close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sorrow 6 - Amor fati

9. ledna 2010 v 20:44 | Dark Angel |  Sorrow
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, Dark Angel...
Varování: slash, +12, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Osudovou lásku, tu největší, nejskutečnější, tu jedinou pravou, poznáme jen jedenkrát v životě. Jen jednou. A budeme si to pamatovat do konce života. Ať už to s ní dopadne jakkoli...
Poznámka: Sorrow je nejaktuálnější z mých povídek a také je v ní největší část mne samotné. Takže vám přeji příjemné čtení a doporučuji pustit si k této povídce i píseň, která s touto povídkou nesmírně ladí, ačkoli nebyla přímo inspirací pro ni - Pink Floyd, Sorrow...
Motto: The sweet smell of a great sorrow lies over the land, Plumes of smoke rise and merge into the leaden sky, A man lies and dreams of green fields and rivers, But awakes to a morning with no reason for waking... (Pink Floyd, Sorrow)

***

Někdy si malujeme zlaté sny, někdy nás obklopují temné sametové záhyby zmaru a bezmoci, ale nakonec stejně všichni zjistí, že život je ubohá a prázdná šeď. Znovu a znovu se mi opakuje v mysli ta věta. TOHLE je SKUTEČNÝ život. Nenávidím ho. Kvůli Removi, Severusovi, Fredovi... kvůli sobě...

Dívám se z okna na temnou šeď, jež postupně světlá a poprvé za svoji existenci skutečně nenávidím ten nespravedlivý život. Vždyť celou dobu jen zraňuje. Nedává téměř nic dobrého. A můj Remus kvůli tomuhle prokletému životu trpěl celé roky... celé desítky let.

Napadá mě, že je mu snad teď už lépe. Možná už si ani nevzpomíná, jaká příkoří musel snášet.

Rozkládám pátý dopis a stále ještě marně věřím, že se jejich příběh obrátí k dobrému. I když sama až příliš dobře vím, že k tomu nikdy nedošlo. A už ani nedojde.


7. 4. 1998

Můj nejdražší Severusi,

nikdy jsem si nic nepřál víc, než moci tě alespoň jedenkrát takhle oslovit. A přece teď, když ta slova vidím napsaná, připadám si směšně. Nehodí se k tobě tak citlivé oslovení, protože bys je nedokázal přijmout. Možná, že někde v hloubi duše jsi citlivý, ale ta tvrdá ocelová slupka, kterou ses chránil po celá léta, se již nedá prolomit. Tuším, že by to nezvládl nikdo.

Dnes jsem opět zůstal sám na ústředí, a tak ti píši další dopis. Vím, že neusnu - myšlenky a vzpomínky na tebe to nedovolí. Venku zuří bouřka a až příliš mi připomíná tvůj hlas, když ses stále znovu hádal se Siriusem.

Vzpomínám, jaká bouře zuřila ve mně poslední den studia v Bradavicích. Zmítaly mnou pochybnosti, nejistota, touha, nenávist, bolest, láska... Tolik protichůdných pocitů a všechny díky tobě. Bylo neskonale těžké si připustit, že už tě možná nikdy neuvidím. Neměl jsem ponětí, kde bydlíš, kam se vracíš, kam odjíždíš každé prázdniny... Věděl jsem, že zeptat se je nemožné. Pravděpodobnost, že bych ti navrhl svoji návštěvu a ty bys ji přijal, byla asi taková, jako že se Země znovu stane Rájem.

Díval jsem se na tebe, jak odcházíš od bradavické brány, neohlížíš se, jdeš hrdě, s rovnými zády - a tiše jsem trpěl. Jiní, kteří šli stejným směrem jako ty, plakali, vraceli se znovu a znovu zpět, loučili se s hradem, který jim byl domovem po sedm dlouhých let. Jen ty odcházíš vždy hrdě a s lhostejnou tváří. Byl jsi opravdu tak lhostejný, jak ses zdál? Nebo i tvoje srdce plakalo? Oči zůstávaly nelítostně suché, ale do duše ti nikdo z nás vidět nemohl. Jaká škoda... Tak rád bych nahlédl do tvých nejtajnějších zákoutí. Možná bych zjistil, že tvá duše není zčernalá zlobou a zločiny páchanými pro Voldemorta. Možná, že někde v skrytu byla tvá duše bílá jako čerstvě padlý sníh.

Já jsem tenkrát stál opřený o chladnou zeď hradu, dotýkal jsem se špičkami prstů černého kamene, loučil se s ním a i mně tekly po tvářích marně potlačované slzy. Loučil jsem se nejen s prvním a nejspíše i posledním místem, kterému jsem mohl říkat domov, opouštěl jsem také místo, které mi dalo nenahraditelné přátele a dával jsem sbohem i tobě. Nikdy mě nenapadlo, že znovu přijde čas, kdy se budeme denně vídat...

Odjeli jsme ze školy a já se definitivně rozhodl pro Řád. Tak, jako později na Grimmauld place, i tehdy jsem bydlel na ústředí. Bývalo to jiné místo, zapadlý dům na malém městě. Chyběl mi ruch, chyběl mi život, činorodost bradavické školy, ale byl jsem rád, že mohu alespoň něco dělat. Být členem Řádu na plný úvazek má i své výhody...

Uběhl rok a nakonec se stala ta tragédie. James a Lily zemřeli. Několik dní jsem nebyl schopen jasně uvažovat. Smrt dvou věrných přátel mě zasáhla jako bodnutí dýky do srdce. Lily a James... Chtěl jsem, aby Harryho tenkrát vzali na ústředí, přísahal jsem, že se o to dítě postarám, ale Brumbál rozhodl jinak. Nenáviděl jsem ho za to. Tenkrát poprvé a pak ještě mnohokrát. Jeho rozhodnutí možná byla dobrá, ale dopustil se také mnoha omylů. Kdyby byl tak vševědoucí, jak vždy tvrdil, mnoho lidí by dnes ještě žilo.

A pak následovala další ztráta. Když jsem si uvědomil, co znamená Jamesova smrt, nemohl jsem tomu uvěřit. Znamenalo to, že je někdo vyzradil - že je prodal Sirius. Nechtěl jsem myslet na to, že muž, kterého jsem léta považoval za nejlepšího přítele, byl Smrtijedem. Vždyť ani neměl Znamení.

Aby toho nebylo málo, roznesla se zpráva, že v honbě za Siriusem zemřel Peter Pettigrew. Tehdy jsem se po létech znovu cítil skutečně sám. Ztratil jsem během jednoho týdne všechny blízké přátele, které jsem měl. Chodil jsem jako tělo bez duše, žil jenom vzpomínkami na ně, nejedl, nepil jsem, bylo mi zle po všech stránkách...

Jak to trvalo dlouho? To nevím. Dny, týdny, možná měsíce... až jednoho večera se objevil Brumbál ve dveřích místnosti, kde jsme mívali schůze. Já tam seděl u stolu, před sebou rozevřenou knihu, kterou jsem stejně nečetl. Byl jsem neupravený, neučesaný, neoholený, prázdný pohled jsem upíral na jediné slovo, kterému jsem nerozuměl a v srdci mi bujel pocit, jako bych ani žádné srdce neměl.

A přesto jsem ho měl. Protože za Brumbálovými zády jsi stál ty. Váhavě jsi vešel do místnosti, světlo ti dopadlo do strhané tváře, únavou a bolestí ne nepodobné mojí. A mé srdce prudce udeřilo. Jako by už zapomnělo, jaké je to opravdu tlouci, rozeběhlo se až bolestivě rychle.

Vstal jsem a díval se ti nevěřícně do obličeje. Nerozuměl jsem. Myslel jsem si, že se ze mě stal blázen, že mě žal a utrpení konečně dostihly a překonaly. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli jsi skutečný, ale nakonec jsem usoudil, že tebe se ptát nebudu, abych si tě tu udržel. Co kdybys skutečně byl jen výplod mé fantazie a zmizel, jakmile se jen pohnu?

