5. září 2009 v 19:52 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, James Potter, Sirius Black, Albus Brumbál a další
Varování: slash, místy OOC, +15, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Přiznat se k něčemu, i když je to jen maličkost, stojí někdy mnoho úsilí. Obzvlášť, když se má přiznat Severus Snape.
Poznámka: Nevím, kdy bude povídka končit a kolik bude ve finále mít kapitol. Také si nejsem jistá, že udržím obvyklou pravidelnost jedné kapitoly týdně. Dělám ovšem co se dá, tak se na mě nezlobte :-)
Motto: I když bychom rádi někdy čas prosili, aby se zastavil a dal nám v tom věčném kolotoči pár minut na oddech, nemáme ani nejmenší šanci na to, že by nás poslechl. A tak se stala ta spousta nešťastných věcí, které se stát neměly.
***
Byl večer, časné jaro. Remus Lupin scházel po schodech Bradavického hradu do vstupní síně. Pod schody se na pár chvil zastavil. Zadíval se na vstupní bránu. Přejel ji pohledem odspoda až nahoru, kde se klenuté oblouky dotýkaly a kde ve špičce seděl veliký pavouk a snoval síť. Najednou se cítil jako ten pavouk.
Chystám si síť, abych lapil bezmocnou mouchu... Pak se nevesele usmál. Akorát, že ta moje moucha není tak úplně bezbranná...
Pomalu odvrátil pohled a zamířil do sklepení. Užíval si každý ten krok. Chodil sem tak rád. Ponurá, chladná chodba, šerá v neosvětlených koutech. Skomírající pochodně na stěnách a očazený, za léta zčernalý strop. Ta atmosféra byla neopakovatelná. Bradavická sklepení měla v sobě tolik tajemství a magie. Remus se jen tak mimochodem konečky prstů dotkl chladných vlhkých kamenných stěn. Studily jako ledový pohled černých oči.
Zamyšleně kráčel dál, nespěchal a zastavil se až před těžkými dubovými dveřmi s černou kovanou klikou.
Zaklepal a vstoupil bez vyzvání. Místnost byla prázdná. V krbu praskal oheň, na stole stála sklenice čehosi, co Remus nepoznal a maličké, nízké a podlouhlé okénko v protější stěně bylo pootevřené.
"Severusi?"
"Sedni si, Lupine. Za chvíli to bude hotové."
Remus neuposlechl výzvu a vydal se směrem ke dveřím, odkud se linuly oblaky páry.
"Doma tě neučili, že nemáš lézt do cizích dveří, dokud tě někdo nevyzve?" Severus stál nad kotlíkem, v němž pomalu bublal vlkodlačí lektvar. Skláněl se téměř těsně nad ním, hlavu skrytou v oblaku páry, který stoupal ke stropu.
"Nějak to asi opomněli."
Když se Severus narovnal, měl vlasy slepené sraženou párou a obličej lesklý odpařenou vodou.
"Takhle vypadáš ještě zlověstněji než obyčejně," Remus se usmál: "I když... mně to přijde spíš vtipný."
"Tak aby ses přestal smát. Radši mi podej výtažek z ďáblova osidla."
Remus našel správnou lahvičku a podal ji svému bývalému příteli a milenci. Ten přidal pár kapek. V kotlíku to výhrůžně zasyčelo a vylétlo z něj několik velikých fialových bublin. Na povrchu se zdály olejnaté, líně se převalovaly sem a tam. Vznášely se v prostoru a zvolna měnily tvar. Remus pokročil zvědavě blíž a do jedné zkusmo píchl prstem. Rozlétla se na všechny strany a postříkala jim oběma obličeje barevnou tekutinou.
Severus si nakvašeně otřel tvář hřbetem ruky: "Lepší nápad jsi vážně mít nemohl."
Remus se nic setřít nesnažil, ale když viděl, jak si Severus dělá na obličeji purpurové šmouhy, musel se smát.
Severus slil horký lektvar do velké skleněné nádoby a trochu nalil do skleničky, kterou podal Removi. Ten ji odložil na stolek a přešel k Severusovi: "Takhle vypadáš vážně směšně." Vytáhl z kapsy kapesník a otíral mu jím obličej.
Severus se naštvaně díval jinam.
"Tohle by do tebe asi tvoji studenti neřekli, co? Že někdy necháš někoho druhého, aby o tebe pečoval a že umíš být i směšný... a občas i milý..."
Severus mu vytrhl kapesník z ruky: "Nech toho." Popadl nádobu s lektvarem a šel s ní do druhé místnosti, kde ji zašrouboval širokým víčkem a uložil do police.
Remus ho pomalu následoval se svým kouřícím lektvarem v ruce.
"Vypij to teplý," poradil mu už snad po sté Severus a posadil se do křesla. Remus si sedl proti němu. Chvíli bylo ticho.
Severus vytáhl ze stolu několik pojednání. Začal je nedbale opravovat. Remus pomalu pil svůj lektvar a po každém doušku se zašklebil. Nějak se mu nechtělo odejít.
"Co to je?" zeptal se po chvíli a kývl směrem k hromádce pergamenů.
"Pojednání o vlkodlacích. Dal jsem to třetímu ročníku."
"Tak to vážně dík. Museli by být všichni na inteligenční úrovni čisticího prostředku na odpady, aby jim nic nedošlo..." Remus se cítil lehce uražen.
Severus se pobaveně zašklebil: "Však oni taky jsou... Je vůbec možný, aby někdo napsal něco takového?" zavrtěl hlavou: "No ovšem, Weasley..."
Podal pergamen Removi. Ten kousek přečetl: "Vlkodlak... je vlastně pes..." musel se smát: "Někteří lidé mají vážně zkreslený představy..."
"Tak to každopádně..." Severus si vzal pojednání zpátky, napsal na ně rozmáchlé "T" a svůj podpis. Pak pojednání odhodil a tiše zhodnotil: "Pitomec. Za tohle by zasloužil minimálně školní trest. Měl bys mu ho dát."
"Jo a poslat ti ho sem, aby ti poreferoval o vlkodlacích? Myslím, že by ses solidně bavil..." Remus se nemohl ubránit stálému zářivému úsměvu.
"Já tě nechápu, Lupine. Naléváš se tady něčím tak odporným, jako je tenhle lektvar, sedíš tu dobrovolně se mnou, jako že k tobě dvakrát milý nejsem a ještě se dokážeš smát..."
"Možná právě proto, že jsem tu s tebou..." Remus mu věnoval dlouhý zamyšlený pohled a hodil do sebe zbytek lektvaru. Zadíval se na dno prázdné skleničky: "Zítra to vypukne," řekl pak tiše.
"Co jako?"
"Úplněk."
"Jo tohle. Abych se někam schoval, co? Až se vypravíš na procházku při měsíčku..."
"No, pokud ten lektvar nebyl něco jiného, tak ani nebudeš muset..." Remus poklepal prstem na skleničku a odložil ji na stůl: "Dík."
Severus se na něj chvíli zkoumavě díval a pak jen tiše prohlásil: "Budu tě muset prásknout..."
"Co?"
"Že tě budu muset prozradit. Někdy na konci roku. Před někým ze studentů. Nejlépe před mladým Malfoyem. Abys musel odejít ze školy..."
Severus vypadal zamyšleně. Removi se nezdálo, že by si z něj dělal legraci, vypadal, že mluví naprosto vážně.
"Co to sakra meleš?" Profesor-vlkodlak byl v tu chvíli v šoku. Nedokázal pochopit, proč by ses ním Severus vůbec vybavoval, kdyby jej nenáviděl tak moc, že by ho chtěl dostat ze školy.
Pár vteřin se Removi nedostávalo odpovědi. Až pak Severus náhle nezvykle vybuchl.
"Lupine, do háje, copak to nechápeš?" Severu prudce vstal a začal přecházet před krbem: "Když tě neprozradím, nikdo jiný to neudělá... a za posledních deset let tady nikdo nevydržel jako profesor Obrany déle, jak rok! Všem se něco stalo - a že to nebyly zrovna hezký věci! Nikdo jiný to neudělá, nezařídí ti vyhazov... Jenže když to nikdo neudělá..." Severus mluvil strašně rychle. Teď se musel zhluboka nadechnout a tak nastala v jeho omračujícím monologu krátká pauza.
Remus na něj jen zíral a on stejnou rychlostí pokračoval: "...dopadneš jako ti ostatní. Vloni si ten idiot Lockhart vymazal paměť a teď je zavřený v blázinci, ten hlupák Quirrel před ním nechal Voldemorta, aby posedl jeho tělo, ještě o rok dřív se ten chlap z ničeho nic zbláznil a skočil dolů z astronomické věže! A předtím? Něco tak děsivého si ani neumíš představit. Jedna z mála žen, které tu učily Obranu se nechala dobrovolně roztrhat smečkou vlků. Chceš skončit jako oni? Jestli jo, tak já to teda vidět nemusím. To místo je vážně prokleté!"
Remus jen zamrkal.
Severus z rozčilení máchl hůlkou, s kterou si pohrával mezi prsty, až v krbu vzplanul oheň a vyšlehl snad dva metry vysoko.
Remus se na něj upřeně díval: "Tobě na tom záleží? Záleží ti na tom, aby se mi nestalo nic..." odmlčel se: "...zlého," dodal nakonec.
Severus se zastavil. Přešel zpátky ke křeslu a sklesl se do něj: "Když to chceš vědět..." na chvíli se odmlčel, jako by se rozmýšlel. Pak volně mávl hůlkou až z ní odlétla sprška stříbrných jisker a rezignovaně vyštěkl: "No tak dobře... Jo, záleží mi na tom."
Remus se zase usmál: "Pane jo..."
"Tohle nesnáším."
"Co jako?"
"To tvoje šťastný "pane jo". To řekneš vždycky, když jsi se sebou mimořádně spokojený."
"Ale to já jsem..." Removi zářily oči štěstím: "Ani si neumíš představit, jak moc."
"Bože, Lupine, ty jsi někdy na zabití..."
"To ty skoro pořád." Remus pomalu vstal a přešel ke krbu. Vztáhl ruce k plamenům. Od konečků prstů se mu tělem šířilo teplo. Když se otočil čelem zpět k Severusovi, zády k plamenům, plály mu tváře zdravou červení.
děkuji děkuji děkuji ... já se vždycky tááák na další díl ... :oD
ohó tak Sevík se nám bojjí,.. XD ja z Rema nemůžu, jaký klidný... XD