23. října 2009 v 11:09 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, James Potter, Sirius Black, Albus Brumbál a další
Varování: slash, místy OOC, +15, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Večery na ústředí jsou dlouhé... Obzvlášť, když profesor lektvarů začne připravovat své lektvary.
Poznámka: Všem se moc omlouvám, že mi další kapitola trvala tak dlouho. Rozhodně jsem na vás ale nepřestala myslet, a tak je kapitola konečně tady :-) Snad se vám bude líbit.
Motto: I když bychom rádi někdy čas prosili, aby se zastavil a dal nám v tom věčném kolotoči pár minut na oddech, nemáme ani nejmenší šanci na to, že by nás poslechl. A tak se stala ta spousta nešťastných věcí, které se stát neměly.
***
Remus vzal opatrně za kliku. Stiskl ji, jako by za dveřmi mohlo čekat rozlícené stvoření připravené k nečekanému útoku. Náhle si připadal jako vetřelec. Věděl, že sem neměl chodit, věděl, že mu nic není do toho, co Severus dělá, nepatřil mu, už dávno ne.
Bylo to trapné, uprostřed noci se vetřít do pokoje svého bývalého milence, jen tak, zpola oblečený. Nevěděl, co řekne, až spatří Severusovu tvář, jak se omluví. Prosté "jsem zvědavý" mu připadlo ještě trapnější, než samotný fakt, že se po nocích vkrádá do cizích pokojů.
Dveře zavrzaly a hladce, i když zvolna se otevřely. Remus opatrně vkročil přes práh do místnosti. Na moment jej oslnilo jasné světlo lamp na stěnách. Chvíli nic neviděl, ovšem vzápětí nastokrát zalitoval, že nezůstal v posteli a přes všechnu zvědavost se nepřinutil usnout. Po tom, co spatřil v následující vteřině, věděl, že neusne minimálně několik příštích nocí.
Severus se opíral o psací stůl. Stál ležérně, obě dlaně položené na masivní dubové desce. Podmračeným pohledem pozoroval svého nočního návštěvníka a, přirozeně, nic neříkal. Na stole před ním stál kahan a nad ním se vyjímal malý kotlík. Celá scéna by nepůsobila nijak zvláštně, kdyby se mezi drobnými obláčky páry nenaskýtal omračující pohled na bradavického profesora lektvarů.
Severus, oděný v pohodlném, černém a hebce lesklém županu se zlověstně narovnal a založil si ruce na prsou.
"Nejspíš jsi něco chtěl, Lupine. Jinak bys mě nevyrušoval od práce uprostřed noci."
Jeho hlas zněl, v hlubokém tichu kolem, jako když sjedou nehty po školní tabuli. Rema z toho zamrazilo.
"Promiň, já jen..." nevěděl, co by honem plácl: "Něco jsem slyšel ze svého pokoje. Nemohl jsem spát."
"Ráno už tu nebudu. Příští noc se vyspíš. Nebudu tě už obtěžovat." Netvářil se, že by toužil se s Remem dál vybavovat nebo že by snad dokonce litoval, že ruší noční klid svých spolubydlících.Zdálo se, že naopak spíš Remus obtěžuje jeho.
Bývalo by bylo lepší, kdyby se Remus na patě otočil a vrátil do svého pokoje. Ale to on neudělal. Zvědavost zmizela, převládla u něj touha zůstat a dál se dívat. Alespoň z povzdálí teď mohl na pár minut pozorovat soukromí, které mohlo - za jiné konstelace hvězd, v jiné, lepší, dimezi - být i jeho soukromím.
"Co to chystáš?" zeptal se Remus bezelstvě, v podstatě jen proto, aby o několik prchavých vteřin prodloužil svůj pobyt v Severusově pokoji.
Severus na vteřinku mrkl do bublajícího kotlíku a hned vzápětí provrtal Remuse pátravým pohledem svých uhlově černých očí: "Co je ti po tom?" zeptal se ostře.
Remus si povzdechl: "Nic, Severusi, nic. Jen jsem se zeptal." Pokrčil odevzdaně rameny, znovu si povzdechl a otočil se, aby odešel. Ještě jednou si přitom povzdechl. Hlavou mu letěla myšlenka, že Severus si nejspíš ještě nikdy neuvědomil,jak nesnesitelně bolestivé pro Rema je jeho odmítání a nenávist. Chápal, že s profesorem lektvarů už nikdy nebude mít nic společného, ale nechápal, proč by spolu nemohli vycházet alespoň lidsky.
