Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, Dark Angel...
Varování: slash, +12, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: ...a tak jsem si ty dopisy přečetla...
Poznámka: Tato povídka je nejnovější z těch, které jsem napsala. I Velvet, který dokončuji průběžně, má základ v době již minimálně před rokem. Sorrow je nejaktuálnější z mých povídek a také je v ní největší část mne samotné. Takže vám přeji příjemné čtení a doporučuji pustit si k této povídce i píseň, která s touto povídkou nesmírně ladí, ačkoli nebyla přímo inspiraí pro ni - Pink Floyd, Sorrow...
Motto: The sweet smell of a great sorrow lies over the land, Plumes of smoke rise and merge into the leaden sky, A man lies and dreams of green fields and rivers, But awakes to a morning with no reason for waking... (Pink Floyd, Sorrow)
***
Jakmile opustím Remův pokoj, přemůže mě smutek. Slíbila jsem mu, že za ním zase přijdu. Nezareagoval. Ani nejmenším pohybem nedal najevo, že o to stojí. Zůstala jsem sama a on také. Každý v jiném světě. A přesto oba budeme prožívat stejné trápení.
Se slzami v očích opouštím oddělení pro duševně nemocné. Alespoň, že se podařilo zařídit Removi samostatný pokoj. Nebylo by mu dobře mezi jinými, vždycky měl rád svůj klid, svou samotu a volnost pro myšlenky.
***
Jakmile za mnou zapadnou dveře bytu, shodím ze sebe cestovní plášť. Měkce se za mnou složí na zem, shodím boty a nenamáhám se je srovnat do řady k ostatním. Můj byt je malý, předsíň, obývák spojený s kuchyňským koutem, útulný pokojík a balkónek s výhledem k severu. Bylo těžké sehnat dům s balkonem otevřeným tímto směrem, ale podařilo se. Dnes už se všechny balkony otáčí k jihu - za teplem, ale já toužila po výhledu do tajemných dálek severu, tam, kde je možné tušit Bradavice, Prasinky - a přátele. Teď už je to jedno. Balkon nasměrovaný severním směrem dává tušit smrt, slzy, bílé náhrobky...
Beru z baru láhev irské whiskey a širokou skleničku se silným dnem, nalévám do ní zlatavou tekutinu a klesám do křesla. Vyndávám z kapsy bílou obálku. Celou cestu jsem si ji tiskla k srdci a tolik spěchala. Jakmile ji ale znovu vidím, všechno se náhle zpomalí. Jako by se svět rozmazal a náhle se všechno pohybovalo zvolna, váhavě, život se pozvolna pohybuje - tekutý písek stahující svoji oběť ke dnu.
Dlouho, minuty, možná desítky minut, se dívám na jméno napsané na přední straně. Co chce Remus asi říct jemu, Severusovi, kterého dlouhá léta nemohl ani vystát? Co píše v dopise nebo v dopisech uložených v obálce? To už za chvíli zjistím. Mám na to celou noc... mám na to zbytek života.
Vyndávám několik papírů - ano, papírů, ne pergamenů - všechny jsou popsány hustým písmem. Je jich sedm. Šest je popsáno tak, jak obvykle Remus psával - úhledně, kulatá písmenka, sem tam zdobná kudrlinka. Sedmý je úplně jiný. I když poznávám Removo písmo, stránka vypadá, jako by ho psal někdy před lety - písmo je hranaté, kostrbaté, dětské. Přesto podle data je dopis nejnovější. Jeho datum je... jen pár dní staré. Přesněji - tři dny. Dochází mi, že to musí být den, kdy Rema navštívil Harry a kdy se dozvěděl, kdo zemřel v souboji o Bradavice.
Dopisy jsou datovány od ledna minulého roku... a tak se rozhodnu začít se čtením od nejstaršího. Již po prvních pár řádcích pochopím, o čem budou další dopisy a proč je Remus adresoval právě Severusovi. Slzy se již nedají udržet, a tak se při čtení bezděky rozbrečím tichým pláčem bez vzlyků. Jen drobné kapky slané vody mi stékají po tvářích a dopadají na hábit.
Ach, Remusi... Tolik trápení...
12. 1. 1997
Milý Severusi,
tento dopis nejspíš nikdy nebudeš číst, ale já ho musím napsat, protože jinak nebudu mít klid. Ty dlouhé roky, kdy jsme se setkávali ve škole i v Řádu mi daly řadu důvodů tě nenávidět, ale také způsobily něco jiného. Něco, o čem ti chci vyprávět. Začnu od začátku, chci ti povědět o tom, jaký skutečně jsem. Chci zbořit tvé předsudky a vyzpovídat se ze zakázaných citů i skryté úcty. Možná, že jednou seberu všechnu odvahu a odhodlání, které zbyly v mém zničeném těle a všechno ti řeknu. Ovšem pokud ne, budou tyhle dopisy jedinými svědky mé lásky k tobě. Takže od začátku...
Když jsem byl malý, žili moji rodiče v jednom zapadlém městě na západním pobřeží. Bylo to krásné místo s výhledem na jasně tyrkysové moře, zubaté útesy a směrem do vnitrozemí na sametové zelené louky. Já byl malé dítě, neměl jsem žádné sourozence, ale spoustu kamarádů ze sousedství. Rodiče byli vcelku bohatí, a tak jsem mohl mít leccos, co ostatní nemohli. Hračky, výlety, dovolené... Kouzelnický svět je nádhera, když je člověk malý a vidí všechny ty barvy a všechna ta kouzla nezkaženým srdcem.
Ovšem stalo se něco, co nikdo z nás nedokázal přenést přes srdce. Něco, co změnilo naše životy. Otec se znelíbil Fenriru Šedohřbetovi a ten, aby se pomstil, v nestřeženém okamžiku zaútočil na nejcitlivější místo naší rodiny. Na mě. Jako šestiletému děcku mi sebral možnost žít šťastně, vidět úplněk očima romantického básníka... Všechno se tím změnilo.
Otec si nikdy nepřestal dávat vinu za to, co se ze mě stalo. Pocit viny ho vzdaloval ode mne i od matky stále více a stále dál. Nedokázal se podívat na mne, ani na ni. V mé tváři viděl křik bolesti ve chvílích, kdy se z drobného dětského tělíčka stává zuřívá vraždící bestie a v matčiných očích spatřoval neskonalý smutek ze zničeného života jediného dítěte. Takový pohled otcova citlivá a milující duše nedokázala snést.
Vzdaloval se nám a my jemu. Začal pít, propadl depresím a po několika letech spáchal sebevraždu. To moji matku zlomilo definitivně, a tak jsem v necelých deseti letech přišel i o ni. Stal se ze mě sirotek.
Neměl o mě kdo pečovat, vzdálení příbuzní si samozřejmě nepřáli mít doma mladého nezvladatelného vlkodlaka. Tragédie, která se stala v mé rodině, byla prokletím i pro mne samotného. Lidé se mi začali vyhýbat, dřívější kamarádi a rodinní přátelé se mě stranili.
Desetileté dítě se nedokáže v širém světě samo o sebe postarat, a tak jsem nakonec strávil víc než rok v úplně cizí rodině. Rodiče byli již postarší a jeden z jejich dvou synů byl také vlkodlakem. Protrpěl si navlas stejný osud jako já - Fenrir Šedohřbet vždycky byl pomstychtivý a krvelačný. Syn mých adoptivních rodičů byl stejně jako já pokousán v útlém věku, a tím se všechno změnilo i u nich doma.
Ovšem na rozdíl od mé rozdrcené a zničené rodiny, u nich to bylo přesně naopak. Tak hrozné neštěstí rodinu stmelilo a drželo po hromadě ještě pevněji, než dříve. Pečovali o své dítě stejně, jako o druhého ze synů, zahrnovali oba péčí a láskou. O mně se dozvěděli náhodou a vlastně mi zachránili život.
Do té doby jsem v každém domě vydržel přesně měsíc. Přesně do dne, kdy nastal úplněk. Každý, kdo neměl zkušenosti s proměnou, se v noci pod úplňkem vyděsil, propadl strachu. Druhý den mě vždycky vyhnali. Cítil jsem se jako žebravý pes, který jde od dveří ke dveřím a doufá, že mu někdo hodí kůrku chleba. Bylo to tak se všemi, dokud jsem nepotkal ty cituplné lidi, kteří si prošli tak těžkým osudem a přesto se zvládli smát, být šťastní a ještě rozdávat lásku cizímu dítěti. Oni věděli, co mají čekat a byli neskonale laskaví. Dodnes, i když dávno žiji sám, je navštěvuji jako své vlastní rodiče. Za mnoho jim vděčím.
Strávil jsem u svých adoptivních rodičů přibližně rok. Pak, jednoho slunečného rána, přišel dopis v bílé obálce nesoucí bradavickou pečeť.
Moje nevlastní, ale milovaná matka mě vybavila na cestu do Bradavic a spolu se starším z bratrů mě odvedla na nástupiště devět a tři čtvrtě.
Ještě ve vlaku jsem poznal lidi, kteří měli změnit můj osamělý život. Naplnit jej přátelstvím, smíchem, oddaností, ale i trápením. A o tom ti napíšu zase jindy. Teď už noc začíná blednout přicházejícím ránem, končí mi hlídka a za chvíli se s tebou nejspíš uvidím. Toužím se tě dotknout, Severusi, tolik po tom toužím...
S láskou, Remus
Dopis skončil nádherným, ozdobným podpisem, který jsem znala stejně dobře, jako vlastní jméno. Vždycky mi připadalo, že by můj drahý Remus mohl být skvělým umělcem. Vždyť i obyčejný podpis dokázal vyvést v tak nádherných tvarech, až mi to bralo dech.
Ovšem tentokrát se na jeho podpis nesoustředím. Vzpomínám a z očí se mi při těch myšlenkách derou proudy slz. Vzpomínky daleké, jako jiné galaxie. Proč se musí vždycky všechno tolik pokazit? Existuje vůbec v širém světě někdo, kdo by mohl říct ´prožil jsem šťastný život´? Pochybuji, že někoho takového znám.
Od té doby, kdy jsme se s Remusem stali přáteli, už uběhl nějaký čas. Byli jsme si velice blízcí od samého začátku. Na ústředí Řádu jsme spolu dlouhé hodiny sedávali na pohovce u krbu, on mě objímal paží kolem ramen a já mívala hlavu položenou na jeho rameni. Aniž bychom si to uvědomovali, tiskli jsme se k sobě a hledali vzájemnou oporu. Ani jeden z nás z toho nic nevyvozoval krom důvěry a přátelství. Jen jsme tam tak seděli, povídali si, občas pili čaj nebo jedli sušenky - a sledovali dění kolem sebe. Hlučné dovádění bratrů Weasleyových, tiché cupitání Hestie Jonesové, nemotorné potácení Tonksové, přízračné pohyby Severuse Snapea...
Nikdy o tom, co cítí, nemluvil, i když já mu o své lásce k Severusovi vyprávěla snad tisíckrát. Nikdy mi neřekl, že cítí to samé, že miluje stejného muže.
Tolikrát jsme seděli na stejné pohovce, svými těly hřáli toho druhého, svou blízkostí těšili samotu a smutek - a dívali se. Dívali jsme se po prostorné místnosti, kde plameny z krbu ozařovaly postavu v dlouhém černém plášti. Často stál hned vedle nás a připravoval své komplikované lektvary. A my tam seděli, tiše se bavili a oba mezi řečí upírali své pohledy na něj... Na něj... Na Severuse Snapea.
Odkládám první dopis a beru do ruky druhý...
Pokračování: Sorrow 4 - Pia fraus








Znovu. Kladné pocity zmiešané so smútkom. Opäť si mi dokázala, že dokážeš dokonalo navodiť atmosféru. Najviac sa mi páčilo, keď Dark spomýnala na chvíle strávené s Remusom a ako tajne obaja očkom pokukovali po Severusovi. I ja by som sa zrejme pozerala, len s tým rozdielom, že by to bolo stále.