24. prosince 2009 v 16:34 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, Dark Angel...
Varování: slash, +12, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Pia fraus - milosrdná lež. Lež totiž není jen bezohlednost. Někteří lžou pro své potěšení, aby ublížili. Ale jsou tu i jiní - takoví, kteří lžou pro dobro druhých, další k tomu vede nezbytnost. A někteří tak činí, aby ulehčili tíži svého života.
Poznámka: Sorrow je nejaktuálnější z mých povídek a také je v ní největší část mne samotné. Takže vám přeji příjemné čtení a doporučuji pustit si k této povídce i píseň, která s touto povídkou nesmírně ladí, ačkoli nebyla přímo inspirací pro ni - Pink Floyd, Sorrow...
Motto: The sweet smell of a great sorrow lies over the land, Plumes of smoke rise and merge into the leaden sky, A man lies and dreams of green fields and rivers, But awakes to a morning with no reason for waking... (Pink Floyd, Sorrow)
PS: Prosím, komentujte. Nedokážu si představit, jak jinak bych mohla odhadnout, jestli se vám povídka líbí.
***
7. 4. 1997
Nejdražší Severusi,
dnes bych ti chtěl vyprávět o svých školních létech, alespoň o těch prvních, které byly nejtěžší. Zároveň se ale musím vyzpovídat z dnešního nečekaného prožitku na ústředí - a tím také začnu.
Pravdou je, že ačkoli se stále oba tváříme, že jeden pro druhého neexistujeme, je pro mě nesmírně těžké toto nikdy nevyřčené vzájemné rozhodnutí dodržovat. Pokud jde o mě, akceptuji tvé odmítání a nepřátelský postoj, ovšem já sám je nesdílím. Šílím pomyšlením na tvé doteky, při pohledu na tvé tělo se beznadějně propadám do snů a fantazií, v nichž mě dennodenně neúprosně pronásleduješ. Nikdy by mě nenapadlo, že bychom my dva mohli být přáteli - nebo čímkoli víc, a přesto stále doufám.
Je nemožné si přiznat, že je to pouhé nesplnitelné přání. Kdybych měl o tebe přijít, bylo by to jako smrtelná rána do srdce.
Je to směšné - když jsi dnes seděl vedle mě na schůzi, nebyl jsem schopný rozumně uvažovat až do té míry, že jsem musel odejít, abych zbytečně nenarušoval průběh jednání svými scestnými poznámkami. Seděl jsi tak blízko, že se naše paže dotýkaly. Cítil jsem teplo tvé kůže. Nečekal bych, že mě to teplo překvapí, ale stalo se tak. Vždycky ses mi zdával tak bledý, ledově chladný... Při každém dotyku mě proto zas a znovu udivuje, jak je tvá kůže horká. Šílel jsem z té blízkosti, dech se ve mně zadrhával. Snažil jsem se přimět své plíce k práci, ale jakmile ses pohnul, bylo to marné, dech se opět kamsi vytratil. Do tváří mi stoupala červeň, jako nezbednému školákovi a hlava se mi točila nejen z nedostatku vzduchu, ale i z tvé vůně. Omamná sytá vůně...
Ach, Severusi, je to tak - miluji tě. Nestydím se za to - a přece nevidím důvod komukoli se o tom zmiňovat. Nezmíním se o tom, protože je to bláhové. Je naivní a hloupé vůbec doufat, že by mohla přijít doba, kdy bys mnou nepohrdal. Tím spíš je nereálná a nepředstavitelná možnost, že bys mne mohl milovat, jako já tebe.
Snad Angella by mi mohla porozumět...
Je škoda, že za svých studií jsem neměl nikoho jako je ona. Člověka, s kterým bych mohl mluvit tak otevřeně, jako s ní. Tenkrát to bylo o dost těžší. První ročník v Bradavicích jsem prožil v euforii, že mám konečně nějaké přátele. Po dlouhé době jsem se necítil sám, ale trpěl jsem neskutečným strachem z toho, že se dozvědí, kým ve skutečnosti jsem a opustí mě. Věřil jsem, že by se zachovali stejně, jako všichni před nimi. Dodnes mi v uších zní výkřiky těch, kdo mě od sebe odháněli.
Byly tak plné nenávisti, nedá se na to zapomenout...
"Táhni ty špíno!", "Chcípni někde daleko od lidí!", "Zmiz ty odporná stvůro!" slýchal jsem na každém kroku. A to ještě byly ty nejslušnější způsoby, jakými mě bývalí přátelé vyprovázeli, když se dozvěděli, že jsem vlkodlak. Nikdy nezapomenu na modřiny, podlitiny a krvácející zranění způsobené kopanci a ranami od lidí, o kterých jsem si myslel, že by mohli být mými přáteli. Takové rány bolí daleko víc než ty, které si člověk způsobí sám nebo které zaviní náhoda. Tyhle nezraňují jen tělo...
