close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sorrow 5 - Veni vidi

2. ledna 2010 v 22:26 | Dark Angel |  Sorrow
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, Dark Angel...
Varování: slash, +12, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: "... a tak jsem jednou sebral odvahu a za všechno se mu omluvil. I za to, za co jsem nemohl. Kdo miluje, dává, aniž by sám chtěl brát..."
Poznámka: Sorrow je nejaktuálnější z mých povídek a také je v ní největší část mne samotné. Takže vám přeji příjemné čtení a doporučuji pustit si k této povídce i píseň, která s touto povídkou nesmírně ladí, ačkoli nebyla přímo inspirací pro ni - Pink Floyd, Sorrow...
Motto: The sweet smell of a great sorrow lies over the land, Plumes of smoke rise and merge into the leaden sky, A man lies and dreams of green fields and rivers, But awakes to a morning with no reason for waking... (Pink Floyd, Sorrow)

***

"Remusi..." šeptám do ticha jeho jméno trochu stoupavým, tázavým tónem. Jako by tu snad byl a mohl mi odpovědět. Jako kdyby mi ještě vůbec někdy mohl říct, jestli čekal, že vytuším jeho náklonnost k profesoru Lektvarů, že poznám jakou podstatu má smutek na věky usazený v jeho tváři.

Další vlna bezmoci a samoty mě ovane chladným dechem. Cítím se, jako by se mě dotkla ledová ruka osudu, konce... Jak to asi vypadá za tím podivným závojem na Odboru záhad? Jaká je asi smrt? Je přívětivá, ulevující... nebo krutá, krvavá a mučivá?

Tolik bych se chtěla ještě na pár minut setkat s Remusem, tím původním, romantickým a věrným vlkodlakem. Přála bych si promluvit s ním o jeho dopisech, než je předám. Měl mi tohle všechno říct, aby mohl klidně spát... Kdyby přesunul alespoň část svého trápení na mě, bylo by mu lépe a mně by se určitě nepřitížilo. Snažila bych se mu pomoci ze všech sil, samozřejmě.

Sahám po dalším papíru, složeném s naprostou přesností v obálce. S čtvrtým dopisem přichází temné období, na které všichni mí známí budou vzpomínat se smutkem...


15. 11. 1997

Severusi,

dnes večer jsem si vzpomněl, co se mnou kdysi udělalo zjištění, že ses přidal ke Smrtijedům. Někdo z Řádu se před pár minutami zmínil o tvém poslání zvěda u Voldemorta a já zase viděl ten den, kdy jsem to zjistil. Nikdy jsem nezažil těžší zkoušku sebeovládání.

Byla to náhoda, že jsme se tehdy již po sté, možná dokonce po dvousté setkali v knihovně. Náhoda, říkám tomu já, ale něco mi napovídá, že to bylo spíš řízení osudu. Bývali jsme tam oba více než často a tohle prostě muselo přijít. Musel jsem se jednoho dne dozvědět, že nejsi tak ideální, jak si celou dobu myslím. Věděl jsem v hloubi duše už od samého začátku, že nastane chvíle, kdy zjistím, že jsi nás zradil. Bylo to nevyhnutelné už od doby, kdy ses začal tolik zajímat o černou magii.

Tenkrát, v knihovně, jsem se zmohl na ubohou konverzaci. Když jsi přišel, byl jsem již ponořený do studia Obrany. A ty sis sedl naproti k jedinému volnému stolku. Rozložil jsi před sebe další z desítek knih o pokročilé černé magii, vyndal jsi malý, ohmataný notýsek a dělal sis poznámky. Nebo jsi možná tvořil svá vlastní kouzla.

Seděl jsi otočený ke mně zády, a tak jsem si prohlížel linii tvých ramen, boků, paží... Než jsem si stačil sešít pusu vlastními vytrhanými vlasy vylétlo ze mě směrem k tvým zádům: "Jak se máš, Severusi?"
Okamžitě jsem se nenáviděl, že jsem se vůbec zeptal, ale zároveň mi svitla naděje alespoň na krátký rozhovor.

Ani ses neotočil a znechuceně zavrčel: "Dokud jsi nepromluvil, Lupine..." Znělo to jako by ses musel přemáhat, abys vůbec vyslovil mé jméno: "... měl jsem se dobře." Nepřestával jsi psát a mě to i přes obvyklý klid vytáčelo. Nedokázal jsem pochopit, proč se snažím, proč tě vůbec pokouším - byla to předem prohraná bitva.

