět. Byl jsi jenom ty, tvé dlaně na mých pažích, tvé rty pálící vášní spojené s mými.
Přál jsem si, aby to trvalo navždy, ale tak to nemělo a nemohlo být.
Odtáhl ses ode mě a odstoupil o krok dozadu. Na chvíli jsem přemýšlel, jestli se mi to jen nezdálo, jestli ten překrásný pocit nebyl jen toužebným výplodem mé fantazie.
Ale když jsi promluvil, pochopil jsem, že to byla realita.
"Až tohle všechno skončí, Lupine, odejdeme. Někam daleko, kde nebude Řád, vzpomínky a minulost. To ti přísahám..."
S touto větou ses otočil do tmy a zmizel.
Stál jsem dlouho na místě, čekal, ale ty ses nevrátil.
Moje srdce hořelo radostí nad tím, žes pochopil mé city. Žes je opětoval!
Severusi! Proč? Proč jsi mi dal znát svoje city, když ses již nikdy neměl vrátit? Chci být s tebou, odejít tam, kam jsme měli jít spolu. Toužím po tvých dotycích, po tvém objetí.
Ten svět, který jsme spolu chtěli hledat, se přede mnou teď otvírá jako se matčina náruč otvírá pro dítě.
Je zlatavý, jasný a tolik krásný.
Vidím tě.
Stojíš na konci kamenného mostu ozářen sluncem.
Jsi tak nádherný... Tvůj plášť se vlní ve větru a hábit jsi vyměnil za černé kalhoty a volnou bílou košili.
Vztahuješ ke mně ruku, chceš, abych šel za tebou. A já jdu, jdu za tebou. Kamenný most je rozpálen neviděným sluncem, ale je to příjemné teplo. Rozehřívá mé deštěm a chladem ztuhlé tělo.
Usmíváš se, ale ještě musíš vydržet, než předám svůj vzkaz. Pak se rozeběhnu a kamenný most překonám jediným lehkým skokem. Je mi tak dobře! Tolik jsem si přál být s tebou - a všechno se to splnilo! Přijdu, Severusi, a budeme spolu až do nekonečna. Počkej jen pár minut, pak...
Poslední věta není dokončená, podpis chybí. Rukopis, na začátku oblý a krásně tvarovaný, se ke konci již téměř nedá rozluštit. Měnil se, jak se jeho duše propadala do světů, které nám tady, v bezbožné realitě, zůstanou skryty.
Pláču a nestydím se za to. Tohle jsou slzy alespoň malé úlevy. Tak přece jen ho Severus miloval. Škoda jen, že se to Remus nedozvěděl dřív. Ale věděl to - a to je hlavní.
Skládám dopisy zpět do obálky a věřím, že jsou teď skutečně spolu. Jsou šťastní ve svém vlastním světě - ve světě, který žije v Remově mysli.
Příběh skončil, uzavřel se. Ať každý posoudí sám, jestli skončil dobře nebo špatně. Já mám už jen poslední úkol - předat dopisy. Venku se smráká, čas se krátí. Je třeba předat psaní - a pak se postarat o živé.
Jak říkám, mrtvé nám nikdo nevrátí.
Tiše vstávám, zvedám ze země pomuchlaný plášť, obálku vkládám do vnitřní kapsy. Na chodbě je ticho, jen někde nahoře, v podkroví, běhají kočky. Scházím dolů ze schodů, aby mí vševědoucí sousedé nic netušili a po pár krocích liduprázdnou ulicí se otočím a pomyslím na řadu tichých hrobů, jež za pár chvil spatřím...
***
Je hluboká temná noc a já se s tichým prásknutím přemísťuji na Grimmauld place. Ticho objímá černé domy v okolí a v každém z nich lze tušit lidská vědomí ukolébaná ve spánku. Jen jediný dům čiší prázdnotou a já přísahám, že tomu tak nebude dlouho.
Odkudsi z dáli tlumeně zaznělo dvanáct úderů zvonu. Půlnoc. Dvoje kroky zní na dlažbě v rytmu úderů. Jdeme velice zvolna.
V dlani mě hřeje drsná ruka.
"Pojď, miláčku, je to jen pár kroků a budeme doma." Stisknu pevněji jeho dlaň, hledám u něj sílu a oporu.
Bývalé sídlo Řádu je prázdné, chladné, okna slepá... Vystoupíme po schodech a staneme přede dveřmi. Zdá se, že Remus si neuvědomuje, kde jsme se ocitli, ale já opět polykám slzy a zadržuji pláč uvnitř svého těla.