Jak jsem se mýlil! Sirius, James a Peter se stali báječnými přáteli. A já se jim nakonec, po dlouhém mučivém rozhodování, svěřil. Ten nespoutaný pocit štěstí, který pohltil moje nitro, když mi přísahali, že mě neopustí, byl nepřekonatelný. To malé tajemství nás stmelilo stejně, jako vazba drží pohromadě knihu. Stali jsme se jejími jednotlivými stránkami a osud po nás začal neúprosně psát.
Dětství ubíhá tak rychle, když má člověk kolem sebe přátele... Byly to nejhezčí roky mého života - a tehdy jsem si ještě neuvědomoval, jak nejlepší přátelé dokáží můj život poznamenat.
Začalo to nevinně, jednou v létě, někdy v druhém ročníku. Tehdy jsem si poprvé pozorněji prohlédl drobného, asketického chlapce s černými vlasy, kterého moji drazí přátelé tak rádi trýznili. Poprvé jsem pohlédl do černých očí, které snad prosily o zastání nebo jen křičely vztekem a bezmocí. Do té doby jsem se jejich trapičským akcím vyhýbal, ale pak se mnoho změnilo.
Od té doby, kdy jsem si uvědomil tvůj pohled a výraz, když se k tobě s výhružnými gesty blížili a uráželi tě nemilosrdnými poznámkami, jsem při jejich výpadech nedokázal udržet oči otevřené a mysl čistou.
Trvalo to pět let. Pět neskutečně dlouhých a mučivých let - a já se nedokázal postavit na tvoji stranu. Nemohl jsem vystoupit proti svým jediným skutečným přátelům. Nenašel jsem k tomu odvahu, přiznávám - jsem slaboch. Kromě toho - ty bys moji pomoc stejně nepřijal...
To si nalhávám, abych sám sobě omluvil vinu, kterou cítím, když si vzpomenu, že bylo mojí povinností zasáhnout, něco udělat. Odpusť...
Dnešní noc jsem opět probděl. Nemohu spát, když se mi před obličejem stále znovu vynořuje tvá tvář. Teď přišla Molly a začíná připravovat snídani pro noční hlídku. Jsem tak unavený...
Tvůj Remus
Když beru do ruky další bílý papír popsaný úhledným písmem, vidím před sebou Removu ztrápenou tvář. Co asi musel prožívat, když celou noc proseděl sám v tiché kuchyni na ústředí? Zvuky spícího domu, vrzající podlahy a šeptající hlavy skřítků nic nepomohou ztrápené duši. Ach, Remusi... Tolikrát jsme spolu mluvili o Severusovi a mém citu k němu. Tolikrát jsi měl možnost mi říct, že pro tebe znamená tolik, co pro mě - a přesto jsi to nikdy neudělal.
Stačilo jen říct: "Vím jak se cítíš, znám ten pocit, protože..." a nemusel jsi být se svým utrpením sám. Nemusel jsi probdít mnoho nocí a psát dopisy jako svědectví o svém životě a o své nenaplněné lásce... Mluvit je někdy lepší, než psát... dopisy neodpoví na otázky, nemohou poradit, pohladit po tváři, setřít slzy a pokusit se utěšit.
Možná bych také neuměla pomoci umenšit sžíravé trápení, ale snažila bych se. Ze všech sil. Zvlášť pro Rema... Vždyť Remus je jedním z nejlepších lidí, které jsem ve svém životě potkala.
I přes všechno drtivé trápení, které na mě doléhá z jeho dopisů, mě nepřestává fascinovat to úhledné písmo. Číst o Remově životě naznačeném v dopisech, je jako zběžně nahlédnout do románu. Zůstává prostor pro fantazii, ale děj je přitom jasně daný. Tento nedocenitelný přítel mi bude chybět do konce života. A Severus Snape? Bude stále mít své místo v mém srdci. Stejně tak, jako v Remově.
Třetí dopis začíná bez oslovení...
27. 8. 1997
Nechtěl jsem, abys mě nenáviděl. Nikdy jsem si to nepřál. Je jen škoda, že ty sis myslel přesný opak. Myslel sis, že před tvým trápením způsobovaným mými přáteli zavírám oči proto, abych si vychutnal ten pocit triumfu, vítězství, pokoření nepřítele. Předpokládal jsi, že poslouchám tvůj zlobný hlas, tvoji bezmoc, skřípění tvých zubů se semknutými víčky proto, abych si užil ten zvuk ještě hlouběji, intenzivněji...
Já jsem si to ze začátku namlouval také. Jak jsem jen mohl tak lhát sám sobě! Ale když jsem jednoho dne odvrátil tvář, abych nemusel vidět, jak tě ponižují před desítkami spolužáků, uvědomil jsem si pravdu. Nepoznal jsi, že mě tvůj křik a jejich posměšky mučí - ani já to neviděl, tak jak bys mohl.
Pokaždé, když se k tobě Sirius a James blížili a Peter se kradl za nimi jako malá, kluzká krysa, nenáviděl jsem je. Málem mě rozerval pocit, že nenávidím své přátele a stojím na straně jejich nepřítele. Jenže já jejich nepřátelství nerozuměl. Nikdy jsem vlastně nepochopil, z čeho ten nekonečný spor vznikl a zároveň jsem také ani na vteřinu nezapochyboval, že tohle nepřátelství nebyla tvá vina. Ostatně - proč by tě právě oni měli zajímat. Vždycky jsi měl své lektvary a černou magii. To bylo první a poslední, co tě zajímalo.
Možná je i tohle naivita, snad to částečně byla vina všech. Ale já si neodpustím - nikdy si to neodpustím - že jsem jen nečinně přihlížel. Snad by mě poslechli. Snad by tě nechali být, kdybych proti nim vystoupil. Ale já byl na něco takového příliš velký zbabělec. Nenávidím se za to.
Dodnes vidím tu hroznou scénu, kdy tě Sirius s Jamesem urazili a ponížili téměř před celou školou - tenkrát na školních pozemcích. Tehdy jsem se nenáviděl ze všeho nejvíc. Tisíckrát jsem si dokola opakoval větu: "Nechte ho být, pitomci! Nechte ho být, pro všechno na světě!"
Tiše jsem zrudl zuřivostí, ta jediná věta křičela v mé hlavě tak hlasitě, až to téměř bolelo, ale nahlas jsem opět neřekl ani slovo. Opět jsem jen odvrátil tvář - jako by se nic nestalo.
Tisíckrát jsem si později vyčítal, že jsem tenkrát nešel za tebou, že jsem tě nevzal do náruče jako malé dítě a nechlácholil ve tvém vzteku a nenávisti. Ale stále jsem měl v paměti jediné - nikdy bys moji pomoc a soucit nepřijal! Ubohá, chabá útěcha...
Někdy tenkrát jsem si poprvé uvědomil, že přese všechny překážky, které mezi námi stojí, tě skutečně miluji. Bylo to jako blesk z čistého nebe. V jednu chvíli jsem nerozuměl ani tobě ani sobě... a pak jsem náhle věděl, co moje pocity znamenají. Proč se mi třesou ruce, když tě vídám na obědě, proč tě pozoruji na hodinách Lektvarů...
Poprvé a naposledy v životě jsem cítil skutečnou lásku. Ach, Severusi... Stačila by jediná možnost si s tebou v klidu promluvit a dozvěděl by ses všechno! Jenže tys mi tu příležitost nikdy nedal. Kdykoli jsem se jen přiblížil, odháněl jsi mě výhrůžkami, kletbami, odrazoval jsi mě svojí nenávistí. A přece jsi mě neodradil. Když už jsem nemohl mít tebe, měl jsem alespoň své myšlenky na tebe. Nikdy nespočítám, kolikrát jsem na tebe myslel za bezesných nocí, kolikrát jsem si představoval, že ležíš vedle mě. Nenáviděl jsem ty mučivé představy, které se nemohly splnit... a přesto jsem je potřeboval. Byly nutností jen proto, abych měl vůbec důvod nadechovat se a zase vydechovat. Stal ses mojí životní nutností. Základní podmínkou pro moji existenci.
Někdy si říkám, že to byla největší katastrofa, která mě v životě potkala. A říkám si to už skoro dvacet let. Nenávidím tě a miluji stejně, jako závislí milují a nenávidí svoji drogu. Propadl jsem ti jako hráči hazardním hrám.
A pak se stalo to nejhorší, co se v mém bídném životě do té doby stalo. Sirius ti řekl o Chroptící chýši. Přirozeně, tvojí zvědavosti nic nemohlo zabránit. Sledoval jsi má zmizení a návraty stejně bedlivě, jako moji přátelé. S tím rozdílem, že oni věděli, kam a proč odcházím a ty ne. Nikdy se to nemělo stát, Severusi. Nikdy ses neměl dozvědět, co jsem zač. Možná... možná bys mě nenáviděl o něco míň, kdybys to nevěděl.
Ten večer padly i mé poslední naděje. Ztratila se i ta prchavá možnost, že bys mne mohl vzít na milost. I v podobě vlkodlaka jsem cítil, jak moje lidská duše křičí utrpením, když jsem se hnal za pachem lidského masa. Nevěděl jsem, na koho se vlkodlak ve mně chystá zaútočit, ale i tak mi bylo zle z představy, že zabiji člověka. Co hůř - děsila mě představa, že někomu zničím život tak, jako Šedohřbet zničil ten můj. Přísahal jsem si, že než někoho zničit tím, že ho proměním ve vlkodlaka, raději zabiji.
Tenkrát se všechno seběhlo moc rychle. Viděl jsem tebe, ale vlkodlakovi, který mě ovládal, to bylo jedno. Má lidská stránka mohla křičet, jak chtěla, mohla se vzpouzet, ale nebylo to nic platné. Vlkodlak je neovladatelný. Nejméně předvídatelný tvor na světě - vlastně naopak - nejvíce předvídatelný - ať ho potká kdokoli, může si dotyčný být téměř jist smrtí.
Ty jsi měl štěstí. James tě zachránil za cenu toho, že mě téměř zabil. A to bylo jen správné. Svůj život bych býval za tvůj položil kdykoli. Kdykoli. Zas a znovu. Kdybys o něj požádal, bez ptaní se obětuji.
Když mě tehdy děsivé sny probraly z bezvědomí, vzpomínám si, že jsem si vysloveně přál, abych byl mrtvý. Okamžitě mě pohltila myšlenka, co by následovalo, kdyby se tam James neobjevil. Na to nechci raději myslet ani dnes. Hned jako další mě ovládl pocit bezmoci. Jak se ti teď budu moci podívat do očí? Jak si vůbec můžu dovolit po tobě nadále toužit?! A jak bych si mohl přikázat, aby tomu tak nebylo? Nemožné...
Nikdy jsem se necítil víc sobecký, krutý... nikdy jsem se necítil víc být vlkodlakem než tenkrát... Odpusť prosím...
S láskou, Remus
Bolestně zavírám oči. Remus tolik trpěl svojí neopětovanou láskou... Ano, měl pravdu, když říkal, že jediná já mu dokáži porozumět. Chápu, jak se cítil. Lituji, že mi nevěřil natolik, aby mi dokázal odhalit i své nejhlubší tajemství. Nebo možná ne... možná mi věřil, ale zároveň věděl, jak mizivá je šance, že by Severus změnil svůj názor na něj - na nás všechny. Raději o tom nemluvil. Možná mi věřil, a proto se mnou celé ty dlouhé noci vysedával na ústředí. Vyprávěl mi všechny příhody ze svého mládí, na které si jen vzpomněl, zajímal se o mé osudy... Ale tohle mi prostě neřekl. A mě nikdy nenapadlo se zeptat. Jak by také mohlo? Anebo... mělo mě to napadnout? Čekal, že se jednou zeptám?
Mám prečítanú štvrtú kapitolu a tu je môj o dosť rozsiahlejší komentár, ak ti bude prekážať, povedz.
a rada sa držím predlohy, aby to nestratilo na čare. (No dobre v jednorázovkách vždy nejako utnem.)
tak som si spomenula na trojku, kde Haggrid vravel, že sa pýtal Remusa na Hrdozobca, ale ten mu odpovedal, že nikoho nezožral.
V štrnástom riadku som sa musela usmiať, keď som si predstavila aké scestné poznámky by mohol Remus stvoriť. Páči sa mi ako si ukázala jeho povahu, ktorú neukazuje okoliu, ale iba listom. Zároveň, keď opisoval ako sa pri Severusovi cítil... vytvorilo sa mi mravčenie.
No musím podotknúť, že mi trochu prekážal tvoj nápad s Remusovým detstvom, keď zistili, že je vlkolak. To sa trochu týka i predchádzajúcej kapitoly, no je to iba moje mienenie. Ja som totižto dosť konzervatívna.
Krásne si opísala, čo všetko listy nemôžu. Je vidieť, že sa nad vecami zamýšľaš, inak by pocity Dark ani Remusa, neboli tak skutočné.
V treťom liste Remus hodil krásne vetu: „Vždycky jsi měl své lektvary a černou magii. To bylo první a poslední, co tě zajímalo.“ Bolo to pravdivé a bez obalu. Tak sa mi to páči.
Niekde si tam mala napísané: „Ach, Severusi...“ Myslím, že by stačilo len: „Severusi,“ pretože nikto nepíše povzdych. To je to, čo môže vykonať, nie si pomyslieť. (Neviem, či som to dobre vysvetlila.)
Pri tom ako Remus rozprával o... tom dome, kde sa schovával za splnu, neviem si spomenúť ako sa to povie po slovensky...
A nakoniec už len poznámočka, že ak by som bola Dark, určite by som si nedokázala aj cez veľkú zvedavosť prečítať všetky listy naraz, pretože každý z nich má v sebe veľmi veľa emócií a to treba riadne stráviť, aby si to človek mohol vychutnať.