Měl jsem raději okamžitě utéct, zavřít se v nejhlubším sklepení a zůstat tam do konce tohoto prokletého života, ale místo toho jsem pokračoval: "Chtěl jsem s tebou mluvit, Severusi..."
Cítil jsem, jak mi ledově studená kovová ruka svírá srdce, když jsi neuvěřitelně pomalým pohybem zvedl hlavu. Stále jsi ale zůstával zády ke mně: "Co mi chceš?" V tu chvíli jsem nenáviděl a miloval ten zlověstný, obezřelý tón, kterým jsi promluvil. Nenáviděl a miloval jsem ten tón stejně, jako ho nenávidím a miluji dodnes.
"Chtěl jsem se ti omluvit," konstatoval jsem tiše a za každé z těch slov si sliboval jeden den na kříži a vplétání do kola jako bonus.

Viděl jsem, jak tvá ramena ztuhla. Na chvíli ses zarazil, pak jsi sevřel pravou ruku v pěstaž ti zbělely klouby a pohybem, který vypadal spíš jako zdánlivý, než skutečný, ses otočil mým směrem.
"Chceš se mi omluvit?" zeptal ses a nakrčil opovržlivě horní ret. Tvé černé oči těkaly po mé tváři a já cítil, jak se z ní ztrácí barva: "Za co se chceš omluvit, Lupine?" Ten tón, jakým král světa vyslovuje jméno nejbídnějšího poddaného mi bral odvahu, ale zároveň také dodával zatvrzelost.

Podíval jsem se na své ruce, sepjaté a klidně položené na desce stolu. Cítil jsem, že se třesu a doufal, že ty to nevidíš: "Za všechno, Severusi. Za své přátele, za utrpení, které ti způsobili a za sebe. Nech mě prosím domluvit..." To jsem řekl, když jsem viděl, jak ti na tvářích naskočily rudé skvrny hněvu a jak ses prudce nadechl, abys ukončil můj monolog.

Ale když už jsem jednou začal, nemohl jsem se nechat přerušit. Nikdy víc už bych tu odvahu nenašel.
"Za sebe se ti omlouvám nejvíc. Chci, abys věděl, že netoužím přihlížet tomu, co ti Sirius a James dělají. Ale mám snad na výběr? Dovolil bys mi, abych tě před nimi bránil? Dovolil bys snad na veřejnosti, abych se postavil na tvoji stranu právě já? A přece bych to rád udělal, Severusi. Necítím vůči tobě zášť..."

Začal jsem se do toho dostávat. Slova mi plynula ze rtů jako nezadržitelný vodopád: "Chci, abys věděl, že se tě nikdy veřejně nezastanu, protože vím, že si to nepřeješ. Ale zároveň musíš vědět, že jsem na tvé straně. Stačí mi, že to budeš vědět ty. Nikdo jiný to vědět nemusí..."

Díval ses na mě, rudé skvrny ti z tváří zmizely, oči jsi měl široce otevřené. Dobré znamení bylo, že ses nepokusil mě přerušit. A tak jsem pokračoval: "Také se ti chci omluvit za tu věc s Chroptící chýší... Sirius to nedomyslel, když tě tam poslal a já tě chci ujistit, že jsem nemohl naprosto ovlivnit, co udělám. Jako vlkodlak jsem neovladatelný a, i když si uvědomuji, že se chystám ublížit člověku, pach jeho krve je pro vlkodlaka neodolatelný. Moje lidská stránka je po proměně potlačená téměř úplně. Věř mi, že vědomě bych ti nikdy neublížil. Přesto se ti omlouvám..."

Zhluboka jsem se nadechl a ještě nejspíš chtěl něco dodat, ale tys mi již nehodlal dát možnost: "Já o tvé omluvy nestojím. Tohle taky nastražili Black a Potter? Nechali tě si se mnou hrát, aby toho příště mohli využít?!" Nenávist a zloba z tvého hlasu mrazily jako tekutý dusík.
"Ne, Severusi, ne. Oni o tom nemají tušení..." řekl jsem skutečně dotčeně. Bylo to jako rána nožem do srdce, že sis myslel, že mě poslali oni...
"Přestaň vykládat nesmysly, Lupine!" okřikl jsi mě a v odmítavém gestu jsi mávl rukou.

V tu chvíli se stalo mnoho věcí naráz. Rukáv od hábitu se ti sesul až k lokti. Já vytřeštil oči na Znamení Zla, které jsi tam měl vypálené a ty jsi upřel vyplašený pohled do mé tváře. Zároveň s tím jsi sáhl po rukávu a rychle ho stáhl zpátky až k zápěstí.

