17. března 2009 v 20:14 | Dark Angel
|
Žánr: slash
Varování: +12, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Téma: kategorie Sto témat, zadání "Stavět na snech", fandom Červený trpaslík
Beta read: Syriana
Postavy: Dave Lister / Arnold Rimmer
Shrnutí: Druhým možným názvem téhle povídky bylo "Listerworld", ale nakonec je názvem přímo téma, které mi zadal kamarád. Kdo zná díl Červeného trpaslíka s názvem "Rimmerworld" ví, kde jsem našla další inspiraci.
***
Nad šedavým povrchem malé planetky, kdesi hluboko v kosmu se zvedala mlha. Tři barevné měsíce zapadly už před hodnou chvílí a prašná půda se konečně začala trochu zahřívat prvními paprsky vzdáleného rudého slunce.
V době, kdy bude na planetce poledne, nepřesáhne nikde teplota bod mrazu. Noci jsou tu mrazivé bez ohledu na roční období. Tato zem není obydlená, pravděpodobně na ni ještě nevstoupila noha živého tvora. Je pustá, pokrytá ledem, skalami, prachem a pískem. Důvod, proč se o ni zajímat, je jediný - má dýchatelnou atmosféru. Právě to je důvod, jenž přilákal první zájemce o pobyt na jejím nehostinném povrchu.
***
Kosmik se hnal vesmírem od Červeného trpaslíka. Uvnitř pilotní kabiny seděl Dave Lister, poslední žijící člověk a právě likvidoval své zdraví dvojitou porcí kuřete vindaloo a bůhví kolikátou plechovkou piva.
Na sedadle druhého pilota spočíval tvor, který se na Trpaslíkovi za tři miliony let vyvinul z kočky. Kocour byl jako vždy perfektně oblečen, zlaté knoflíčky na jeho obleku zářily jako malá slunce. Pobrukoval si nějakou melodii a pilotoval.
Vzadu za Listerem se mračil Arnold Rimmer, hologram jeho mrtvého kolegy. Sledoval dění na dvou monitorech před sebou a vypadal velice důležitě.
Zdání prostě někdy klame.
Posledním členem posádky byl Kryten. Android série 4000 s hlavou ve tvaru legračního kondomu a IQ vyšším, než byl součet IQ celého zbytku posádky.
Po jeho pravé ruce zářil monitor, z něhož shlížel Holly, lodní počítač s IQ 6000 a tváří největšího milovníka všech dob.
"Vzdálenost tisíc kliků a blíží se," ohlásil Lister s pusou plnou kuřete na kari.
Rimmer stiskl několik tlačítek na klávesnici před sebou: "Za pár minut jsme na oběžné dráze. Možná by ses mohl konečně přestat cpát, Listere a chopit se pilotování. I bez další porce indických placek vypadáš jako překrmený vorvaň."
"Sklapni, kosmopako," Lister se ani nenamáhal otočit, protože právě v tu chvíli se dostali na oběžnou dráhu malé, šedé planetky.
"Zapněte brzdové motory," poručil Lister a chopil se řízení.
"Zapnuty," hlásil Kryten.
"Přistávám."
***
Šedá planetka pocítila náhlou a neodbytnou potřebu něco udělat. Právě před chvílí se k ní přiblížila malá, bručící zelená věc a zmizela kdesi v písčitém údolí mezi skalami. Planetka věděla, že se něco musí stát. Změnit... Bylo to naprosto nevyhnutelné. Samotná její podstata věděla, že poprvé za celé věky, kdy existuje musí něco změnit. Její vlastní, nečekaně probuzené vědomí se zatoužilo pohnout. Protáhnout se, trochu se zvlnit tamhle, trochu narovnat tady a i na povrchu musí nastat něco neznámého, nového...
***
"Nezdá se vám, že se něco děje?" Podlaha Kosmika se podivně pohupovala, pomalu klesala a zase se zvedala.
"Jestli to zas nebude pohyblivý písek," vzpomněl si Kryten na jednu z jejich dávných příhod. Stiskl knoflík na dveřích. Otevřel se jim pohled do krajiny a celá posádka okamžitě strnula v němém úžasu.
Když už to trvalo moc dlouho, ozval se Rimmerův, jako vždy překvapený vysoký hlas: "Pánové, buď mám pozorovací schopnosti uzenáče v nálevu nebo je něco špatně."
"Ta planeta se změnila," konstatoval Lister.
"Nebo jsme někde jinde. V tomhle vesmíru už si člověk nemůže být jist ani tím, že ráno vytáhne ze šuplíku vlastní spodky."
Kocour jako první vykročil na úzké schůdky: "Tvoje by si rozhodně nikdo nebral."
Lister se rozhlížel po okolí.
"To je krása, co?"
Mrtvá a pustá země se změnila v zářící zahradu plnou života. Stáli na louce porostlé hustou trávou, obklopenou řídkým lesem exotických stromů. Někde za stromy to šumělo mořem. Za Kosmikem se zvedaly nízké skály porostlé mechem a z nich stékal potok. Uzoučká stružka, zářící ve slunci, šuměla přes bílé kameny. To náhle nebylo rudé a chladné, ale zlaté a žhnoucí
Kocour se začal škrábat na jednu z nižších skalek, aby zjistil, co je za ní.
"Pane Kocoure, počkejte. Měli bychom zůstat pohromadě." Kryten se pomalým, téměř až líným krokem vydal za ním a když Kocour přelezl vršek skály a zmizel, Kryten ho brzy následoval.