Dlouhá chvíle, po kterou jsem bez mrknutí upíral oči do tvých, abych tě neztratil, byla tak vytoužená a tak nádherná! Postupně jsem začal doufat a nakonec i věřit, že tam vážně stojíš a výrazem plným nejistoty mi bojácně oplácíš moje podrobné analyzování tvé tváře.

Když jsem konečně získal zpátky hlas, můj tázavý tón patřil Brumbálovi: "Profesore Brumbále, co to...?!" Chtěl jsem větu dokončit, ale při pohledu na tebe se mi nedostávalo slov. Náhle jsem cítil, jak se probírám z dlouhodobé letargie. Nemilosrdný osud mi dal alespoň minimální náhradu za ztracené přátele. Že by přeci jen existovala spravedlnost? Možná...

"Všechno je v pořádku, Remusi. Severus se vrací k Řádu." Brumbálův hlas byl tak klidný... Znovu jsem nenáviděl ten věčný klid v jeho tónu. Jako by ani smrt nic neznamenala.

Na vteřinu jsem mrkl na něj a pak se zase zaměřil na tebe. Nezmizel jsi. Jakási neviditelná síla mě neúprosně táhla k tobě - snad abych se přesvědčil, možná z jiného důvodu. Váhavým krokem jsem přistoupil blíž. Tvoje tvář se zdála ještě zničenější než moje vlastní. Tolik jsem toužil se zeptat, co se stalo, ale chyběla mi slova. Tvé oči mě poutaly tak pevně, že na řeč již nezbýval prostor.

Když jsem se zastavil těsně před tebou, viděl jsem v tvých očích stále stejnou nejistotu. Ani já si nebyl jist, co přijde v další vteřině. Ale něco přijít muselo.

Položil jsem dlaně na tvá ramena. Vyplašeně ses podíval, co to dělám, ale nevytrhl ses. A já cítil hebkou látku tvého pláště, vnímal jsem tvar tvých třesoucích se ramen, hluboký pohled černých očí.
"Vrátil ses..." vymáčkl jsem ze sebe úlevně po minutě hrobového ticha.
Tvoje oči mě nepřestaly propalovat, ale hlas jsi měl kupodivu hebký, bez stopy odporu: "Vrátil, Lupine. A už neodejdu." Pohled se ti na chvíli rozostřil, jako by se ti v mysli znovu odehrávaly vzpomínky, na které nechceš znovu myslet.
Znělo to tak konečně, tak... ach, tak krásně. Byl jsi pevně rozhodnutý. Brumbál mezitím odešel, aby svolal Řád a my jsme zůstali sami. Nikdy jsem tě nemiloval víc, než v tuhle chvíli.

"Severusi..." sebral jsem veškerou odvahu, která ve mně kdy byla: "Smím... smím tě obejmout?" Málem jsem omdlel, když mi ta otázka splynula ze rtů.

Chvíli ses na mě díval podezřívavě, pak tvůj výraz změkl. Možná, že sis vzpomněl, že tvůj Temný Pán zavinil ztrátu všech mých přátel - a přemohl tě alespoň minimální soucit. Snad sis tehdy konečně uvědomil, že k tobě opravdu necítím nenávist a že mám upřímnou radost z tvého návratu.
Zněl jsi nejistě, unaveně, sladce a já tě miloval tolik, jako květ miluje vodu a živnou půdu pod sebou.

"Pokud si to přeješ..."

Další slova nebyla třeba. Překonal jsem ten poslední krok prostoru, který mezi námi zbýval, sjel dlaněmi přes tvé paže až k pasu, objal tě a pevně sevřel v náručí.

Točila se mi hlava, svět se rozhoupal a já se v tu chvíli cítil zase jako člověk, který má důvod k životu. Položil jsem čelo na tvé rameno a tys pomalu, klidně vydechl. V tuhle chvíli jsem doufal celé roky. Nakonec jsi překonal všechna má očekávání, když jsi položil vlastní dlaně na má záda a přitiskl mě k sobě.
"Co se stalo, Severusi?" zeptal jsem se, aniž bych tě přestal svírat v objetí. Vdechoval jsem vůni tvých vlasů a kůže, vnímal tvary tvého těla a umíral nikdy nenaplněnou touhou.
"Všechno se dozvíš, Lupine," odpověděl jsi šeptem a tvůj hlas poprvé, co jsem si pamatoval, zněl jako hlas dítěte, když se po probuzení z noční můry schoulí v matčině náruči.

