25. srpna 2009 v 16:02 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, James Potter, Sirius Black, Albus Brumbál a další
Varování: slash, místy OOC, +15, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Zvolna otevírám novou životní etapu našich hrdinů...
Poznámka: Nevím, kdy bude povídka končit a kolik bude ve finále mít kapitol. Také si nejsem jistá, že udržím obvyklou pravidelnost jedné kapitoly týdně. Dělám ovšem co se dá, tak se na mě nezlobte :-) Dnes pro vás mám slibovanou kapitolu, do které jsem zařadila krátké povídání o Severusově dávném souboji s Remem
Motto: I když bychom rádi někdy čas prosili, aby se zastavil a dal nám v tom věčném kolotoči pár minut na oddech, nemáme ani nejmenší šanci na to, že by nás poslechl. A tak se stala ta spousta nešťastných věcí, které se stát neměly.
***
Pozdě večer ve Remus procházel po chodbách hradu. Byl sám, jen jeho hůlka slabě zářila, což bylo více než zbytečné. Tyto prostory znal stále zpaměti. Představoval si, že je mu stále ještě šestnáct let, je nebelvírským prefektem a prochází hradní chodby po večerce. Pamatoval si ten večer, kdy začal jeho vztah se Severusem… zamířil do patra, kde to všechno začalo. Došel doprostřed chodby a zase se jako tenkrát opřel čelem o okenní tabulku, zase se díval na měsíc venku a zase pocítil únavu. Najednou nebyl profesorem… byl znovu šestnáctiletým klukem na večerní hlídce. Přivřel oči… slyšel kolem sebe zvuky nočního hradu…
"Kroky…" šeptl snad z polospánku. To byly ty zvuky.
Všude kolem byla tma. A pak najednou…
"Lupine? Ty tady spíš?" ozval se tichý, chladný, až téměř mrazivý hlas. Removi najednou došlo, že ten hlas i ta slova jsou stejná, jako tenkrát před lety na tomtéž místě. Jen zněly hlasem o něco starším...
Zvedl hlavu. Proti němu stál Severus Snape se zářící hůlkou v ruce. Stříbřitě se mu leskly oči a pár pramínků dlouhých, černých vlasů mu spadalo do obličeje. Remus chvíli uvažoval, jestli si i Severus všiml, jak začal jejich dávný i současný rozhovor a rozhodl se, že to zjistí: "Vlastně ani nevím. Kolik je hodin?"
Severus se ušklíbl, pak se na chvíli zarazil, jako by si na něco velmi vzdáleného matně vzpomínal a jeho výraz se po chvíli změnil, když téměř nepostřehnutelně přikývl a s úšklebkem pokračoval: "Bude dvanáct. Končí hlídka."
Remus se opíral o okenní parapet: "Tak to jsem rozhodně spal." Jeho srdce poskočilo radostí. Pamatoval si to!
Severus se zase na chvíli zamyslel a pak navázal: "To snad není možný…" pobaveně se ušklíbl "…Málem jsi si tady ustlal. Muselo se ti spát výborně."
Zdálo se to snad Removi nebo mu i přes neproniknutelně nenávistný výraz ve tváři zářil v očích úsměv?
"Docela jo. Někdy to taky zkus." Remus se začal usmívat.
Ten rozhovor pro ně oba kdysi mnoho znamenal, minimálně stokrát se o něm bavili, o slovech a pocitech během té prchavé chvíle, kdy spolu mluvili. Byl to začátek jejich krásného, i když žalostně krátkého vztahu. Ani jeden z nich na něj dosud nezapomněl... A to bylo pro Rema jako návrat do Severusovy náruče.
"To by snad stačilo Lupine," uťal vracející se vzpomínky chladným hlasem Severus.
Remus se nepřestával usmívat: "Ty si to pořád pamatuješ…"
"Jo, pamatuju. Tenkrát začala nejlepší část mýho života… Jenže už je dávno pryč. Tak co tady děláš?" Severusův hlas, v němž se už, už začínal objevovat náznak citu se zase změnil v led.
"A co tady děláš ty?"
"Hledám zbloudilý vlkodlaky…" poznamenal Snape chladně.
"Severusi… ne tak nahlas…" varoval ho Remus.
"Stejně tu nikdo není…"
"Jsou lidi, jako jsme bývali my… Já a moji přátelé… A kromě toho, taky už dnes existují lepší způsoby, jak se nedát vidět, než byl náš kouzelný plášť…"
Severus vypadal kyseleji, než okurka v láku: "Měl jsem tě najít, abych ti řekl, že před každým úplňkem budu připravovat ten lektvar, o kterým s tebou mluvil ředitel…" Usekával slovo od slova, jako by se snažil, aby jeho výpověď byla co nejkratší.
"Díky moc. Doufám, že to pomůže."
"Zkrotí i toho nejdivočejšího… Trochu jsem ten moderní vynález vylepšil."
"Doufám, že ne kapkou jedu…" ušklíbl se Remus.
Severusův pohled se znovu proměnil. Vztek vystřídal slabý náznak ublíženosti: "Myslíš si, že bych tě dokázal otrávit?"
"Jak tě tak poslouchám, myslím, že jedu není zapotřebí. Stačí pár tvých slov. Změnil jsi se…"
"Všichni se měníme."
"Ale ne takhle. To už je vážně úplně všechno pryč? Změnila se teplá náruč Severuse Snapea v ten chladný led, kterým zní jeho hlas?"
"Nezačínej s tím zase. Co bylo, bylo." Severus netrpělivě těkal pohledem od okna ke gobelínům na stěnách a zase zpět. Na Remově tváři se jeho oči téměř nezastavily.
"Já vím, promiň."
Remus cítil, že nevydrží dlouho jen tak stát na chodbě proti člověku, kterého míval kdysi tolik rád. Časem uspané city se znovu probudily. Tím hlasem, pohledem, gesty… Severus byl starší, dospělejší a vážnější. Také víc jedovatý a mnohem chladnější, než dřív, ale pořád to byl Severus Snape… Remův Sev…
"Nemusíš mě tak zkoumat," vyjel Severus po chvíli ticha, během které se Remus hluboce věnoval svým čerstvě rozbouřeným citům a znovu otevřeným ranám.
"Jen jsem… přemýšlel."
"Nad čím?"
"Říkají… žes prý byl s Voldemortem... než padl."
"A i kdyby, co z toho? Teď už to nemá moc cenu řešit…"
"Taky mi někdo tvrdil, že jsme se jeden druhého pokoušeli zabít, aniž bychom to věděli…"
"Co? Mluvíš z cesty?!" Severus náhle pobledl ještě více, než bylo u něj obvyklé, což Removi způsobilo tajnou radost, protože poznal, že i když to Severus nechce dát znát, všechno co bylo mezi nimi, pryč ještě opravdu není…
"Ani trochu, ale nebudu ti to tady vykládat na chodbě, v noci a potmě… Ta historka je sama o sobě dost temná. Můžu se za tebou zastavit zítra večer, po večeři?"
"Když ti to udělá radost…" protáhl Severus, jakoby lhostejně, ale Remus v jeho očích viděl špatně maskovaný zájem. Když už to nebyl zájem o Rema, byl to alespoň zájem o ten příběh.
"Dobrá, tak zítra… Dobrou noc Seve…" Remus se chystal odejít.
"Neříkej mi tak…"
"Kdysi jsi to měl rád…"
"Lupine…"
"Seve…" ušklíbl se Remus.
"Tak nech toho…"
"Nemůžu si pomoct. Promiň, ale v soukromí se tomu neubráním… Teď už opravdu dobrou noc, Seve…" dodal nakonec, aby jeho slova měla patřičnou vážnost. Pousmál se a nasměroval své kroky ke kabinetu.
"Hmmm…" zavrčel Snape nevrle namísto rozloučení.
Remus odešel, ale Severus ještě zůstal stát na chodbě. Došel k oknu a položil dlaně na místo, které bylo stále ještě teplé, jak byl o ně Remus opřený: "Dobrou Reme…" řekl do ticha. A opřel si čelo o chladivou okenní tabulku...
***
Ten den byla sobota, Remus měl volno a tak se vydal na školní pozemky. Znovu se procházel po známých místech a zvažoval, jak večer bude vyprávět příběh o onom dávném souboji. Nával vzpomínek na lepší časy a přítomnost Harryho Pottera způsobily, že byl po dlouhé době opravdu spokojený. Těšil se, až o úplňku znovu tajně zmizí do Chroptící chýše… Cítil se, jako by se tam za ním měli opět vydat i všichni jeho dávní kamarádi...
Večer po večeři zamířil do sklepení. Zaklepal na dveře a když se ozvalo odměřené "dále" vešel dovnitř. Severus seděl u psacího stolu, před sebou měl stoh papírů a v ruce podivně kouřící nápoj.
"Ahoj Seve."
"Lupine," kývl mu Severus na pozdrav.
Remus zavřel dveře a přešel ke křeslu naproti Severusovi: "Můžu?"zeptal se.
"Jo," pokrčil rameny Severus a upil ze sklenice.
"Co to máš dobrýho? Dryák proti rýmě nebo něco mocnějšího?" zeptal se Remus zlehka.
"Chceš to ochutnat?" ušklíbl se Severus.
"Klidně, ale nejdřív chci vědět, co to je."
"Jedovatý to asi nebude, když to piju i já sám…"
Severus natáhl ruku se sklenicí k Removi a ten se jí chopil. Když si sklenici bral, dotkl se letmo Severusových rukou. Byl to jen okamžik, ale Remus pocítil, jak mezi nimi prolétly jiskry. Podíval se na Severuse a střetl se s jeho černýma očima. Sevřel se mu žaludek. Raději se rychle věnoval lektvaru. Hustý dým se z něj valil a v modravých cárech padal k zemi, kde se jeho barva změnila přes fialovou do ruda a pak se rozplynul.
"Tak co je to?"
Severus se nešťastně pousmál: "Ochutnej…"
Remus opatrně přiložil sklenici ke rtům a maličko se napil. Ucítil, jak se mu teplý nápoj rozlévá po těle, napjaté svaly povolily, na rtech ucítil letmý úsměv. Napil se znovu a to příjemné teplo mu něco připomnělo… Jenže si nemohl vzpomenout co… Ucítil směs vůní, které mu byly neuvěřitelně blízké, ale i vzdálené… Moc se mu to líbilo…
"Je to dobrý… Na něco jsem si při tom vzpomněl, ale nevím, co to bylo."
"Znáš tu chuť?"
"Myslím, že ano… něco z toho poznávám, ale co? Co to je?"
"Neptej se, třeba to jednou sám poznáš. Možná si ten lektvar jednou i sám připravíš..." Severus se posměšně ušklíbl a obrátil list: "Kvůli něčemu jsi sem přišel..." Nedokončil větu a vyčkával.
Remus sklopil oči k poháru a postavil jej zpět na stůl. Úsměv z jeho rtů zmizel.
"Pravda. Vůbec se mi do toho vyprávění ale nechce..." zadíval se znovu do černých očí, jež se na něj upíraly přes stůl: "Když si představím, co se všechno mohlo stát..."
"Nemluv jako přecitlivělá stará čarodějnice. Chci slyšet kdy to bylo a kde..."
Remus se tedy rozpovídal.
"Vzpomínáš si na bitvu v Černém lese? Tenkrát, když Voldemort uprchl z Modré skály, kde jsme ho chtěli obklíčit..."
Severus přikývl.
"Za několik dní poté se setkalo čistě náhodou několik Smrtijedů s početnou skupinou členů Fénixova řádu. Nevyrovnaný souboj - ale jen početně. Tenkrát jste zvítězili. Na straně Řádu padlo pět lidí."
Severus se mračil, nad obočím se mu rýsovala hluboká vráska a koutky úst měl pevně stažené do úzké přísné linky. Remus věděl, že už si vzpomněl a Severus mu to potvrdil, když dodal: "Tenkrát jsme celou tu dobu bojovali proti sobě. Jiní zvládli vyřídit dva nebo i tři členy Řádu a já... Já bojoval s jedním protivníkem." Na chvíli se odmlčel, napil se svého lektvaru a na pár vteřin odvrátil pohled, než pokračoval: "Ještě nedávno mi občas vrtalo hlavou, kdo proti mně stál."
Remus přikývl: Byl jsem to já."
"Ty masky… Proboha!" Severus zlostně přivřel oči. Když je znovu otevřel, byl zamyšlen: "Kdybych to věděl, nikdy bych nepoužil kouzla, která jsem použil… Snažil jsem se tě opravdu zabít!"
"I já se o to snažil. Také bych býval nepoužíval tak nebezpečná kouzla…"
"Nemohl jsem na ten souboj zapomenout… Bylo mi divné, jak může někdo s takovou elegancí a klidem odvracet mé kletby. Bylo to, jako by můj protivník znal každý můj pohyb… kdyby věděl, co udělám, jak se zachovám. Víš, co tím myslím? Samozřejmě, že víš…" Mluvil tiše a hlas se mu někde v hloubi třásl: "Nikdo jiný mě nikdy neznal tak dobře.Teď už všemu rozumím…"
"Měl bych už jít," ozval se Remus po chvíli ticha, kdy se každý oddávali vlastním chmurným a nepříjemným vzpomínkám.
"Asi ano," souhlasil Severus s pohledem upřeným do ohně. Nevnímal ho, byl ponořen v dávné minulosti.
Remus se pomalu zvedl a měl se k odchodu. Položil ruku na kliku a otočil se: "Všechno mohlo a ještě pořád může být lepší. Dobrou noc, Severusi."
Zaleskly se mu oči a on za sebou s nešťastným výrazem zavřel dveře.
*spokojeně se usmívá* Přesně něco takového chtělo tohle úterní odpoledne. Škoda, že doba mezi jednotlivými díly je docela dlouhá, ale to chápu. Musím říct, že povídky na internetu moc nevyhledávám, ale když už se tak stane, málokdy jsou kvalitní, takže i proto jsem ráda, že znám tvojí stránku, protože tvoje povídky rozhodně kvalitní jsou :)