close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Black Velvet 5 - Opuštěný

22. července 2009 v 11:13 | Dark Angel |  Black velvet
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, James Potter, Sirius Black
Beta read: Syriana
Varování: slash, +15, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Jedna etapa života se uzavírá...
Poznámka: Zatím poslední kapitola. Další jsou v procesu přípravy, takže mi prosím dejte chvíli času.

***

Remus se ráno sotva dovlekl na kolej. Cestou do nebelvírské společenské místnosti vrávoral, několikrát málem upadl na schodech a když prošel otvorem v obrazu dopotácel se do jednoho z křesel u krbu, složil se tam a okamžitě usnul. Celé tělo ho bolelo. Na tváři měl množství krvavých šrámů a všude modřiny. Na hrudníku mu rudofialově zářila obtisknutá jelení kopýtka a ta podlitina tak bolela, že nemohl skoro ani dýchat. Nevěděl, kdo byl ten člověk, po kterém se hnal, jen Jamese poznal, když toho člověka chránil. Věděl, že jeho kamarád nemohl jednat jinak, než takhle drsně, aby jeho, rozzuřeného, po horké krvi žíznícího vlkodlaka, zahnal. Poprvé po tolika letech si zase přál, aby ho nikdy do Bradavic nepřijali.

"Reme…" šeptl mu do ucha něžný, chlácholivý hlas a někdo s ním lehounce zatřásl.
Remus zasténal, protože ten někdo se dotkl právě jedné z největších podlitin na jeho těle.
"Remusi…" zopakoval ten hlas.
Remus zamrkal a otevřel oči.
"Dobrý, Dvanácteráku…" pozdravil Jamese a pokusil se trochu napřímit v křesle.
"Moc dobrý bohužel není a bude ještě horší…" James si k němu sedl na okraj křesla a zadíval se mu do očí: "Je mi to všechno strašně líto…" pohladil Remuse otcovsky po vlasech a po tváři "Nejdřív by sis měl dojít na ošetřovnu… Musí to strašně bolet." James vstal: "A asi to bude bolet ještě víc…"
"Co se stalo, Jamie? Kdo to byl? A hlavně - jak se tam dostal?" Remus se pomaličku s bolestivým sykáním zvedal z křesla. Šlo to pomalu, při každém pohybu pocítil bodavou bolest, ale dokázal to. Těžce vstal.
"Reme…" James sklopil hlavu a když ji zvedl zadíval se úkosem Removi do očí: "Byl to Snape."
Remus se okamžitě napřímil, vytryskly mu slzy bolesti, ale on na to nedbal: "Cože?! Jak by se tam Severus mohl dostat?!"

V tu chvíli se objevil Sirius. Byl bledý jako stěna, bez úsměvu a nedokázal se Removi podívat do očí. Když uviděl, jak Remus vypadá, sklopil hlavu, zahučel "Dobrý ráno" a urychleně se vytratil ze společenské místnosti.

"Co to s ním je?" zjišťoval Remus.
"To on,... ON!!" James nešťastně zavrtěl hlavou: "Poslal ho tam…"

Remus jen v úžasu otevřel ústa a zase je zavřel. Nemohl uvěřit tomu, co slyšel…

"Reme, udělal to z nenávisti ke Snapeovi. Došlo mu to, že udělal chybu, ale už bylo pozdě… Poradil Snapeovi, jak se dostane do chodby. Na poslední chvíli mi řekl, co udělal… Nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby mi to neřekl…"
Remus klesl zpátky do křesla.

James k němu přešel a klekl si vedle něj. Chytil ho za ruku.
"Reme, prosím, kamaráde…"
"Jak mi to mohl udělat?" Remus k Jamesovi zvedl uslzené oči, tak zoufalé, že James jejich pohled málem nevydržel.
Položil dlaň příteli na tvář a druhou rukou stále svíral jeho: "Taky to nemůžu pochopit. Nikoho takového, jako jsi ty neznám. Prožil jsi tolik utrpení a teď… budeš trpět znovu. Kvůli němu… kvůli Siriovi! Jednomu ze svých nejlepších přátel…"
"Severus už mě nebude chtít nikdy vidět… Nenávidí vlkodlaky…"
"Já s ním mluvil… Slíbil, že si to dobře rozmyslí…"
"Bude mě nenávidět… stejně jako všichni ostatní… Ztratím ho, jako jsem ztratil všechny, kromě vás… a Sirius…" Remus vyprostil svoji ruku z Jamesovy, schoval obličej do dlaní a propukl v pláč tak silný, že to Jamesovi trhalo srdce. Nikdy neviděl Remuse tak nešťastného a nechtěl ho tak vidět ani teď.
"Reme, kamaráde…" zase ho pohladil po vlasech. Světlé, husté, polodlouhé prameny mu jemně splývaly mezi prsty.

Removy uplakané nešťastné oči se na něj podívaly prosícím, zničeným pohledem. James by byl tolik rád, kdyby mohl vše, co se minulou noc stalo, vzít zpět nebo vzít alespoň část jeho trápení na sebe. Ano, udělal by to pro něj… Pro Náměsíčníka...

Objal svého věrného kamaráda a nechal jej plakat, dokud mu stačily síly.
Když se Remus utišil, dávno už bylo vyučování a tak jej mohl v klidu odvést na ošetřovnu. Madame Pomfreyová mu vyčistila a ošetřila rány a dala mu uspávací a utišující lektvar, aby si odpočinul.
James se, když už Remus spal, tiše vytratil z ošetřovny a spěchal na vyučování.

Vešel do učebny dějin čar a kouzel a posadil se na Removo místo, aby nemusel sedět vedle Siriuse.
Ten se po něm nepodíval.
Seděl s hlavou sklopenou k sešitu a se zavřenýma očima.
James se omluvil za pozdní příchod a vyndal své věci.

Během pár minut se jeho pozornost rozeběhla všemi směry, jen ne k výuce. Zadíval se na Siriuse. Stále měl sklopenou hlavu, tvář skrytou za dlaněmi. Snad také plakal. James věděl, že lituje toho, co udělal, ale nebyl ochoten mu to odpustit. Měl na něj vztek jako nikdy před tím…
Sirius se bude muset hodně snažit, než mu odpustí.

O přestávce na oběd James zamířil rovnou na ošetřovnu. Remus by se měl někdy teď probudit a madame Pomfreyová by ho možná mohla propustit. Před ošetřovnou se k němu připojil Sirius.

"Můžu s tebou?" zeptal se neutrálně.
"Byl bych raději, kdybys tam nechodil. Nech teď Rema na pokoji." James už sahal po klice.
"Odpustí mi?"
"Nevím, ale já bych to hned tak neudělal. Seš pako, Siriusi…" James bez dalšího slova proklouzl na ošetřovnu a zavřel Siriovi dveře před nosem.

Remus seděl v posteli, kruhy pod očima, bělmo zbarvené do ruda od pláče, rozcuchaný a evidentně zdrcený. Bezduše se díval na své poškrábané a sedřené ruce sepjaté v klíně jako v modlitbě. James si sedl na okraj postele.

"Jak je, Reme?"
Remus se po něm nešťastně podíval: "Madame Pomfreyová si mě tu chce ještě nechat do večera," řekl Remus nahlas a když viděl Jamesův pohled pochopil, že na tohle se neptal: "Jak mi může být, Jamie?" zavrtěl hlavou a sklopil pohled zpátky na své ruce.
"Já vím…" James mu chlácholivě stiskl rameno.
"Nevíš… tys to nezažil… Jak se může cítit vlkodlak, gay, když našel v životě první a asi taky poslední lásku a o tu ho připravil nejlepší přítel? Aspoň jsem si myslel, že je to jeden z nejlepších přátel. Docela o tom teď pochybuju…"
"Mám ho sem poslat? Chceš s ním mluvit? Teď se k tobě dobýval…"
"Ne, prosím ne… asi bych ho zabil… Chtěl bych vidět…" Remus se chvíli odmlčel a nakonec pozvedl oči: "…Severuse."
"Reme, já… můžu mu to říct… ale jestli přijde…" James pokrčil rameny a maličko zavrtěl hlavou.
"Já vím… spíš ne, než ano…"

***

"Snape, prosím, je na ošetřovně… bude tam ještě do večera. Udělej to pro něj…"
"Pottere, já tam nepůjdu. Nemůžu. Prostě ne."
"Moc tě chtěl vidět. Je jedno, jestli za ním teď půjdeš ty nebo jestli pak on půjde za tebou. Stejně se setkání nevyhneš…"
"A co mu mám podle tebe říct? 'Ahoj zlato, tak jsem se přišel mrknout, jak se ti daří?' nebo co bys chtěl?"
"Když nevymyslíš nic lepšího, tak by možná i tohle bylo fajn. Sakra pochop, že tě potřebuje!"

James už začínal být netrpělivý. Rozhodně netoužil strávit celou polední přestávku přemlouváním a kromě toho měl rozhodně hlad...