Konečně jsem sebral veškerou svoji sílu a přinutil se od tebe odtáhnout. Žádný pohyb pro mě nikdy nebyl těžší. Zadíval jsem se ti znovu do očí. Zdálo se mi to nebo jsi se nedíval tak nepřátelsky jako dřív?

Předchozí důvěrnost mi dodala odvahu, a tak jsem pokoušel osud dál, i když jsem věřil, že jednou narazím: "Nemohli bychom..." těžce jsem polkl: "...když teď budeme spolupracovat... přestat být nepřáteli?"
Zamyslel ses. Díval ses někam k podlaze a já byl rád, že o té možnosti alespoň uvažuješ: "To není poprvé, co mi tohle navrhuješ..." řekl jsi místo odpovědi.
"Ne, to není. Vždycky jsem věřil, že mi jednou uvěříš. Teď..." zarazil jsem se a povzdechl si při vzpomínce na ztracené přátele: "Teď již nemáš důvod si myslet, že je to léčka."

Na vteřinu ses podíval stranou. Jistě, že jsme si oba pamatovali rozhovor v knihovně. Byl jedním z nemnoha za celé ty roky. Nakonec sis povzdechl: "Ne, teď si už nemyslím, že je to léčka. Pokusím se, Lupine..."

Než jsi stihl dokončit větu, vrátil se Brumbál a přiváděl ostatní. Ovšem ta dvě slova ´pokusím se´ se mi vpalovala hlouběji a hlouběji do mozku. Dávala mi naději, mizivou sice, ale přece jen to byla naděje...

V krátké době jsem ztratil všechny přátele, ale vrátila se mi má jediná životní láska. Vrátil ses mi a já se rozhodl, že tě již nikdy nenechám odejít. Nikdy, nikam...

Tvůj Remus

Znovu se na dlouhé minuty zamýšlím. Venku se zamlžené ráno mění v odpoledne a mně víří hlavou tolik myšlenek, že je nemožné se zachytit jen jediné. Nechávám je tedy volně přicházet a odcházet tak, jak se jim samým zlíbí.

Jsem vděčná, že se Severus k Řádu tehdy přidal. Kdo ví, jak by to s Remusem dopadlo, kdyby to neudělal. Pravdou je, že se v podstatě podařilo jen oddálit nevyhnutelný osud. Alespoň však měl nablízku toho, koho miloval. Na chvíli.

Myšlenka na naši společnou lásku je bodavá, rána nezhojitelná, vzpomínka nesmazatelná... Severus byl skutečně výjimečná osobnost. Vnucuje se myšlenka, jestli by dokázal alespoň jednoho z nás milovat. Bylo by to vůbec možné?

"Teď už je to stejně jedno..." povzdechnu si a sáhnu po dalším složeném papíru.






Pokračování: Sorrow 7 - Spiro, spero
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 AidrienAssagir AidrienAssagir | Web | 9. ledna 2010 v 21:11 | Reagovat

Je mi z těch dvou smutno... :-(

2 Wierka Wierka | 9. ledna 2010 v 22:00 | Reagovat

dnes se mi ten dopis zdal trochu veselejši, nebo min smutny... vím že je to blbost ale nějak doufám v štastný konec XD treba duchove a tak.. co ja viem.. :oD  vdaka za dalši dil :o)

3 Profesor Profesor | 9. ledna 2010 v 22:06 | Reagovat

Romantické - možná, smutné - určitě a smutné povídky já ráda.

4 Dark Angel Dark Angel | 12. ledna 2010 v 19:33 | Reagovat

[1]: I mně bylo smutno, když jsem to psala... Možná se ta nálada v povídce odrazila... Jak říkám, do tohohle příběhu jsem dala ze sebe nejvíc...

5 Dark Angel Dark Angel | 12. ledna 2010 v 19:33 | Reagovat

[2]: Wierko, doufej :-) Naděje umírá poslední ;-)

6 Dark Angel Dark Angel | 12. ledna 2010 v 19:36 | Reagovat

[3]: I já je mám ráda... Ačkoli je to zvláštní... Přece bychom neměli nikomu druhému přát trápení - a už vůbec ne těm, které máme sami rádi... Je zajímavé, že Removi ani Severusovi nepřeji trápení a přitom jejich dvojici jinak napsat neumím... K takovým psotavám, jako jsou oni dva prostě patří tragédie...

7 kami kami | Web | 23. dubna 2010 v 16:17 | Reagovat

Musela som prečítať dve kapitoly naraz. Inak to jednoducho nešlo. :-)
(5.kapitola) Tento krát nebudem nijako konkrétna, pretože som sa tak zahĺbila do príbehu, že som si ani poznámky nepísala na papier. Tento list, spomienka sa mi zatiaľ páčila najviac. Severus, maličký smrťožrút... Fantázia. Pri tebe si ich oboch dokážem vždy dokonalo predstaviť. Počas ich rozhovoru bol Remus určite zovretý a nič z neho priamo nevychádzalo, zatiaľ čo Severus mal vôkol seba výhražnú a temnú auru. Aspoň ja si to tak predstavujem. :-)

(6.kapitola) Na obhajobu života musím povedať: „Remus, si zato môže sám. Mal sa vysloviť.“ ale ako čitateľ musím životu oponovať: „Ani nápad! Ešte by som prišla o vynikajúci príbeh.“ :-)
„...k tomu nikdy nedošlo. A už ani nedojde.“ smutná veta.
Severus je zlatý, veľmi, veľmi zlatý a z Remusa by mohol byť spisovateľ. Ako písal tie vyznania... pochybujem, že by tvoja Dark také vedela. :-)
S tým rokom smrti Jamesa a Lily a odchodom zo školy si sa trochu sekla. Zomreli, keď mali dvadsaťjeden, ale zrejme si to tak chcela alebo si vtedy ešte nevedela dátum úmrtia. To neviem posúdiť.
Opäť ku mne zavítal úsmev ako na ústredie zavítal riaditeľ so Severusom. To potešilo. :-) A už úplne mimo som bola z toho, keď sa Remus opýtal, či ho môže objať. (Nemysli si ale, že mi to pripadalo zábavné, nie. Ja som sa tešila. Naozaj si mi spôsobila obrovskú radosť. A to sú dva odlišné pocity. Ten druhý je omnoho lepší.) :-)
A prepáč, že ti píšem toľko komentárov. Už ťa tým asi unavujem.

8 Dark Angel Dark Angel | 24. dubna 2010 v 14:53 | Reagovat

[7]: kami, vůbec mě neunavuješ, kdyby tady bylo víc prostoru, klidně bych s tebou rozebírala každou kapitolu několik hodin... Zdá se totiž, že jsi jedním z toho mála čtenářů, kteří čtou a přitom nad dějem hluboce přemýšlejí. To se mi líbí, protože tě nejen ovlivňuje děj, ale také to, jakým způsobem se ho snažím popsat... Líbí se mi, že sis všimla i stylu, jakým píšu svoje povídky (opisy, narážky, obrazná vyjádření) - je to zcela záměrné, protože nemám ráda, když se všechno sdělí čtenáři naráz a zpříma. Chtěla bych docílit toho, co se mi u tebe zjevně podařilo - aby se čtenáři nad povídkou zamýšleli a uvažovali nad vztahy, které postavy poutají nebo naopak rozdělují.

Budu ráda, když budeš komentovat dál... ;-)

9 Anastázie Anastázie | Web | 28. listopadu 2010 v 17:11 | Reagovat

Mě se to moc líbilo. Zase a znovu říkám to samé a zas a znovu si to taky z celého srdce myslím...bylo to moc pěkné...doufám, že budeš psát dál ;-)

10 Dark Angel Dark Angel | 28. listopadu 2010 v 21:04 | Reagovat

[9]: Snažím se, i když teď už není tolik času jako v minulosti. Ještě před dvěma lety jsem psala každý večer. Dneska už na to nemám čas... Bohužel...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama