7. prosince 2009 v 8:53 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, Dark Angel...
Varování: slash, +12, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Povídka, částečně v dopisech. Je krátce po Poslední bitvě a ti, kdo přežili vzpomínají na své mrtvé přátele. Vzpomínky jsou důležité, ovšem na druhou stranu je tu i někdo, kdo nezemřel.
Poznámka: Tato povídka je nejnovější z těch, které jsem napsala. I Velvet, který dokončuji průběžně, má základ v době již minimálně před rokem. Sorrow je nejaktuálnější z mých povídek a také je v ní největší část mne samotné. Takže vám přeji příjemné čtení a doporučuji pustit si k této povídce i píseň, která s touto povídkou nesmírně ladí, ačkoli nebyla přímo inspiraí pro ni - Pink Floyd, Sorrow...
Motto: The sweet smell of a great sorrow lies over the land, Plumes of smoke rise and merge into the leaden sky, A man lies and dreams of green fields and rivers, But awakes to a morning with no reason for waking... (Pink Floyd, Sorrow)
PS: Pište prosím komentáře nebo alespoň klikejte na hvězdičky... Takhle se nedozvím, co chcete číst a tedy co mám psát... Díky, Dark
***
Když se situace v nemocnici trochu uklidnila, konečně jsem měla čas, abych se po skončení několikadenní nepřetržité pracovní doby zašla podívat za jedním z pacientů, kteří museli zůstat déle. Byl to pacient Svatého Munga a zároveň můj přítel, člen Fénixova řádu a můj profesor. Další z lidí, na kterých mi záleží tak moc, že to ani nedokážu vyjádřit slovy.
***
Pomalu jdu po schodech do vyššího patra. Bílé široké dveře otevírám váhavě a nesměle. Přitom je to stále tatáž nemocnice, kde pracuji. Jenže tady už nejsem jako lékař. Tady jsem jako přítel. Jako rodina. Návštěva.
Jedna ze sester mě vede ke správnému pokoji.
"Nevěděla jsem, že ho znáte, slečno Dark. Měla jste přijít dřív..." zní trochu vyčítavě a mě bodá osten špatného svědomí.
"U nás na oddělení nebyl čas ani se v klidu nadechnout..." chabě se snažím vysvětlit důvod své o několik dní opožděné návštěvy, ale ona se k tomu již nevrací.
"Mysleli si, že je mrtvý, a tak ho chtěli odnést z bradavického hradu spolu s ostatními. Jenže jakmile ho jeden z nich vzal do náruče, prý se nadechl. Nikdo nevěděl, jakou kletbou byl zasažen. Rychle ho vzali na oddělení intenzivní péče, protože měl mnoho zranění..."
Kde jsem k čertu byla? Kde jsem byla v tu chvíli, kdy potřeboval pomoc? Nejraději bych se neviděla - byla jsem blízko a přece jsem nebyla tam, kde potřeboval pomoc můj přítel.
Ztěžka se nadechuji, nevím, jaký šok mě čeká v jeho pokoji, i když matně tuším. Povrchová zranění už jsou pryč, ale jsou i jiné bolesti. Takové, které se usadí hlouběji.
Sestra pokračuje: "Když se probral, byl zmatený, ale v pořádku. Pak za ním ovšem přišli jeho přátelé... Harry Potter byl mezi nimi."
"Víte, o čem se bavili?"
"Bohužel jsme je zapomněli varovat, aby mu neříkali žádné zlé zprávy. Byl poněkud nervózní. A tak mu v nestřeženou chvíli pověděli, k jakým ztrátám došlo v Bradavicích..."
Prudce se nadechuji... tuším... Tonksová...
"Jakmile se všechno dozvěděl, dostal strašlivý záchvat. Když se nám po dlouhé době podařilo ho uklidnit, zavřel se ve svém pokoji. Museli jsme vypáčit dveře. A od té doby..."
Sestra pokrčila rameny. Ano, to už jsem slyšela dříve. S nikým nemluví, jen občas mumlá nepochopitelné věty.
"Zajímavé je, že mu řekli i o smrti jeho ženy. Ovšem..." sestra volila vhodná slova: "Její smrt se ho zjevně až tolik nedotkla. Jeho slova jsou o..."
Zadívala se na mě trochu nervózně: "O muži."
"Jednejte s ním opatrně. Je dnes poněkud rozrušený," upozorní mě ještě na závěr a s pokrčením ramen se otočí k odchodu.
Dívám se za ní, dokud nezmizí v pokoji pro sestry. Pak lehce přikývnu a zaměřím pohled na rám béžových, až příliš nemocničních, dveří. Lehce zaklepu a vezmu za kliku.
S těžkým srdcem vcházím a to, co vidím mi bere dech. Náhle se mi třesou ruce a cítím, že kdybych se pokusila promluvit, žádná slova by z mých úst nevyšla. Je těžké udělat další krok. Kolena mám stejně nejistá, jako prsty.
Můj drahý přítel sedí na posteli, na sobě má bílou nemocniční košili, dlaně složené v klíně. Dívá se na zeď, bez pohnutí, bez zájmu, bez mrknutí. Světlé vlasy mu spadají na ramena v hustých pramenech, modré oči jsou nepřítomné. Přemýšlím, co se mu asi odehrává v myšlenkách. Vypadá tak křehce a zranitelně, až se mi ho chce obejmout. Příteli...
Ten pohled mě dojímá tak silně, až mi do očí vžene slzy.
"Ahoj, Remusi," řeknu tiše a roztřeseně, abych ho nevyplašila.
Jeho tvář se nepřirozeně pomalým pohybem otočí za mým hlasem. Usměji se na něho, když mě konečně vyhledá pohledem. Neodpovídá. Jen se na mě dívá. Chvíli pochybuji, jestli se opravdu dívá na mě. Mám pocit, že slzy za chvíli neudržím. Opatrně udělám krok k němu. Chci vědět, jestli mě nechá přijít blíž.
Nepohne se. Jen se na mě stále dívá. Na tváři udržuji úsměv, ale srdce mi křičí bolestí.
"Jsem ráda, že tě vidím, Reme. Vypadáš dobře." Sama sobě za ty lži v duchu nadávám. Vypadá zlomeně, vypadá zničeně, unaveně. Všechno, jen ne dobře. Že ho vidím ráda? Ano, to je pravda. Ale nechci ho vidět takhle, protože to bodá do srdce až příliš úporně. I já sama bych potřebovala oporu, silnou paži, o kterou se mohu opřít. Nic takového neexistuje. Já sama musím být oporou jemu. Zbyli jsme jen my dva a já tu jsem proto, abych zjistila víc o jeho stavu.
Musím zjistit, proč už víc jak čtrnáct dní jen bez zájmu sedí, prázdně se dívá do zdi a opakuje dokola stále stejná slova: "Nechoď tam, nechoď." Jedna věta, dvě slova. A pak někdy dodává: "Vrať se." Sestry tvrdily, že to říká tiše, šeptem, někdy u toho pláče. Jinak s nikým nemluví. Jen se dívá. Vyčítavě, zrazeně. Jako malé dítě.
S dalším krokem k němu raději spustím křečovitý úsměv ze rtů. Místo toho nasadím rádoby povzbudivý tón a doufám, že se mi nezlomí hlas zoufalstvím a bezmocí.
"Můžu se k tobě posadit, Remusi?"
Ztěžka, jako se pohybují autisté, sklopí oči k bílému povlečení na posteli, k bílé dece, kterou má přehozenou přes kolena. Jeho pohled se tam zastaví a už se ke mně nevrátí. U srdce mě bodne, jako by do mě zarazil nůž. Ta bolest je tak silná, že se chvíli rozmýšlím, jestli raději neutéct, neodejít. Bojím se, že se rozpláču a ještě mu svými slzami uškodím. Mohlo by ho to rozrušit a to by ničemu nepomohlo. Pak si ale důrazně připomínám, že je to můj přítel. Nejbližší přítel, jaký mi teď, po válce, zůstal.
Seberu tedy odvahu, věřím, že ho nevyděsím. Pomalým krokem přijdu k němu a posadím se na samý kraj jeho postele.
"Remusi," oslovím ho znovu: "Nechtěl bys mi něco říct?" zkouším to, i když vím, že nejspíš marně.
"Dej mu je," řekne nesrozumitelně a neovladatelným gestem, jako by ani nebyla jeho, pohne rukou. Rozhlédnu se po pokoji. Překvapilo mě, co řekl. Sestra se zmínila, že mluví o muži, ale přesto...
"Komu mám co dát, Reme?" naprosto nechápu. Vidím jen bílou stěnu, stolek s časopisy a prázdné křeslo. Nic, co bych mohla někomu dát.
"Dej mu je," zopakuje a znovu udělá ten podivný pohyb, naprosto nevhodný pro dospělého člověka.
Najednou mi připadá jako dítě, jako batole, něžný, zranitelný. Pohyby má nekoordinované, snad se ani nesnaží je ovládat. Pomalu k němu vztáhnu ruku a položím mu ji na paži. Poplašeně se podívá, ale neucukne, ani se neodtáhne. Jen se bez zájmu a bez jakéhokoli dalšího citu dívá na moji ruku. Opět setrvá v této pozici. Připadá mi jako robot. Opatrně, jemně, ho pohladím.
Možná se mi to jen zdá, ale jeho tvář se trochu uvolní.
Pomaličku si k němu přisednu blíž a jednou rukou ho zlehka obejmu kolem ramen. Nepřestávám se dívat do jeho bledé tváře. Je tak jiný, než si ho pamatuji. Vytrvale se k němu blížím, dotýkám se opatrně, bázlivě, jeho kůže a bílé látky noční košile. Nakonec, po dlouhé době, ho konečně sevřu v něžném objetí. Jako by byl křehká skleněná socha a já se bála, že ji rozbiji.
Jeho tělo hřeje, lehce se třese v mých pažích. Vím, že jsem se ho potřebovala dotknout, abych se ujistila, že někdo z mých přátel přece jen zůstal se mnou. Ale takhle jsem to nechtěla. Takhle to být nemělo.
Měl se ke mně vrhnout s otevřenou náručí jako pokaždé, když jsme se vítali. Měl mě sevřít v objetí silných svalnatých paží. Měl mi vtisknout polibek do vlasů tak, jako pokaždé. A měl říct: "Jsem rád, že tě zase vidím, maličká."
Jako vždycky bych mu objetí oplatila, vtiskla mu jemný polibek na čelist a řekla s trochou předstírané nevole: "Já už přece nejsem malá, Reme."
Vždycky si ze mě dělal legraci kvůli mému věku. Kuřátko, říkával mi a narážel tím na to, že jsem nejmladší co do věku, i co do doby strávené v Řádu. Oslovoval mě tak v žertu, a přesto něžně, přátelsky. Někdy jsem pro něj byla také nejmladší z Fénixů a měla jsem i mnoho dalších jmen. A já mu říkávala příteli, kamaráde, miláčku... protože mi na něm záleželo stejně, jako jemu na mně. Severus byl v mém životě první a Remus, ten stál těsně za ním. Ne - stál vedle něho. Byli pro mě oba stejně důležití, jen každý trochu jinak. A teď... je tohle pryč. Vrátí se mi ještě někdy?
"Dej mu je," ozve se nad mojí hlavou položenou na jeho rameni. Otevřu oči, které jsem při představě minulých dob musela zavřít, abych potlačila další příval slz.
Protože svírám jeho paže ve svém objetí, nemůže udělat to podivné gesto, kterým mě před dlouhými minutami vyplašil.
Jakmile otevřu oči, pochopím, že tahle slova nebyla jen vzdálená, neurčitá myšlenka pro každého, kdo se s ním v posledních dnech a hodinách setkal: Dej mu je... Už jen to, že použil jednotné číslo, a oslovil tak přímo mě, znamená, že chce, abych mu je dala já.
Tahle slova byla určena mně. Nikomu jinému z živých. Protože mám hlavu na jeho rameni a tvář skloněnou k dece, jíž je Remus přikrytý, konečně vidím, co se mi snaží říct. Na bílé dece, zčásti schovaná pod jeho složenými dlaněmi, leží stejně běloskvoucí obálka. Jednoduchá, s několika dopisy uvnitř. Není zalepená, to vidím, jelikož je otočená správnou stranou ke mně.
"Remusi, smím se podívat?" zeptám se a vztáhnu ruku k dopisům.
Těžkým, nepřirozeným pohybem hlavy a jakýmsi neartikulovaným výrazem mi dává najevo souhlas. Takže skutečně chtěl, abych tuhle obálku dostala já.
Položím prsty na bílý papír, sevřu je kolem něj a vytáhnu zpod těžkých Remových dlaní. Zdá se, že ji dlouho měl u sebe, dlouho ji svíral. Je ohmataná, ale když ji otočím, abych se podívala na přední stranu, vyrazí mi to, co vidím, dech.
Je nadepsaná Removým úhledným písmem a je určená tomu, který pro mě znamenal nejvíc. Proč by mu ale Remus psal?
Dívám se na nádherně vyvedené jméno adresáta. Samotná adresa, samozřejmě, chybí.
Zvednu tázavě pohled: "Remusi?"
Upře ke mně své pomněnkové oči a najednou je to zase ten Remus, kterého jsem znávala z Řádu. Náhle živý pohled jeho očí se mi vpaluje do tváře a já se vyděsím tou náhlou změnou. Co se to jenom děje?
Chytí mě oběma rukama pevně za ramena a téměř vykřikne: "Přečti si je a dej mu je! Někdo si to musí pamatovat! Já už na to nemám sílu!"
Usedavě se rozpláče a klesne na polštář.
Dlouho se na něj ještě dívám a hladím ho po ruce až do té doby, dokud se neutiší a jeho oči neuschnou. Dívá se na svět nevidoucíma očima, křičí neslyšnými slovy. Sedím u něho až dlouho do noci, ale on už nepromluví.
Nejen dnes. Vím, že už nikdy. Definitivně jsem ho ztratila já, i celý svět. Zůstával tu jenom proto, aby předal svůj dopis někomu, kdo "mu ho dá". Někomu, komu může věřit a kdo nikdy nezapomene jeho příběh. Pak... se vydal tam, kam za ním nemohu.
Remus Lupin je teď skutečně pryč. Z nějakého, pro mě zatím nepochopitelného důvodu, přišel o rozum.
A mně něco říká, že odpovědi na své otázky najdu v obálce, která se nyní skrývá v mých dlaních. Je nadepsaná jménem Severus Snape.
Zajímavé, začíná nám přituhovat.