26. června 2009 v 21:30 | Dark Angel
|
Téma: Harry Potter
Postavy: Remus Lupin / Severus Snape, James Potter, Sirius Black
Beta read: Syriana
Varování: slash, +15, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: Jsou mladí, jsou výjimeční, jsou to Marauders. Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák studují poslední dva roky v Bradavicích - a jak to tak bývá, během posledních pár měsíců se toho stane víc, než za celé předchozí roky.
***
"Náměsíčníku!"
Velmi pohledný, asi šestnáctiletý chlapec s dlouhými vlasy barvy letní noci cloumal s druhým, který ležel stočený do klubíčka v posteli. Bylo dopoledne pozdního jara a za okny nebelvírské věže stoupalo po obloze jasně zářící slunce.
"Tak vstávej ty ospalče! Jdem na snídani!" Ještě jednou s ním zatřepal a pak z něj stáhl deku.
"Co-se-děje?"zahučel druhý rozespale a téměř nesrozumitelně. Tento mladík, ne o mnoho starší, než ten druhý, měl světlé vlasy a byl by snad ještě hezčí než jeho kamarád, nebýt páru krvavých šrámů na tváři a tmavých kruhů pod pronikavě modrýma očima. Právě těma pomněnkovýma očima teď mžoural do slunečního světla. Vypadal velmi unaveně, ale když pomalu zamrkal do sluníčka, usmál se.
"Dobrý, Tichošlápku…"
"No to je dost, že se milostpán probudil. Dobrý ránko, Reme. Jestli ale honem nevstaneš, tak už moc dobrý nebude, protože na nás nezbude snídaně. James a Peter už jsou pryč a já jdu taky. Tak koukej vstávat…" usmál se Tichošlápek a zamířil ke dveřím z pokoje.
"Siriusi?" ozval se Remus ještě.
"Ano, Reme?" Sirius se otočil mezi dveřmi.
"Proč mě vždycky zrovna po úplňku budíš tak nešetrně?" Ležel teď opřený o loket a druhou rukou si protíral oči.
"To je jednoduchý - úplněk znamená jedinej den, kdy spíme dýl. A taky to znamená, že jdeme později než ostatní na snídani a já mám hlad jako velkej černej pes…" Sirius se znovu usmál a ještě dodal: "Tak dělej nebo ti všechno sníme." a zavřel dveře.
Remus si jen povzdechl a pomaličku se vypotácel z postele. Posbíral po zemi části svého oděvu a zamířil do koupelny. Normálně by měl jít do koupelny prefektů, ale cítil, že tam by se teď nedovlekl. V umývárně se svlékl a vrhl jediný pohled do zrcadla. Na těle měl několik čerstvých škrábanců, z toho, jak se s přáteli v přeměněných podobách
prodírali křovím v Zapovězeném lese…
***
"Ahoj kluci. Zbylo na mě něco?" zeptal se Remus, když se usazoval mezi Siriuse a Petera.
"Nejdřív jsme si říkali, že ti nic nenecháme, když se tak loudáš, ale něco tu přece jen je," oznámil mu James a přistrčil mu talíř s toasty a marmeládou, misku ovesné kaše a nalil mu do skleničky dýňovou šťávu.
"Díky Jamie," řekl Remus vděčně a pustil se do jídla.
"Tak pánové, dneska máme neděli, což znamená horu domácích úkolů. Doporučoval bych začít dopoledne v knihovně a postupně pokračovat přes společenskou místnost až zpátky do postelí. Co vy na to?" začal po chvíli Sirius.
"Fajn a já večer, až půjdu na hlídku, vezmu všechny knihy, které si půjčíme zpátky do knihovny," odsouhlasil Remus…
***
Celý den všichni skutečně strávili ve společenské místnosti nad domácími úkoly. Srazili k sobě dva stolky, které už po pár minutách přetékaly stohy knih, grafů a listů pergamenu.
Večer těsně před jedenáctou konečně dokončili i poslední úkol (mimořádně nudné pojednání pro profesora Binnse na hodinu Dějin čar a kouzel) a všichni se hned zvedli a zamířili do postelí. Až na Remuse. Ten s plnou náručí knih zamířil rovnou do knihovny. Jen co uložil poslední knihu, mu madam Pinceová oznámila, že už měla dávno zavřít, a že čekala jen na něj, tak ať si pospíší. Remus kvapně vyšel ven a právě, když odbíjela jedenáctá, zamířil pomalým krokem do prvního patra, které jakožto prefekt musel projít…
***
Blížila se půl dvanáctá a Remus právě procházel třetí patro za svitu své hůlky, když uviděl, jak zpoza rohu vyšel další prefekt. Chvíli zauvažoval, jestli se nemá obrátit, ale pak klidně pokračoval dál. Postava proti němu šla pomalu a lehce. Remus ten způsob chůze znal, ale hned ho nedokázal zařadit. Až po pár vteřinách mu došlo, že proti němu jde zmijozelský prefekt Severus Snape.
Došli k sobě a oba zpomalili. Severusovy oči zářily ve světle hůlky a jeho bílá hladká kůže silně kontrastovala s jejich černou barvou.
"Ahoj, všude klid?" Remus se snažil, aby to znělo přátelsky. Vlastně proti Snapeovi nikdy nic neměl...
"Jo, klid," zahučel Snape a zastavil se.
"Já se teď půjdu podívat do čtvrtýho a asi za deset minut se vrátím sem," oznámil Remus a okamžitě pocítil škrobenost té věty.
Snape ho obešel a zdálo se, že beze slova zamíří jinam, ale po pár krocích se zastavil a otočil se: "Lupine!" křikl.
Remus se otočil: "Ano, Severusi?"
"O co se to, k čertu, snažíš?" štěkl Snape ledově. Remus pochopil, že tím mířil na to, co již trvalo nějakou dobu. Na marné Removy pokusy navázat s ním bližší kontakt.
"Nejsem tvůj nepřítel Severusi," řekl Remus klidně.
"Co tím chceš říct?"
"Jen to, co říkám," pokrčil Remus rameny.
"Chceš tím říct, že jsi můj přítel?" ušklíbl se Snape: "To asi sotva. Jsi kámoš Pottera a Blacka."
"Jenže to ještě nutně neznamená, že jsem tvůj nepřítel, Seve. Zkus nad tím přemýšlet."
Remus se už ani neohlédl a zamířil do čtvrtého patra…
***
Severus pokračoval po třetím patře a pak po schodech dolů, do druhého. Hlavou mu táhla Remova slova, i když nad tím nechtěl uvažovat. Nejsem tvůj nepřítel…
"A co teda jsi?" broukl Snape tiše…
***
Remus prošel čtvrté patro a vrátil se do třetího. Procházel kolem oken. U jednoho, přibližně uprostřed chodby, se zastavil. Opřel se čelem o chladivé sklo a zadíval se na měsíc, který stále ještě vypadal kulatý. Věděl, že už ubývá. Díval se na oblohu a náhle pocítil nesmírnou únavu. Minulou noc nespal, protože byl úplněk, celý den pracovali na úkolech a teď se ještě nejmíň půl hodiny nedostane do postele...
A pak si najednou vzpomněl na úkol z astronomie.
"Sakra." šeptl do ticha. Bude ho muset zvládnout zítra ráno. Byl jediný, kdo se z nich čtyř o astronomii zajímal, ostatní ji dělali jen proto, že něco dělat museli. A tak úkoly byly na něm. Teď se na to ale snažil nemyslet.
Jak pravidelně dýchal, na skle se objevoval, a zase mizel, drobný mlžný kroužek. Všude kolem bylo ticho.
Remus pomalu zavřel oči…
***
Nevěděl, jestli doopravdy usnul, ale náhle, jakoby ve snu vnímal blížící se kroky. Někdo k němu přicházel. Nutil svůj mozek, aby zase začal bděle fungovat. Ten jako by jen nerad nakonec poslechl.
"Lupine? Ty tady spíš?" ozval se chladně pobavený hlas.
Remus zvedl hlavu: "Vlastně ani nevím. Kolik je hodin?" trochu se usmál.
"Bude dvanáct. Končí hlídka."
"Tak to jsem rozhodně spal." pokrčil Remus rameny.
"To snad není možný…" Severus vypadal čím dál pobaveněji: "Muselo se ti spát výborně. Málem sis tady ustlal."
"Docela jo. Někdy to taky zkus," uculil se Remus a divil se, že s ním Snape vůbec normálně mluví.
"Já… ehm… no, jdu dolů. Projdu ještě první patro, ostatní už šli spát…." Řekl Severus a bylo to poprvé, co od něj Remus slyšel pár slov bez odporu a nenávisti.
Snape už byl skoro u schodů, když se Remus vzpamatoval a najednou z něj vypadlo: "Mohl bych,… mohl bych jít s tebou?"
Severus se zastavil.
"Jo, když chceš…" pokrčil rameny lhostejně.
Remus ani nevěděl proč, ale měl z toho radost.
Zamířili spolu pomalu dolů a bavili se o škole. Remus si postěžoval, že ještě musí dodělat úkol z astronomie, a protože Snape tam chodil taky, zeptal se ho, co tam psal.
"Můžu ti to půjčit," ozval se Snape tak potichu, že si Remus nebyl jistý, jestli slyšel dobře.
"Tys řekl, že mi to půjčíš?" zeptal se a zarazil se údivem.
"Řekl jsem, že bych mohl."
"Co se to stalo? Kde je ten Severus Snape, kterého jsem ještě dnes večer potkal na chodbě?" Remus v nitru cítil štěstí, aniž by tušil, proč mu na tom tolik záleží, ale navenek se snažil znít ironicky.
"Přemýšlel jsem… Nikdy jsi mi vlastně nic neudělal."
Removi se zatočila hlava.
"To je pravda…" přiznal opatrně: "Ale taky jsem ti nikdy s ničím nepomohl."
"Spousta dalších taky ne. A přežil jsem to. Půjčím ti ten úkol."
"Děkuju."
***
Severus se vracel ze sklepní chodby do vstupní síně, kde na něj Remus čekal. Zastavil na krok od něj a podával mu úkol. Remus k němu vztáhl ruku a jak si bral svitek pergamenu, dotkl se prsty Severusových. Najednou jím projel pocit, který ještě nikdy nezažil. Bylo mu teplo i zima zároveň a trochu se zatřásl. Dostal strach, aby si toho Severus nevšiml a třeba si to špatně nevyložil. Rychle zvedl oči a setkal se s pohledem Severusových, černých jako samet. Díval se mu do tváře a najednou si uvědomil, že jeho vlasy, o kterých vždy soudili, že jsou mastné, takové vůbec nejsou. Byly jen úžasně hladké a jemné. Splývaly mu v dlouhých rovných pramenech na ramena, a pár i přes oči... Najednou dostal chuť ty krásné vlasy pohladit. Rychle tu myšlenku zahnal.
"Děkuju ti. Zítra na snídani ti ho dám."
"Jo jasně. Tak dobrou…" na chvíli se odmlčel a pak dodal: "…Reme."
Remus se zářivě usmál: "Dobrou noc,… Seve."
Poprvé za šest let, co se znali se Severus Snape opravdově usmál. Nebyl to žádný úšklebek nebo něco takového… byl to spokojený úsměv.
Oba se naráz otočili a zamířili každý do své ložnice.
***
Remus stoupal vzhůru po schodech a úsměv mu na tváři zůstával.
Hlavou se mu honily tisíce myšlenek… Severus mu řekl Reme! Úplně poprvé uznal, že mu Remus nikdy neublížil. Pochopil, že není jeho nepřítel… Removi se to zdálo skoro neskutečné… Netušil proč, ale záleželo mu na tom. Na Snapeovi mu záleželo vždycky víc, než dával najevo. Možná proto pokaždé, když mu James a Sirius ubližovali, byl tak šokem ztuhlý, že nedokázal ani zasáhnout.
V Nebelvírské věži se převlékl a položil Severusův úkol na noční stolek. Lehl si a dokud neusnul, viděl před sebou Severusův obraz a cítil jeho vůni…
***
Severus tou dobou seděl ve své posteli, oblečený v pyžamu se znakem koleje, a hlavou mu šla myšlenka na Removo přání dobré noci. Bylo to poprvé po velmi dlouhé době, co mu někdo popřál dobrou noc. A ten tón, jakým to řekl… A pak mi řekl tak, jak nikdo před ním. Řekl mi…
"…Seve…" šeptl do tmy, položil hlavu na polštář a za pár minut usnul…
To se mi líbí... Chtělo by to co nejdřív pokračování...