16. ledna 2010 v 21:34 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, Dark Angel...
Varování: slash, +12, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Každý z nás potřebuje věřit. Nemusí to být zrovna náboženství, ale víra je důležitá. Věříme, doufáme. V něco. Cokoli. Ale co pak, když už není v co doufat?
Poznámka: Sorrow je nejaktuálnější z mých povídek a také je v ní největší část mne samotné. Takže vám přeji příjemné čtení a doporučuji pustit si k této povídce i píseň, která s touto povídkou nesmírně ladí, ačkoli nebyla přímo inspirací pro ni - Pink Floyd, Sorrow...
Motto: The sweet smell of a great sorrow lies over the land, Plumes of smoke rise and merge into the leaden sky, A man lies and dreams of green fields and rivers, But awakes to a morning with no reason for waking... (Pink Floyd, Sorrow)
***
Snad je to jenom můj pocit, ale ty dopisy začínají těžknout. Těžknou a pálí mě do rukou jako by na má bedra doléhala celá tragika tohohle světa. Není v tom nic dobrého, ani zlého. Je to jen pocit bezmoci. Ano, bezmoc. To ona mě teď svírá rukou pevnou jako železné kleště.
Tolik věcí se nemělo a nemuselo stát. Znovu a znovu si teď vyčítám co všechno jsem mohla udělat, kde jsem mohla a měla být.
Nemá to cenu. Je zbytečné házet vinu na sebe nebo na druhé. Osud si nevybírá - a to je ta bezmoc. Nemůžeme se s ním dohodnout, nelze jej přelstít ani koupit. Osud je ten jediný, kdo je na celém světě neúplatný.
Co se mělo stát, stalo se. Nemohla jsem tomu zabránit já, ani nikdo jiný.
Tohle si opakuji stále dokola - je to marné. Nedokážu se přesvědčit, že jsem nemohla pomoci.
Raději tedy rozkládám další dopis. Už nemám chuť je číst, ničí mě každé slovo uschované v bílé obálce, ale nedokážu přestat. Je to jen zvědavost? Ne. Hledám cestu, jak pomoci svému drahému Removi. A nenalézám...
28. 4. 1998
Ach, Severusi,
tolik se toho změnilo za ty roky, po které jsme oba členy Řádu. Náš vztah se stal vpravdě neopakovatelným. I kdybychom se snažili oba popřít ten fakt, stále tu bude - strávili jsme spolu mnoho let a to je přesně důvod, proč máme i mnoho společného.
Většinu času sice trávíme každý na jiném místě - a když už se setkáváme, máme pro sebe téměř výhradně nevraživé pohledy a uštěpačné poznámky, ale ty záblesky, kdy jde zášť stranou, ty jsou nenahraditelné.
Krátké minuty, kdy se zastavíme a společně vzpomínáme, jsou jako perly v popelu všedních dní. Protože popel je nic, prázdnota, to, co zbude po životě, ale perly... ty jsou trvalé a tisíckrát krásnější. Díky těm drobným perlám společného života tě miluji, Severusi Snape.
V době, kdy se do Řádu vrátil Sirius, s tebou nebylo k vydržení. To je pravda pravdoucí - bez jakékoli nadsázky. Vy dva jste se nikdy nemohli smířit, to bylo každému jasné. A nenávist mezi vámi byla tak hluboce zakořeněná, že byste nezvládli ani kompromisní nevšímavost. Někdy je prostě zášť silnější než vůle.
Obcházeli jste se širokými oblouky stejně, jako to dělávají dva lvi, chystající se k útoku. Sledovat vás bylo na jednu stranu zábavné, na druhou ovšem bolestné. Nenáviděl jsem Siriusovy poznámky na tvoji adresu, ale zastávat se tě příliš často proti NĚMU, proti příteli, který se vrátil po dvanácti letech... to také nešlo. Zmítaly mnou pochyby a nejistota.
Nakonec, bohužel, se vyřešily samy. Sirius... zemřel. Jako by s ním zemřela i část mě. Není nic horšího, než když se vrátí ztracený přítel - a znovu se ztratí. To, že byl v Azkabanu, nebylo tak hrozné. Tehdy jsem si myslel, že je vrah mých přátel, ale tentokrát... Rozervalo mi to srdce.
Po bitvě na ministerstvu jsem se nějak, nevím jak, dostal na ústředí. Historie se opakovala, jen v jiném domě a za jiné situace. Zase jsem seděl u stolu, tentokrát v Mollyině kuchyni, tak jako tenkrát jsem ani teď nevnímal okolí a přál si, aby můj život skončil. Byla noc, před očima se mi odehrávaly scény z dávno minulých let v Bradavicích...
"Lupine?" Tvůj překrásný hluboký hlas mě vytrhl z myšlenek. Pomalu jsem otočil tvář za tou melodií. Popošel jsi blíž a snad poprvé za celý život se ti v očích zračila účast a soucit.
"Je mi to líto," zašeptal jsi těžce a přistoupil ke stolu, kde jsem tiše trpěl. Pohlédl jsi na židli vedle mě, posadil ses a položil mi ruku na paži.
Nedokázal jsem od tebe odtrhnout oči. Nikdy jsem nevěřil, že právě TY budeš soucítit se mnou: "Vždyť jsi ho nenáviděl." Na víc mi nezbyly síly. Zavřel jsem oči.
"Ale byl to tvůj přítel."
"Na tom tobě přece nikdy nezáleželo..." Znovu jsem ti pohlédl do tváře. Trochu se zatvrdila a já v duchu prosil, aby se vrátil ten smutný a tolik krásný výraz.
Pozvolna se skutečně vracel: "Lupine, nevyptávej se. Prostě... je mi to líto." Sklopil jsi pohled na mé prsty, propletené na stole, jemně jsi na ně položil svoji dlaň a zlehka stiskl. Ty sametové ruce mě málem přivedly k šílenství. Mučivé vzpomínky šly na vteřinu stranou a já si představil, jaké by to bylo, kdyby tyhle ruce hladily moje nahé tělo. Lehce jsem se zatřásl vzrušením a doufal, že sis toho nevšiml. Kdo ví, jestli by tě bývalo nenapadlo, že to bylo odporem. Ještě chvíli ses na mě díval, pak jsi pomalu vstal.
Ach, Severusi... i od té poměrně nedávné doby se toho tolik změnilo. Jak se mohla stát ta strašná věc s Brumbálem? Netvrdím, že jsem měl potřeštěného bradavického ředitele nějak zvlášť v lásce, ale jako kouzelník byl nepřekonatelný. Vždyť to byl on, kdo tě přivedl zpátky k Řádu, kdo tě bránil proti všem, kteří byli proti tvému návratu na naši stranu. A tys ho pak dokázal chladnokrevně zabít.
Když jsem tě viděl běžet dolů po schodech z Astronomické věže, ani mě nenapadlo, že bys pro to mohl mít jiný důvod, než pronásledování Smrtijedů. Běžel jsi dolů, přeskakoval padlé a já se na vteřinu zarazil, abych se na tebe podíval.
Ani ses nezastavil, ale v běhu jsi náhle odpoutal pohled od schodů před sebou a krátce, jen na zlomek vteřiny, ses na mě podíval. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Tvé oči byly plné lítosti, bolesti a naproti tomu i nenávisti k někomu, o kom jsem nevěděl. Co se jen mohlo stát - to byla jediná myšlenka, která se mi prohnala hlavou, než se tvé oči odvrátily a zmizel jsi za ohybem schodiště.
Ten pohled se mi vryl do paměti. Měl jsem pocit, že patřil právě mně a nikomu jinému. Připadal mi... jako omluva. Chtěl jsi mi něco sdělit, svěřit se a já bohužel nepochopil, co to bylo.
Od té doby jsem tě neviděl... Znovu a znovu pro mě život ztrácí smysl, ale dokud vím, že jsi tady, na tomhle světě, ještě pořád mám pro co žít. I když vím, že pokud se příště setkáme, odejde po svých jen jeden z nás. I přes tohle riziko stále toužím tě vidět.
Vím, který z nás to bude, kdo přežije ten souboj.
Zemřu, ale za poslední pohled do tvých očí jsem ochoten tu cenu zaplatit. Zaplatím ji rád...
Dnes tu dlouhé hodiny bez hnutí sedím, vzpomínám na tebe, na ty dny před téměř dvaceti lety, kdy jsme studovali v Bradavicích. Kdo z nás by tehdy odhadl, jak dopadneme? Kdo z nás by měl takovou fantazii? Řekl bych, že nikdo. Protože i když je možné vymyslet mnoho příběhů, realita je jiná. Jak se říká: Člověk míní, Pán Bůh mění...
Navždy tvůj Remus
Srdce se mi svírá úzkostí, když vidím jeho podpis. Navždy tvůj... Miloval Severuse i přes všechny zločiny, které spáchal. I přesto, že nevěděl, kde zůstává pravda. Nevěděl, že Severus nebyl zrádce - a přesto ho miloval.
Stejně tak, jako já.
Říkával, že jsme si podobní, ale teprve dnes chápu, jak moc podobní jsme si byli. Jak moc podobní si stále jsme. Konečně rozumím jeho slovům...
Ani se mi nechce číst poslední řádky, které můj drahý přítel napsal těsně před tím, než nechal svoje vědomí navždy odplynout. Jak se to vlastně stane, že člověk přijde o rozum nebo se ho dobrovolně vzdá? Jak silné musí být utrpení, aby k tomu došlo? Plakal, když psal ta poslední slova?
Cítím, že ano a tolik bych si přála, abych před těmi pár dny byla u něj. Možná... možná bych dokázala pomoci. Alespoň maličko umenšit nepředstavitelnou bolest...
Zase přicházejí výčitky. Je mi to všechno tolik líto. Každou chvíli mi připadá, že nesu větší a větší vinu. Nezačínám se i já propadat mimo realitu?
Krutibrko. Buď nejsem takový odpůrce romantiky, jak jsem si o sobě vždycky myslela, nebo mne jen zmáhá zkouškové amomentální mizérie mého života, ale mně se to líbí.
Mám ráda smutné povídky a romantické smutné povídky zvlášť.