Řád už tohle místo nepotřebuje.
Voldemort je pryč a Fénixové jsou rozprášeni stejně, jako jejich protivníci Smrtijedi. Pokládám dlaň na lesklou zdobenou kliku a hladím chladný kov předtím, než vytáhnu hůlku a zašeptám: "Alohomora."
Majitelé zemřeli, dědicové také, Řád je pryč, kouzelníci zmizeli prořídlí po krutém souboji, rozprášení ve světě. Ti, kteří si pamatovali, jak to všechno začalo, jsou mrtví a já nemám vůli uchovávat tu děsivou historii. Přesto si ji chci pamatovat, a tak ruku v ruce s jediným skutečným přítelem, který mi zbyl, vstupuji do zaprášené chodby.
Vedu ho dolů, po schodech, do místnosti, kde se scházíval Řád. Kouzlem zapálím oheň, nechám zmizet pavučiny a prach, uvařím vodu a připravím čaj. Remus mezitím stojí uprostřed místnosti a dívá se kamsi do středu velikého dubového stolu. Tolik bych si přála vědět, co nebo koho vidí ve svých myšlenkách.
Když mu do ruky vtisknu šálek s čajem, automaticky ho uchopí, aniž by se na něj podíval. Beru do své jeho volnou ruku, i já sama držím v druhé čaj. Dovedu ho k pohovce u krbu a oba se posadíme. Přitisknu se k němu stejně, jako už tisíckrát, jen s tím rozdílem, že tentokrát musím jeho paži obtočit kolem svých ramen sama. Pokládám mu hlavu na rameno.
Dlouho je ticho, jen tak sedíme v ohněm ozářené ponuré místnosti. Dívám se po prázdných zdech, po opuštěných křeslech a židlích, po vychladlém sporáku a pak...
U stolu sedí bledý stín, který nabývá stále zřetelnějších tvarů. Má dlouhé bílé vlasy, dlouhé vousy stejné perlové barvy a sklání se nad velikou silnou knihou. Brumbálův stín na vteřinku zvedne zářivě modré oči, usměje se na někoho, koho nemohu vidět a zase se začte.
Musím se také usmát, když spatřím na druhé straně místnosti u kamen Molly, jak vaří v hlubokém hrnci večeři. Ke stropu se stáčí kroužky páry, vedle se na prkénku samy krájí očarované brambory...
Na jednom konci stolu, v samém čele, sedí Sirius. Houpe se, nohy opřené o druhou židli vedle sebe a se širokým úsměvem něco nehlasně vykládá Fredovi. Můj Fred! Drží v dlaních bonbony, které, jak si pamatuji, barví jazyk na černo. Směje se. V jeho pihatém obličeji není nic, než spokojenost. Tak nádherně se směje tomu, co povídá Sirius.
Místnost je teď plná. Jsou tu všichni. George s rukama obmotanýma ultradlouhýma ušima, Hermiona, Harry, Ron, Tonksová, Hestia, Moody, pan Weasley, Mundungus, Kingsley a další. Nikdo neschází...
A vedle naší pohovky, na ohništi u krbu, bublá v kotlíku lektvar. Míchá ho naběračka s dlouhou rukojetí. Onu rukojeť svírá bledá ruka skrytá částečně v černočerném hábitu.
Zvednu oči k tváři profesora lektvarů a zastaví se mi srdce. Je stejný, jakého si ho pamatuji, ale tentokrát jeho tvář není zatvrzelá a nepřístupná jako vždy. Má soustředěný, ale přitom spokojený výraz. Lektvar se podařil nadmíru dobře.
Jeho oči barvy noci se ke mně náhle upřou. Beze slova se na mě dívá a já trochu pevněji sevřu Removu ruku ve své dlani. Nepohne se, ale jako by cítil, kde vidím Severusovu tvář, podívá se stejným směrem. Možná je to jen vroucné přání, ale zdá se mi, že i na vlkodlakově tváři vidím letmý úsměv. První změna výrazu za bůh ví kolik dní.
Zadívám se zpátky do Severusovy tváře. Všichni ti lidé tu s námi zůstali. Nebyl to jen nějaký chvilkový přelud. Všichni naši přátelé jsou tady, jsou duší tohoto sídla. Budou tu s námi tak, jako vždy dřív, kdykoliv si to jen budeme přát.
A já vím jistě jediné: "Jsme doma, Remusi."
Pěkné. Dokonalá náplast na nepodařenou zkoušku, takže Ti nemohu říci, proč brečím.