Práskl za sebou dveřmi. Bez pozdravu. Bez jediného dalšího pohledu. Udělal ještě pár naštvaných kroků směrem ke svému pokoji, ale pak se naráz zastavil a opřel odevzdaně o zábradlí před svým pokojem. Chodba po jeho levici a pravici byla temná, shora se ozýval tichý hovor - snad členů Řádu, možná že Weasleyovic dětí. I sám dům žil. Hlavy skřítků, které teď pozoroval přes okraj zábradlí tiše šeptaly, hrozily a láteřily na nové obyvatele domu rodu Blackových. Schody a stěny vrzaly, jako by za nimi někdo chodil - Remus si vždycky potají představoval, jak zdmi po nocích prochází duch Siriusovy matky. Pokaždé mu z toho běhal mráz po zádech. Matné světlo dovolovalo dohlédnout jen o pár metrů níže po schodech, než bylo místo, kde právě stál. Celá atmosféra dosud zatuchlého, teprve pár týdnů obývaného domu působila ponuře. A Remus se právě cítil tak, že mu toto prostředí naprosto vyhovovalo.
"Ach, Severusi," vydechl pochmurně.
Hlavou mu opět táhly myšlenky na ty dávné časy, kdy bývali šťastní a hlavně - spolu. Zdálo se to teď jako vize z jiné dimenze, jako nereálná touha po něčem, co nikdy nemůže být naše.
Severus byl Removi stále tak blízko a přitom tak nedosažitelný, jako hvězdy na obloze. Nekonečně daleko. Zdálo se také, že propast mezi nimi je čím dál větší. Remus se mu snažil přiblížit, znovu dosáhnout když ne přátelství, tak alespoň jakési vzájemné tolerance. Naproti tomu Severus byl čím dál odtažitější, cyničtější, zlostnější. Díval se na Rema očima zúženýma do vzteklých čárek, dával mu každým slovem najevo, jak moc jím pohrdá. Nebylo cesty zpět.
Zavřel oči a představoval si, jaké by to bylo, kdyby všechno dopadlo jinak. Tenkrát, když jeho štěstí skončilo, kdyby vytrvalo. Byl by i teď, v podstatě, šťastný. Rozzlobený, ale šťastný. Vždyť co je jeden konflikt mezi milenci i mezi přáteli, pokud jednomu na druhém nekonečně záleží. Jsou-li jeden pro druhého celým světem, nemůže jeden mráček na obloze nic zkazit.
Ale je-li jen jeden tím, pro koho druhý znamená vše na světe, všechno je jinak. Jeden je tím, kdo trpí, druhý tím, kdo ubližuje. Rovnováha je pryč. Jeden dává, druhý nepřijímá. A takové vztahy bolí nejvíc.
V jiném světě, jiné dimenzi by se tady naštvaně opřel o zábradlí, zkroušen partnerskou hádkou, konfliktem, který ve vstahu k Severusovi není ničím mimořádným. Vždycky bylo tolik těžké se s ním dohodnout, nějak s ním vyjít, vzájemně se tolerovat. V některých ohledech byl jako paličaté dítě. Nezlomný - mami, já chci... A dokud nedostal svou hračku, nepřestal se vztekat. A právě tohle na něm bylo nejpřitažlivější - ten kontrast mezi dětskou tvrdohlavostí a chladnou, vypočítavou logikou Voldemortova nejvěrnějšího následovníka. Ta poloviční věrnost na obě strany byla děsivá...
Kdyby všechno bylo jinak, stál by tu pár minut. Stál by a přemýšlel o tom, co řekl, co oni oba řekli. A kdyby se stalo všechno to, co se mělo stát, otevřely by se za ním dveře. Tiše, zvolna, váhavě...
Nepodíval by se tam, díval by se stejně, jako teď, dolů na schodiště. Zaslechl by kroky - pomalé, stejně váhavé, jako ruka na klice oněch otevíraných dveří. Ten za ním, by se zastavil jen pár centimetrů od jeho těla. Zachvěl by se očekáváním. A pak by ucítil na svém těle ruce. Objaly by ho, něžně se uložily na jeho bocích. Tak jako už tisíckrát předtím by sklouzly přes boky dopředu, na břicho, propletly se a přitiskly Rema k tělu za ním.
"Promiň mi," zašeptal by hluboký, sametově hebký a přitom stále trochu jízlivý a mrazivý hlas.
Remus se v pevném sevření zvolna otočil. Zadíval se do černých očí, jež se na něj ve tmě upíraly. Odrážely matné světlo, které sem dopadalo odkudsi zdola. Někdo nejspíš ještě byl v kuchyni.
V tu samou chvíli se Remus vznášel. Usnul snad a tohle všechno se mu zdá?
"Severusi, co má tohle znamenat?" zeptal se mírně a trochu se pousmál.
"Krájel jsem přísady do vlkodlačího lektvaru, Lupine," odpověděl Severus na jinou otázku.
Remus se musel znovu usmát: "To ale není odpověď na moji poslední otázku."
"Všechno hezky popořadě," zamračil se na něj na oko Severus a poračoval: "Příště mi tolik nepráskej dveřmi."
Remus se na něj zašklebil: "Slibuji, že se to už nestane. A teď mi odpověz na poslední otázku," pokynul pohledem na Severusovy ruce obtočené kolem jeho pasu a na své, které teď volně spočívaly dlaněmi na jeho pažích.
Severus si ho chvíli prohlížel. Těkal očima po jeho tváři. Zdálo se, že se rozmýšlí, jestli má říct to, co říct chce. Mezi obočím se mu objevila drobná vráska, zamračil se soustředěním a pak řekl to, co si Remus přál slyšet znovu již tolik let: "Pořád tu něco je, Lupine. Nemůžu na tebe zapomenout."
Remus s úlevou vydehl. Konečně! Přece jen se dočkal. Severus se k němu vrací. Jeho srdce poskočilo radostí, že i on zanechal v srdci svého bývalého milence jakousi stopu - evidentně dost hlubokou, aby se ozývala i po tolika letech. Na největší lásku se nezapomíná. Zvlášť ne, když máte toho, koho jste milovali, či stále milujete pořád před očima.
Bývalý profesor Obrany proti černé magii se přitiskl k tělu, které mu tolik let scházelo. Konečně se jeho prsty vnořily do černých, sametových vlasů, nasál zblízka vůni, která jej omamovala pokaždé, když Severus prošel kolem. Během chvíle jeho ruce bloudily po milovaném těle a Severus mu vycházel vstříc. Touha mu zářila z očí tak, jako nikdy dřív. Tiskl se prudce k Removi, drtil ho bezohledným, vášnivým objetím.
Severus začal zvolna ustupovat směrem ke dveřím svého pokoje a táhl Rema za sebou. Ten jej zasypával roztouženými, horkými polibky na rty, krku, hrudi, kam až umožňoval Severusův oděv.
Jakmile za nimi zapadly dveře, začal Remus svého milence svlékat, sundal mu hábit, ani nevěděl jak . Zoufale toužil zahrnout celé jeho tělo polibky. Severus se pokoušel rozepnout Removi košili. Chvíli zápasil s drobnými knoflíčky, ale po chvíli mu již vášeň nedovolovala tak pomalý postup, a tak Removu košili jednoduše roztrhl. Stará vlákna seprané béžové košile zapraskala a povolila.
Severus tiše zavzdychal a Remus se usmál. Tento zvuk znal velmi dobře. Nic se za ta léta nezměnilo. Takový tichý vzdech se Severusovi vydral přes rty pokaždé, když jeho touha po milencově těle již byla nesnesitelná. Pak se stával vášnivým, prudkým až bezohledným milencem. Neuvažoval nad bolestí, neuvažoval pak již vlastně nad ničím. Po takovém vzdechu si obvykle bral Rema aniž by se na cokoli ptal, cesta zpět již nebyla. Ale kdo by chtěl jít zpět?
Balancovali v objetí směrem k Severusově posteli, za nimi se zvolna tvořila klikatá cestička z částí oblečení a Removo nitro rozkvétalo štěstím.
Konečně klesli do postele, měkké, sametově hebké povlečení Removi připomnělo Severusovy vlasy. Hladil jeho nahé tělo, nechal se zahrnovat polibky, nechal se drtit bezohledně vášnivým objetím.
Nikdy v životě nebyl šťastnější - snad jen tenkrát, v tom krátkém čase, kdy nebyl sám, kdy byl Severus jeho. A teď byl jeho znovu! Jen jeho!
Trvalo to dlouho, ale to čekání za to rozhodně stálo xD ... chápu, že na to nemáš moc času, já jsem ráda, že stíhám něco přečíst, ale na tvojí povídku si čas najdu vždycky.. :)