Když jsem odpoutal pohled od tvé paže, nyní již opět ponořené v černém oděvu, ty ses na mě stále díval. Snad poprvé jsi mi hleděl zpříma do očí. Vpíjel ses do mě hluboko, jako bys chtěl odhalit mé myšlenky.
"Severusi," vydechl jsem: "Ty ses přidal... k nim?!" Z mého hlasu zaznívaly stopy hysterie. Byl jsi pro mě znovu, a tentokrát jsem myslel, že skutečně navždy, ztracený. Já mířil do Řádu, ty ses přidal na opačnou stranu. Cítil jsem se zrazený, ublížený, opuštěný. Tvé oči ale zůstaly chladné. Pomalu jsi vytáhl hůlku, vstal a přišel až ke mně.

Vzhlížel jsem do tvé tváře, propadal se do černých očí a ty jsi mi zabodl špičku hůlky do hrudi: "Jestli o tom jen cekneš, Lupine..." začal jsi výhrůžně, ale já tě nemohl nechat domluvit. Konečně jsem věděl něco, čeho jsem mohl využít, abych si získal tvou důvěru. Abys pochopil, že k tobě necítím nenávist. Právě naopak. A tak jsem jen s pokrčením ramen konstatoval: "Každý má své tajemství, Severusi."

Tvé oči se přivřely do nebezpečných čárek. Oba jsme si dobře uvědomovali, že teď už ti nic nedlužím. Vykoupil jsem tvé mlčení ohledně mého vlkodlactví svým mlčením ohledně tvé příslušnosti ke Smrtijedům.

Sklonil jsi hůlku, stáhl obličej do vyčítavé a mnou opovrhující grimasy. Tentokrát mě do hrudi bodl tvůj natažený štíhlý ukazováček: "Stejně je tohle..." pokynul jsi ke svému předloktí: "... tvá vina, Lupine."

Otočil ses ke mně zády, vrátil ke svému stolu, sbalil své věci a rychlým krokem odešel. Opřel jsem lokty o stůl a ukryl bezmocně tvář v dlaních. Jak jsi jen mohl? Stát se jedním ze Smrtijedů... Jak jsi mi to mohl udělat? Dobře jsem si uvědomoval, proč mě obviňuješ z toho, čím ses stal...

A jak jsem to mohl udělat já tobě? Stal se z tebe snad Smrtijed proto, že jsi mě nenáviděl natolik, aby ses chtěl pomstít všem?

Přidal ses k nim proto, že jsi nechtěl být tak bezmocný ve chvílích, kdy proti tobě stojí rozzuřený vlkodlak?

Stal se z tebe vrah a zrádce proto, že jsi již nikdy nechtěl zakusit pocit, kdy tě zachraňuje největší nepřítel?

Odpovíš mi někdy, Severusi?

Mé vlastní myšlenky mě obklopují na dlouhé desítky minut stejně, jako po každém dočteném dopise. Čas letí a já si ani neuvědomuji, že večer se během mého čtení a úvah změnil v noc a teď již začíná blednout přicházejícím ránem. Temná modř se na obzoru za oknem mění do mrtvolně šedé.

Vždycky jsem nenáviděla ten čas mezi nocí a ránem, kdy je všechno šedé, bez barvy a bez výrazu. Dnes ovšem právě v tomhle čase vidím jisté znamení, určitou pravdu... Takový je prostě život. Není černomodrý jako noční obloha, ani zlatý a rudý jako slunečné ráno. Je mrtvolně šedý, přelévá se od tmavé mrtvolné šedi do světlé a zase zpátky. Nikdy nevstává se sluncem a nechodí spát s přicházející nocí. Ne. Je tu jen ta nekončící šeď. Tohle je skutečný život.




 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Wierka Wierka | 3. ledna 2010 v 11:45 | Reagovat

píšeš  úžasně... ikdyž smutně :o(  přibude i Velvet? nebo ted je jen Sorrow? jen sa ptam ...

2 Dark Angel Dark Angel | 4. ledna 2010 v 15:33 | Reagovat

[1]: Wierko, díky za tvoji chválu... Trochu mě totiž rozesmutnilo, když se u předchozí kapitoly neobjevil ani jeden komentářík...

Kdy bude pokračování Velvetu ti nejsem schopná říct, teď mám zkouškové a naprosto časově nezvládám... Takže zatím jen Sorrow... Omlouvám se :-(

3 Wierka Wierka | E-mail | 5. ledna 2010 v 21:14 | Reagovat

to je v poho...   ;o)
ja mam taky zkouškové.. je to fuj   držim palce... určo to dáš :o)

4 Anastázie Anastázie | Web | 28. listopadu 2010 v 13:19 | Reagovat

Nádhera...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama