1. prosince 2009 v 20:56 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, Dark Angel...
Varování: slash, +12, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Povídka, částečně v dopisech. Je krátce po Poslední bitvě a ti, kdo přežili vzpomínají na své mrtvé přátele. Vzpomínky jsou důležité, ovšem na druhou stranu je tu i někdo, kdo nezemřel.
Poznámka: Tato povídka je nejnovější z těch, které jsem napsala. I Velvet, který dokončuji průběžně, má základ v době již minimálně před rokem. Sorrow je nejaktuálnější z mých povídek a také je v ní největší část mne samotné. Takže vám přeji příjemné čtení a doporučuji pustit si k povídce i píseň, která s ní nesmírně ladí, ačkoli nebyla přímo inspirací pro ni - Pink Floyd, Sorrow...
Motto: The sweet smell of a great sorrow lies over the land, Plumes of smoke rise and merge into the leaden sky, A man lies and dreams of green fields and rivers, But awakes to a morning with no reason for waking... (Pink Floyd, Sorrow)
***
S hluboce skloněnou hlavou, nepříjemně opojená smutkem, procházím mezi hroby. Ta dlouhá řada bílých mramorových desek ke mně promlouvá hlasitěji a zřetelněji, než mnozí žijící. Na bradavických pozemcích jich mnoho přibylo od doby, kdy jsem zde studovala.
Kdysi zde pohřbívali jen ředitele školy a profesory, kteří si to přáli. Pozvedám oči od kamenité cesty k jednomu náhrobnímu kameni. Nese zlatem vyvedené jméno "Fred Weasley".
Tebe jsem znala. Byl jsi můj přítel a možná nejen to. Pozvedám ruku, dotýkám se chladného kamene. Je hladký, jemný, skoro jako bledá kůže... Chvíli ještě postojím, pak se vydám dál.
Myšlenky se mi točí stále kolem jedné vtíravé otázky. Co je to za dobu, kdy umírají studenti? Navíc... tolik studentů. A proč umírají moji přátelé? Vždyť mně samotné teprve nedávno bylo devatenáct.
Smrákalo se, země zešedla a Zapovězený les zlověstně zčernal. Nad smrky a borovicemi se vznášeli testrálové a kolem špičky astronomické věže kroužily sovy.
Jdu volným pietním krokem dál. Hledat nemusím. Cestičkou vysypanou bílými oblázky jsem šla již tolikrát... Musela jsem tudy projít, abych se mohla s úctou sklonit před svými zesnulými přáteli, profesory, láskami... Proč jen je jich tolik? Místo, které hledám je téměř až na samém konci dlouhé řady. Času mám dost, a tak ještě zpomalím krok. Znovu a znovu tady vzpomínám na ta důvěrně známá jména. Vidím tváře těch, kterým patřila zlatá jména umně vymalovaná v bílém kameni. Vzpomínám si na jejich zvyky, výrazy, přání... a koleje. Moji spolužáci. Moji přátelé. Moje lásky. Tahle tři spojení se mi opakují v hlavě stále dokola. Leží tu příliš mnoho z těch, kteří mi byli rodinou - Fred Weasley není zdaleka jediný.
Konečně dospěji ke svému cíli. Hrobka je bílá jako všechny ostatní, ale je větší - jako hrobky všech ředitelů. Kromě zlatého jména je na ní umístěn černý kříž a stejně černý kotlík a hůlka - působivý memorial. Opět v bolestné vzpomínce pokládám dlaň na chladnou pevnou hmotu - cítím, že se mi třesou kolena. Je tomu tak pokaždé, když přijdu na tento hřbitov. Lehce se ukloním - snad ne tolik úctou, jako tíhou utrpení, které jsem nesla spolu s nimi. S ním. S tím, který zde leží, ale hlavně s tím, který přežil. Přežil ve chvíli, kdy měl snad raději zemřít.
Vzpomínám, že jsem si nikdy nebyla schopná představit, že budu někomu přát smrt. Nikdy jsem to nedokázala, nikdy jsem neuměla tolik nenávidět ani milovat, abych dokázala přát něco tak definitivního. Teď již ano. Ale nepřála bych mu smrt z nenávisti - právě naopak. Přála bych mu poklidnou smrt z hlubokého přátelství. Protože smrt by mu dala svobodu. A naději. Za života už nic takového nemá.
Sáhnu do kapsy svého hábitu a vytáhnu bílou obálku. Zadívám se na ni, zlehka ji přitisknu na rty a cítím, jak mě v očích pálí slzy. Vzpomínám na všechno to, co se stalo v uplynulých dvaceti letech, na všechno to, co se stalo i dříve. Skloním pohled k zemi a s další lehkou úklonou obřadně opírám dopis o černý kříž.
Začíná pršet, narovnám záda a zvolna se otočím. Vím, že se sem zase vrátím, ale s touhle obálkou končí vše, co jsem dosud prožívala. A přitom její obsah víceméně nenáleží mně. Od dnešního dne se sem budu vracet se vzpomínkami, budu přinášet drobné květy a vyznávat se z citů k padlým přátelům jen v myšlenkách. Již nikdy by na tento hřbitov neměl nikdo přinést dopis. Ten, který jsem přinesla já, je modlitbou - a tu by všichni měli ctít. Přitom vím, že kromě mne obálku nikdo neotevřel - a nikdy neotevře. Já k přečtení dopisů, které v ní jsou, dostala svolení. Ne, ne svolení. Byla to prosba. Prosba od jejich autora. Nechtěl být se svým mučením sám. A já je znala oba - autora i adresáta. Velmi dobře jsem je znala.
Ještě než hřbitov opustím, na krátký moment se otáčím. Bílá obálka se dopadajícími kapkami trochu sesula a mokré skvrny na papíře připomínají slzy. Rozmývají černým inkoustem nadepsané jméno na straně obrácené k živým, k nebi, ke hvězdám...
Do prvních záblesků světel z hradních oken se matně lesknou pouhá dvě slova. Vyvedená okrouhlým, láskyplným rukopisem, ozdobná písmena křičící utrpením a láskou. Déšť už je trochu rozmazal a do zítřejšího rána budou zničena nejen ta dvě slova, ale i sedm dopisů uložených v obálce. A než definitivně zmizí z tohoto světa a odeberou se tam, kde na ně čeká jejich adresát, vpaluji si do mysli žhavým cejchem bolesti jméno, které bych nezapomněla ani za tisíc životů.
"Severus Snape," stojí na obálce.
Znovu skláním tvář k zemi a jako pokorný služebník před králem, s úctou procházím zpět smutnou řadou připomínající bílé lesklé zuby.
***
Jakmile opustím bradavické pozemky, tíha života trochu opadá. Jako na povzbuzenou mi vstříc zablikají žlutá světla Prasinek a já si vzpomenu na poslání, které mám. Mrtvé, i když to byli moji drazí, mi už nikdo nevrátí. Ale někdo z nich přece jen zůstal - i když jen napůl. Je třeba starat se o živé, ti jsou teď smyslem mého života. S mrtvými se opět shledáme až přijde čas na cestu přes Řeku.
Nemusela bych jít až do Prasinek, ale nějak ještě nedokážu najít sílu pro rychlý pohyb potřebný k přemístění. Teprve když dorazím až na náves a okna svítí vřelou přátelskostí, nezastavím se, ale zrychlím krok. Pak zlomeným hlasem zašeptám do ticha: "U Svatého Munga" a přemístím se.
***
Teprve nedávno jsem překročila hranici devatenácti let, ale již několik měsíců pracuji v nemocnici U Svatého Munga jako pečovatelka. Během studia mi tahle praktická zkušenost velmi mnoho dává. Prostředí je přívětivé, lékaři výborní a pacienti... různí.
Obzvláště teď.
Je tomu necelých čtrnáct dní, kdy zde přibylo mnoho nemocných. Díky kouzlům a dobré péči již mnozí odešli zpátky domů. Zranění byla rozličná, různě vážná, ale pro kouzelnické lékaře většina z nich nebyla velkým problémem. Onemocnění, která jsou pro mudly smrtelná, dokáží kouzelníci léčit jediným mávnutím hůlky, jediným lektvarem. Ale bývá to i horší... jsou i zranění a nemoci, s kterými si neporadíme. Teprve když došlo k té strašné tragédii, která byla zároveň obrovským triumfem, jsem si to skutečně uvědomila.
Ten den, kdy všechny ty kouzelníky k Mungovi přivezli, se ve tvářích, které jsem vídala - a možná i v mé vlastní - zračily smíšené pocity. Lékaři běhali po chodbách, sestry vozily nemocné, zranění naříkali... A do toho všeho se zamotávaly představy a vzpomínky, které nás všechny poznamenaly.
Kouzelnickým světem se nesla tolik vytoužená zpráva: Lord Voldemort padl! Smrtijedi jsou rozprášeni! Ovšem, radostná novina, ale ne pro všechny. Já tam byla a viděla jsem umírat své přátele. Jako součást Fénixova řádu jsem se zúčastnila strašlivé bitvy o Bradavice, o životy mudlů i kouzelníků, o přežití kouzelnického světa. A tak jsem později věděla, že vítězství bylo draze zaplaceno. Až příliš draze...
U Munga ale nebyl na radování ani truchlení čas. Zranění, bezvědomí, uřknutí, krvácení... Míchání lektvarů a obvazování zranění nebralo konce. Ale i když nemocničními chodbami mnoho hodin a dní obcházela Dáma s kosou, kouzelničtí lékaři jí nedopřáli dalšího vítězství. Bojovali nejen oni, ale i zranění. Jako by se všem vznášela nad hlavou vzpomínka na padlé. Bylo jich dost již v Bradavicích. Netřeba tedy dalších.
***
Několik dní jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Poznala jsem mezi zraněnými několik svých známých, i když jsem mohla předpokládat, že se zúčastní této bitvy. Ale můj nejbližší přítel z ročníku v Bradavicích, Fred Weasley, tu nebyl. Doufala jsem z celého srdce, že vyvázl bez zranění a vrátil se v bezpečí domů. Vzpomněla jsem si na náš bradavický ročník a na to, jací jsme byli. Já byla ta hodná, Fred s Georgem naopak ti mizerové. Ale hodní mizerové, ti nejlepší. Při téhle vzpomínce jsem se musela usmát.
Za pár hodin jsem zjistila, že tohle byl na dlouhou dobu poslední úsměv.
Tolik mrtvých přátel...
Rozloučila jsem se s Fredem, s mnoha hrdiny téhle zbytečné války. A také s profesorem Snapem.
Tohle rozloučení bolelo ještě nesnesitelněji, než poslední sbohem Fredovi. Již za studia v Bradavicích byl profesor lektvarů tím, koho jsem milovala víc, než vlastní život. Víc než celý svět. Za celou dobu, kdy jsem si uvědomovala, co to znamená milovat, jsem nepoznala nikoho, o kom bych mohla říci, že ho miluji. Kromě něho.
On byl tím, po kom jsem toužila za bezesných nocí, o kom jsem snila, když se mi podařilo usnout, ale kdo byl nedosažitelný.
Přirozeně, nikdy se o mém citu nedozvěděl, i když jsme se později setkávali ve Fénixově řádu. Nikdy jsem se ani já nedozvěděla, s jakým výsměchem a urážkami by se setkal někdo, kdo by se pokusil mluvit s ním o lásce. Co by mi asi tak řekl? Dokázala jsem si živě představit jeho posměšný výraz, ruce založené na prsou a tichý, sarkastický tón...
Vědomí, že už nikdy nebude možnost s ním o tom promluvit, mě sužuje dosud.
Popřela jsem tu skutečnost. Nedokázala jsem uvěřit v jeho smrt, protože kdyby ano, zešílela bych. Ale samota, která mě od té doby svírá, je tak hluboká... Jsem jako nádoba s děravým dnem. Nikdo takovou nádobu nenaplní. A mým dnem byl Severus Snape.
Tak, zlatíčka moje... Prosinec nastal, povídky jsou tady... Hned dneska, jak jsem slíbila, je tu jedna nová... Takže čtěte, čtěte, vánočních dárků bude hodně
Vaše Dark...