Lister a Rimmer stáli vedle sebe a vdechovali svěží vzduch. Byli na místě, kde se všechno zdálo stejné, jako doma. Poprvé od doby, kdy opustili rodnou planetu.
"Tři miliony let ve vesmíru... a teď jako bychom stáli na Zemi."
Rimmer konečně odpoutal pohled od krajiny a pohlédl na Listera: "Pojďme se podívat kus dál. Ať šli Kryten s Kocourem kam chtěli, pochybuju, že je tady kromě nás ještě někdo další."
Lister přikývl a ukázal k potůčku, který se kolem nich klikatil mezi kameny: "Uvidíme, kam nás zavede."
Ušli sotva pár metrů a Lister se zastavil: "Já tohle místo znám." Vyšli z houští nízkých keřů a dívali se teď do údolí, kam stékal potůček, podél něhož šli. Ústil do malého jezera, které opouštěl o několik desítek metrů dál, na druhé straně.
"Neříkej, že jsme tu už byli. To bych si pamatoval."
"Ne... to je neuvěřitelné..." Listerovy oči se rozšířily úžasem: "Rimmere, věřil bys, že jsem si tohle místo vysnil? Že se mi o něm tisíckrát zdálo? Přesně o takovém, a teď je skutečně tady?!"
"Vzhledem k tomu, jak ta planeta vypadala před tím, než jsme přistáli a jak vypadá teď, jsem ochoten uvěřit lecčemu."
Scházeli vedle sebe vysokou, hebkou trávou. Prokluzovala jim mezi prsty. Občas se sklonili, aby se dotkli něčeho, co neviděli už tolik let - celá louka byla obsypána květy. Vesmír měl své půvaby, ale tohle bylo srovnatelné s návratem domů z dlouhé cesty.
Jejich kroky se zrychlovaly. Točili se ve slunci jako malé děti z radosti, jíž už léta nezažili. Za chvíli běželi dolů z pozvolného svahu. Když dospěli až k jezeru, ani se nenamáhali zastavit. Prostě vběhli do vody, až se tříšť rozletěla všemi směry a ve slunci zářila jako perly z roztrženého náhrdelníku, než dopadnou na zem.
Ponořili se do třpytivé, křišťálově čisté vody a plavali až do středu jezírka. Nebylo hluboké.
"Rimmere tohle se běžně nestává, aby se moje sny plnily..." Lister vypadal šťastně: "Tohle je Fiji! Takhle měla vypadat moje farma na Fiji. Jen... tu chybí život."
Ve chvíli, kdy to Lister dořekl, se na konci údolí něco pohnulo.
"Můj bože," vydechl Rimmer.
Přes vrch kopce scházelo stádo ovcí. Byly bílé, s dlouhou srstí a ladnýma nohama. Bečely a mířily k jezeru, napít se sladké vody.
Lister na ně zíral a pak se náhle prudce otočil. Rimmer poděšen tím rychlým pohybem, se otočil také. V místě, kam se nyní upíraly Listerovy temně hnědé oči, se páslo malé stádečko koní. Utrhávali šťavnatou trávu a poklidně ji přežvykovali. Potřásali zářivou hřívou a hustými ocasy a pomalu se procházeli.
Na té straně, vysoko ve svahu, se krčil domek. Nádherné, útulné stavení, jediné, které tady mohli vidět. Dům ze silných kmenů, s malými okny a verandou zastřešenou jen naskládanými svazky suchého listí.
Lister uchopil Rimmera za ramena: "Ať je to co je to, tohle místo plní moje sny." Díval se Rimmerovi hluboko do očí a jak oba stáli uprostřed jezera, do půli hrudníku ve vodě, Lister se na něj usmál: "Jenom moje největší přání se ještě nesplnilo."
"Kochanská?" zeptal se prostě Rimmer.
Lister pomalu zavrtěl hlavou a nakonec po krátké odmlce prostě konstatoval: "Ne, Rimmere, ty."
Pak Lister, po všech těch letech, ponořil mokré prsty do hustých, hrubých vlasů. Dotkl se štíhlého těla a přitáhl Rimmera blíž k sobě. Jeho tvář zvážněla, těkal očima po Listerově obličeji. Trochu se pousmál, jako by nakonec usoudil, že tohle celý život tušil a čekal na tu chvíli.Trvalo to dlouho, dlouhé minuty porozumění beze slov, než se konečně sklonil a nechal se lehce políbit...
***
Šedá planetka spokojeně vydechla teplým rovníkovým vánkem a její napětí povolilo. Silná ledová vrstva, proměněná ve všechnu tu zeleň a záři, vstřebávala touhu vycházející z živého tvora na jejím povrchu. A planetka se měnila i sama ve své podstatě. Dělalo jí radost plnit to, co si ve svých snech ten tvor, Lister, tolik přál. Konečně nebyla tak opuštěná. Ani ten bezbranný malý člověk už nikdy nebude sám. Ze svých snů vystavěl něco, co bude trvat dál. Jeho cit přetrvá i tehdy, až opustí povrch šedé, nehostinné země a vrátí se zpět do vesmíru. Nebo ji možná neopustí. Planetka jim dá vše, co budou potřebovat...
Ahoj Dark, jak jsem slíbila. Byla jsem tu a viděla jsem a ty jsi zvítězila. Je to ze začátku legrační a na konci jako něžné pohlazení. První povídka z Červeného trasíka, kterou jsem kdy četla! Hezké, jen tak dál.