"No dobře. Zajdu za ním… ale víc po mně nechtěj…"
James se pousmál: "Mně to zatím naprosto stačí."
Severus se zamračil: "Děláš pro nás hodně, ale stejně tě nenávidím, Pottere."
"Však já vím, Snape. Nápodobně." James se usmál, letmo mu kývl na pozdrav a otočil k odchodu.

***

Severus se zastavil před ošetřovnou. Jeho odhodlání bylo narušeno. Byl přesvědčen, že prostě vezme za kliku a vejde, ale nějak se mu to teď, když ji viděl, zdálo být těžké.
Chvíli jen přešlapoval na místě a pak vyrazil. Na ošetřovnu vpadl poněkud prudčeji, než měl v plánu, ale byl tam.

"Dobré odpoledne," pozdravil ošetřovatelku, kterou svým ladným příchodem poněkud vyvedl z míry, a rozhlédl se.
Bylo tu prázdno. Jen jedna postel byl obsazená a kolem zatažené závěsy.

"Jdu za Remem Lupinem." řekl tiše.

Ošetřovatelka mu gestem naznačila směr právě k oné jedné posteli, která byla obsazena a Severus se k ní pomalu blížil.
Odhrnul závěs a trochu se vyděsil, když viděl, jak je Remus potlučený a jak nešťastně vypadá: "Můžu?" zeptal se.

Remus ležel unaveně v bílých dekách, různé části těla ovázané, zalepené šrámy v obličeji. Vypadal smutně, ale když se mezi závěsy objevila Severusova hlava, nadzdvihl se a usmál. Vypadal lépe než při Jamesově návštěvě. Minimálně měl již upravené vlasy a vypadal svěžeji, i když ne o moc.

"Samozřejmě, pojď dál…" vyzval ho.
Severus se postavil k posteli, ale Remus ho něžně uchopil za ruku a stáhl ho k sobě na postel. Severus se posadil, ale ruku z Remova sevření vyprostil.
"Sevie…" šeptl a položil se zpátky na polštář. Prohlížel si Severusův obličej, jako by ho viděl poprvé.
"Potter říkal, žes mě chtěl vidět…" začal Severus.
"Ano." Remus nevěděl přesně, jak má pokračovat. Nakonec řekl to, co skutečně cítil: "Chtěl jsem tě mít aspoň na chvíli tady… a taky jsem ti to chtěl všechno vysvětlit."
"Tady ale není co vysvětlovat… Jsi, co jsi a já… to nezvládnu," Severus se na Remuse podíval pevným, ale přesto velmi emotivním pohledem.

Remus nedokázal nevyslovit otázku, která ho trápila ze všeho nejvíc: "Takže je konec? Jen tak? Po tom všem? Kvůli jednomu blbci…"
"Prostě nemůžu milovat vlkodlaka… odpusť mi to… Sám dobře víš…" Severus se odmlčel.
"Znám tvoje názory… ale přesto… mohl bys je změnit. Neopouštěj mě…" prosebně znovu uchopil Severuse za ruku. Tentokrát ji nevyprostil, ale bolestně sevřel jako při loučení.
"Ne. Názory neměním, i když tentokrát je to velmi těžké. Bude to teď náročné pro nás oba, ale já s tebou už opravdu nemůžu být… Odpusť."
"Tak aspoň… Ještě naposled…" Remus se posadil. Naklonil hlavu na stranu, položil ruku Severusovi za krk a dlouze si ho prohlížel: "Takhle zblízka už tě neuvidím…" šeptl a pak ho políbil. Dlouze, něžně, chtivě a nekonečně… jako by v tom polibku byl obsažen celý jeho budoucí život.
"Miluju tě… kdyby sis to rozmyslel, budu na tebe čekat," řekl, když Severuse pustil.
Severus se na něj díval něžným, ale neúprosným pohledem. Když říkal tu větu, zněl jeho hlas chladně: "Taky tě miluju, ale přesto budeš čekat marně."
Zvedl se z postele.
"Promiň Reme," a odešel z ošetřovny.

Remus bezmocně zabořil hlavu do polštáře.

***

Remus byl večer propuštěn z ošetřovny a se svěšenou hlavou a bolestí na různých místech těla se vlekl do Nebelvírské věže. Zastavil před portrétem Buclaté dámy. Najednou vůbec netoužil vidět všechny ty lidi, jejich ustarané pohledy a slyšet jejich vtíravé dotazy co dělal, že je tolik zraněn. Posadil se na schodech. Ačkoli bylo teprve osm hodin, na chodbě kupodivu nebyla ani noha. Opřel bolavé čelo o chladivé zábradlí a díval se mezerami mezi dřevěnými prkny dolů, jak schodiště mění své směry a každou chvíli se nějaká část přetočí někam jinam. Chtěl jít spát a přemýšlel, jak by se dostal do postele, aby ho nikdo neviděl. Nakonec rozhodl, že počká, až všichni studenti půjdou spát a pak zkusí projít do věže.

Seděl na zemi už dobře půl hodiny, když otevřeným otvorem v portrétu někdo prošel. Remus vzhlédl a uviděl Jamese, jak se na něj usmívá a podává mu malý balíček.

"Něco ti nesu."
"Co to je?" zeptal se Remus.
"Žádný překvapení ani dárek. Něco co znáš, ale pomůže ti to. Aspoň myslím."

Remus se podíval a v balíčku našel Jamesův neviditelný plášť.

"Jamesi… díky. Ty seš vážně kamarád!" Remus se celý ztuhlý a prochladlý zvedl ze schodů a vděčně se zabalil do pláště.
"Půjdu první Reme, otevřu otvor a ty jdi těsně za mnou, ok?"
"Jo. A ještě jednou dík."
"Vážně není za co… Prostě jsi dlouho nešel…" James se usmál.
"Jamie… ještě něco… Je tam... on?" nějak nedokázal vyslovit Siriusovo jméno.
"Hm… jo je…"
Remus ze sebe začal sundávat plášť: "Nepůjdu tam.."
"Reme… přece nemůžeš zůstat spát na chodbě…"
James přes něj znovu přehodil plášť: "Jdeme," zavelel a otevřel průchod.

Prošel spolu s Remem přes společenskou místnost a vedl ho do pokoje. Když za nimi zapadly dveře Remus ze sebe strhl plášť a vracel ho Jamesovi: "Vážně dík."
"Není ani trochu za co," usmál se James a složil plášť zpátky do kufru.
Remus se rozhlédl a všiml si, že kolem Siriovy postele jsou zatažené závěsy a zhasnuté světlo. Ukázal tím směrem rukou a gestem se zeptal, co se s ním děje.

"Já s ním prostě odmítám komunikovat…" šeptl James.
Remus sklonil hlavu: "Jenže on tě potřebuje. Potřebuje tě stejně jako já potřebuju Severuse…"
"Pojď se posadit. Byl za tebou?" James doprovodil Rema k jeho posteli a posadil se na okraj. Objal přítele jemně kolem ramen.
"Byl…"
"A?"
Remus jen zavrtěl hlavou a sklopil oči.
"To je mi líto, Reme."
"Mně taky, ale snad to časem přejde. Musím se smířit s tím, co Sirius způsobil, ale ty buď s ním. Prosím tě o to. Nechci aby trpěl ještě víc za to, co udělal."
"Ty ho ještě lituješ?"
"Už to tak bude." V Remových očích se zračil soucit. James ho objal a Removi steklo po tvářích pár slz, než se od sebe odtáhli a James promluvil.
"Ty jsi vážně ten nejhodnější člověk, jakého jsem kdy poznal. Jak může někdo litovat toho, kdo mu tolik ublížil?"
"Vždycky byl jedním z mých nejlepších přátel…"
"Já myslel, že už jím není…"
"Na to ti teď neumím odpovědět. Možná časem..."
"Dobře. Měl by ses vyspat. Lehni si a snaž se odpočívat."
"Budu se snažit. Dík za všechno Dvanácteráku a dobrou noc."
"Dobrou Reme."

James odešel a zatáhl kolem Remuse závěsy. Remus se zachumlal do dek a rychle usnul.

***

Během nějaké doby Jamesův vztek na Siriuse skutečně odezněl. Sirius se pokoušel omluvit i Removi, ale ten se mu prozatím vyhýbal. Nechtěl s ním mluvit, ani být o samotě. Věděl, že časem Siriovi odpustí i on, ale něco mezi nimi zůstane navždy. Jejich přátelství, nejméně na velmi dlouho, nebude takové, jako bylo dosud.

Removi se strašně stýskalo po Severusově blízkosti a bylo pro něj mučením, když se s ním potkával - ve škole, na vyučování, na obědě, při večeři… Viděli se až příliš často, ale jejich rozhovory se teď odehrávaly na úrovni vzdálených známých…

Removo citlivé srdce to rvalo na kusy…

Naštěstí školní rok, který byl jejich posledním v Bradavicích, uplynul velice rychle. Všichni složili OVCE a na konci července se rozloučili s hradem, který jim po sedm let byl stejně milý jako domov. Během poslední noci na hradě se ještě James, Remus, Sirius a Peter vydali do Chroptící chýše. Bez přeměn, bez zbytečných slov. Mlčky. Jen tam v tiché shodě došli, posadili se, kde se dalo a každý se oddal vlastním vzpomínkám. A pak si ráno sbalili věci, naposledy se ohlédli po svém pokoji, sešli dolů na snídani a víckrát se do Nebelvírské věže společně nevrátili.





 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilithka Lilithka | Web | 22. července 2009 v 13:03 | Reagovat

Kam se bude příběh ubírat dál? Jsem zvědavá a těším se na pokračování.

2 whampingwillow whampingwillow | Web | 22. července 2009 v 14:53 | Reagovat

Takhle zblízka už tě neuvidím…  
Tohle slovní spojení se mi hodně líbilo, stejně jako ta myšlenka. Kéž by měl každý možnost naposledny se zadívat na svoji lásku-...

3 Wierka Wierka | 22. července 2009 v 20:43 | Reagovat

:,o( *potahuje* nee.. ach jo..co bude teď..? chjo.. chudáčci...  T_T
a dík žes dala díl dřív.. ;o)

4 Dark Angel Dark Angel | 22. července 2009 v 21:17 | Reagovat

[3]: Děkuju, že se ti povídka tolik líbí, žes chtěla pokráčko dřív ;-)

5 Dark Angel Dark Angel | 22. července 2009 v 21:18 | Reagovat

[2]: Právě tahle myšlenka mi přijde jako nejhlubší z celý tý povídky... Člověk by si měl svojí lásku navždycky pamatovat...

6 Dark Angel Dark Angel | 22. července 2009 v 21:19 | Reagovat

[1]: Lilithko, to ani já sama ještě nevím... Na začátek jenom tohle - odejdou ze školy, několik let se jejich životy ubírají jinými cestami, ale potom se opět propletou v Bradavicích. A jak to bude dál? To ještě ani já netuším :-)

7 Wierka Wierka | 31. července 2009 v 23:15 | Reagovat

v kedy bude další.. plosím... :o(

8 Dark Angel Dark Angel | 4. srpna 2009 v 19:45 | Reagovat

[7]: Wierko, já ti to teď vůbec nedokážu říct. Mám napsaných pár kapitol druhé části, ale ještě vůbec nevím, jestli je před koncem nezměním, takže je nechci přidávat. Krom toho mi připadají značně patetické a sentimentální až příliš (na Severuse Snapea), tudíž by náš drahý Sev byl OOC. Chtěla bych to nějak upravit, abych vás neodradila :-D

9 Wierka Wierka | 5. srpna 2009 v 18:07 | Reagovat

dobre dobre...  a to vadi ze by byli OCC..  no, ja je ze je tu nekdo kdo se tesi na dalsi supr díl.. :o)

10 hajmi2003 hajmi2003 | 9. srpna 2009 v 17:43 | Reagovat

Samo, že je tu někdo kdo se těší na další a další díly. Teď jsme se vrátili z dovolený a byla jsem nadšená, že si můžu přečíst tolik kapitol. Zlatá Dark byla to nádherná slaďárna, i když prozatím se smutným koncem. Těším se jako Wierka až dokončíš pokráčko a podělíš se s náma o výsledek. Ať už bude Snape OOC nebo ne těším se na to.  

11 kami kami | Web | 25. dubna 2010 v 13:50 | Reagovat

Páčilo sa mi to, len sa mi zdal James na Siriusa až príliš zlý. Skôr by som povedala, že by bol nerozhodný ako by tak veľmi priateľa zhadzoval, ale inak to bolo fajn. Remus bol táák zlatý. :-)

12 Anastázie Anastázie | Web | 29. listopadu 2010 v 15:20 | Reagovat

Mohu se zeptat, co je to to OOC?

13 Dark Angel Dark Angel | E-mail | Web | 29. listopadu 2010 v 17:04 | Reagovat

[12]: OOC je zkratka pro Out Of Character... Čili postavy jednají nečekaně nebo v rozporu s jejich povahami....

14 Anastázie Anastázie | Web | 29. listopadu 2010 v 17:33 | Reagovat

Díky za vysvětlení.
Jen chci říct pár slov k téhle povídce:
Začala jsem to brát trošku jako parodii na HP, nebo prostě úplně jiný příběh, jen s postavami, jež nesou jména z HP a docela se mi to líbí.
Podle mě je v této povídce Snape už od začátku OOC, takže žádná změna...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama