8. března 2009 v 20:52 | Dark Angel
|
28. 11. 2010 Počínaje dnešním dnem pracuji na ÚPRAVÁCH TÉTO POVÍDKY. Rozhodla jsme se ji kompletně přepsat, jelikož původní stav již nevyhovuje mým nárokům. Vyskytnou se změny v ději oproti původní verzi a možná pár kapitol přibude. Prosím tedy o strpení, než sem povídku vrátím. Vzhledem k mé vytíženosti to bude dlouhodobější proces. Děkuji za pochopení, Dark
Téma: Harry Potter,
Postavy: Remus Lupin/Severus Snape, James Potter, Molly Weasley, Harry Potter, Nymphadora Tonks, Alastor Moody, madame Rosmerta, Fred Weasley, Fénixův řád, Smrtijedi
Beta read: Syriana
Varování: tragické, slash, sexuální scény, nedoporučuji odpůrcům romantiky
Shrnutí: inspirováno písní Shine on you crazy diamond od Pink Floyd. Příběh o tom, jak by to také mohlo vypadat s životem Remuse Lupina, kdyby nebyl jen opovrhovaným vlkodlakem.
Poznámka: ...Remus Lupin. První a poslední dokázal na Severově tváři vyvolat úsměv i pláč. On jediný, jen on a nikdo jiný způsobil, že se naučil důvěřovat někomu jinému, než sám sobě...
***
Remus začal pracovat na ministerstvu kouzel. Nikdy nevěřil tomu, že by právě on tady mohl někdy ve svém mizerném životě pracovat, ale měl požadované vzdělání a tu práci přece jen dostal. V první chvíli si připadal až příliš troufalý, nakonec se ale rozhodl vsadit na štěstí. Přihlásil se do konkurzu na vedoucího odboru, když ministerstvo hledalo novou krev. S úsměvem teď říkal, že takovou krev tento odbor ještě nepoznal.
Jeho stanovištěm se tedy stal Odbor pro kouzelnou přepravu. Měl pod sebou asi dvacet podřízených a jejich pracovní náplň sestávala z obvyklé každodenní hory papírů, kontroly a přípravy přenášedel, schvalování bezpečnostních opatření kouzelné přepravy a nakonec i kontroly kvality závodních i dopravních košťat. Mimo to také zajišťovali dohled nad užíváním Obracečů času a prevenci jejich zneužívání.
Remus měl najednou hlavu plnou práce jako nikdy dřív a na nic jiného mu téměř nezbýval čas. Přesto ale nezanedbával práci pro Fénixův řád. Bydlel teď v domě na Grimmauldově náměstí a předával zprávy členů Řádu na schůzích i mimo ně.
Často se na něj obracel Harry, který právě v té době pátral po viteálech. Remus teď byl posledním Pobertou a Harry mu naprosto důvěřoval. Měl Harryho moc rád, pokaždé když za ním přišel s prosbou o radu či se jen tak vypovídat, snažil se mu co nejvíce pomoci. Harry mu pokaždé tisíckrát děkoval za jeho empatii a nesobeckou vstřícnost.
Remus velice trpěl, když podruhé ztratil Siriuse, před ním Jamese a Lily a dokonce i Peterova zrada ho stále nepřestávala bolet. Ze všech nejvíc mu ale chyběl Sirius. V Harrym stále viděl Jamese a Lily a tím si je přípomínal, ale Sirius zemřel teprve nedávno a ještě tak nešťastně...
Toho dne, pozdě odpoledne, jen chvíli před koncem pracovní doby za Remem přišel jeden z jeho podřízených. Zastavil se nad svým šéfem, jenž byl plně ponořen do stohu papírů, v jednom z nich něco zuřivě škrtal a mumlal: "Zatracení mudlové, další ztracený přenášedlo... Ty jejich metaře bych poslal do Azkabanu..." pak se zarazil. Zadíval se na zeď, u níž stál jeho stůl: "...Ne, tam zas ne..." A zase se sklonil a dál zuřivě zapisoval údaje.
"Ehm..."ozval se muž nad jeho hlavou.
Remus sebou trhl a zvedl k němu oči: "Ach, ano? Co si přejete Gregory?"
"Pane, z Oddělení pro opravy kouzelných pomůcek vám posílají jeden z těch poničených Obracečů. Prý je potřeba ho zkontrolovat a pak předat dál." Gregory vyndal z kapsy malou kovovou krabičku a otevřel ji. Uvnitř byl zlatý, jako nový zářící Obraceč času na dlouhém jemně kovaném řetízku.
"Dobře, děkuji vám, Gregory. Alespoň jedna pozitivní informace, pro dnešek. Díky. Teď už to tu zabalte a jděte domů. Nashle zítra." Remus odložil krabičku s Obracečem na stůl. Věnovat se jí bude, až dokončí ostatní práci.
"Díky pane, nashledanou." Gregory se otočil a chystal se odejít. Mezi dveřmi se otočil a pohlédl soucitně na Remuse, který už byl zase zabraný do práce: "A pane?"
Remus zdvihl hlavu: "Ano?"
"Měl byste už taky jít. Jste tu od rána do večera... Máte snad nejdelší pracovní dobu z nás všech."
"Ale dělám to dobrovolně, Gregu, bez obav. Vždyť co bych dělal doma?" Remus se nevesele usmál. Jeho podřízení ho nakonec měli rádi. Přesto, že už všichni věděli, že je vlkodlak.
Ano, věděli to, ale přesto se ho nebáli, ani jím nepohrdali. Časem se s tím faktem prostě smířili. Remus jim o svém problému vyprávěl a oni ho po nějaké době přijali. Teď si ho vážili, respektovali a obdivovali ho. Obdivovali jeho statečnost, životní sílu, pracovní odhodlání, vytrvalost a obětavost.
"Snad máte přítelkyni ne?"
"Ano, to ano... ale..." Remus sklopil oči. Nechtěl o tom mluvit.
"Chápu pane, nechme to být. Nashle."
"Nashle Gregory a pěkný zbytek dne."
Remus se znovu sklonil nad prací a Gregory s tichým povzdechnutím odešel.
Jen se za ním zavřely dveře, Remus zdvihl hlavu: "Ach jo, Gregory, proč jsi o tom musel začít?"
Odhodil stříbřitý, ale ne stříbrný, brk na stůl a zadíval se na něj. Jeho život byl tak složitý. Miloval své přátele, ale ti mu zemřeli. Měl rád Harryho, jenže jemu hrozila smrt Voldemortovou rukou. Vážil si Brumbála, který už také nežil. Měl rád stříbro a přitom nic skutečně stříbrného nemohl vzít do ruky. Jeho velikým snem bylo alespoň jedenkrát v životě vidět úplněk očima člověka, a to už se mu nikdy nesplní. Tonksová ho milovala, a on jí stále nedokázal říct, že ho její bezstarostnost a potrhlost rozčiluje a hlavně to, že ji nemiluje a nikdy tomu tak nebylo.
Ukryl obličej do dlaní: "Proč? Proč nemůže být všechno jako ve škole? Proč to nemůže být tak krásný?"
Odpovědí mu byl jen výsměšný tikot hodin ve ztichlé kanceláři.
Opřel se v křesle a rozhlédl se po místnosti. Na zdech visely fotografie z jeho studentských let - samozřejmě společné s Jamesem a Siriusem. Peter na nich nebyl. Jeho já z těch obrázků zmizelo poté, co se ostatní Pobertové dozvěděli o jeho zradě. Vyhnali ho. Bůh ví, kde se schovává jeho krysí obličej...
Jednu fotku, tu, kterou si pořídili těsně před odchodem z Bradavic, když už měli sbaleno a vyšli před hradní bránu, měl obzvlášť rád. Ani nevěděl proč, ale tenkrát nechali udělat o jeden portrét víc. Remus ji pak měl u sebe schovanou. Svoji měl už pár let pečlivě uloženou a tu druhou věnoval již dávno Harrymu.
Už si ani nepamatoval, jak ta fotka vypadala, vzpomněl si na ni jen na vteřinu, ale hned zas zapomněl, protože jeho pohled přitáhly další oživlé vzpomínky pověšené na stěnách: Remova rodina, Harry, Lily a pak také jeden obraz, který Remus zvlášť miloval. Vždycky, když se na něj podíval, měl pocit, že ten obraz vyjadřuje celou jeho osobnost. Byl laděný do stříbro-modré a na malbě vyhlížel měsíc v úplňku nad lesem ozářeným jeho bledým světlem. Ten zvláštní přísvit jako by vyjadřoval Removu duši - jeho smutek v radosti, smrt a život jeho blízkých, konec a začátek všeho co se v jeho životě událo... Remus z něj cítil všechno to, co cítil v sobě. Ten obraz snad byl samotnou jeho duší.
Zvedl se ze židle. Stejně už se nedokáže soustředit. Sklidil věci ze stolu a uzamkl je do šuplíku. Srovnal vše, co během dne rozházel a jako poslední vzal do ruky krabičku s Obracečem. Bezmyšlenkovitě ji uložil do svého kufříku, oblékl si kabát a vyrazil k výtahům.
Vyšel ven z ministerstva. Drobně pršelo. Jeho světlé, lehce prošedivělé vlasy začal smáčet déšť, který mu ochlazoval i tvář. Teprve teď si uvědomil, jaké bylo v jeho kanceláři nesnesitelné horko. Zaklonil hlavu a nechal dešťové kapky dopadat na obličej. Po chvíli se rozhlédl a když se ujistil, že je v ulici sám řekl: "U Tří košťat." a zmizel.
***
"Dobrý odpoledne, Remusi, čímpak vám posloužím? Jako obvykle?"
"Dobrý, Rosmerto. Jako vždycky, jednu ohnivou whisky. Díky."
Remus už před nějakým časem zvykl, na nějakou dobu sem vždy po práci zajít. Nemusel se tu bavit s Nymfadorou a mohl si v klidu přečíst noviny, než začne další práce pro Řád. Vypil si svou obvyklou večerní whisky a poklábosil s Rosmertou, která ho vždycky ráda viděla, a na rozdíl od Tonksové se nechovala jako "polenem praštěný potrhlo". Remus si zvykl tak o ní občas uvažovat jen v nejtajnějším koutku duše, když Doru viděl nemotorně poskakovat někde na ústředí Řádu a systematicky likvidovat vybavení domu svou neohrabaností.
Servírka mu přinesla pití.
"Nechcete si chvíli sednout?" zeptal se Remus přes okraj novin jako vždycky.
Rosmerta se jako pokaždé rozhlédla po lokále. Skoro nikdo tu touhle dobou nebýval: "Vlastně proč ne?"
"Co je tu nového? Jak se vám daří? Včera jste na mě neměla moc času." Remus složil noviny a položil je na stůl.
"Mně se daří dobře, ale vy vypadáte, že máte starosti..."
"To já mám pořád, Rose. Už minimálně dvacet let. Spíš dýl... vlastně mi začaly, když jsem byl zvolen prefektem..." Remus se omluvně usmál.
Hostinská se zvonivě zasmála: "Ale no tak... nemůže to být tak zlé..."
"Máte pravdu... nemůže. Je to ještě horší." Remus vzal do ruky skleničku a napil se. Podíval se přes její okraj na ženu naproti sobě. Poslední dobou měl pocit, že snad ona jediná mu alespoň trochu rozumí. Co sem chodil, věděla, že potřebuje někoho, kdo by pro změnu zase jednou byl ochoten naslouchat jemu. A ona k tomu ochotná byla. Dobrá duše.
"Dojdu vám ještě pro jednu. Vypadáte, že to potřebujete." zvedla se a zamířila se skleničkou k pultu.
"Rosmerto?"
"Ano?" otočila se na něj s úsměvem.
"Vezměte celou láhev..."
***
Remus se přemístil do jedné z odlehlejších uliček poblíž Grimmauldova náměstí. Stále ještě pršelo. Plášť a vlasy, které mu během toho, co popíjel u Tří košťat uschly, už byly zase promáčené. Bylo mu to ze srdce jedno. Pomalu se vlekl k domu číslo dvanáct, trochu se motal.
Nebyl zvyklý pít víc a dnes to trochu přehnal. Díky tomu se také nejspíš stalo, že nějak neodhadl, kam se přemísťuje a tak to měl domů o pěkný kus dál než obvykle.
"Brý večír," pozdravil cestou lampu, která mu náhle připadala jako nesmírně vysoký pán s kloboukem a cigaretou.
Před domem se rozhlédl a zazvonil. Bylo mu jedno, že ten uřvaný obraz mu zase bude nadávat. Někdo tam uvnitř musí být.
Okamžitě uslyšel křik a chvíli nato se dveře otevřely. Stála v nich Nymfadora. Remus nenápadně obrátil oči v sloup.
"No Reme, ty vypadáš! Kde ses toulal? Vždyť jsi opilý...Já už měla dávno být u rodičů.."
"Tak to bys asi měla jít," zabreptal Remus a prošel kolem ní.
"VY ZRÁDCI VLASTNÍ KRVE! ŠPÍNO KOUZELNICKÉHO RODU!" ječel obraz paní Blackové.
"Drž hubu ty vzteklá babizno," Remus se zastavil před obrazem, aby kolem něj zatáhl závěsy. Nymfadora zavřela dveře.
"ODPORNÍ KŘÍŽENCI! KRVEZRÁDCI! PROKLATÍ MUDLOVŠTÍ ŠMEJDI!"
Zatímco se marně pokoušeli vrátit závěsy na místo, měl Remus pocit, že jeho lehká opička kamsi odplouvá a zase na něj doléhají každodenní starosti.
Když byl závěs konečně zatažený, Remus se beze slova otočil a zamířil do kuchyně.
"Reme, co s tebou v poslední době je?" starala se Nymfadora, když se usadila ke stolu proti Removi, který právě večeřel.
"Nic... co by bylo?" huhlal Remus s plnou pusou.
"Tak na tohle ti neskočím. Něco se děje."
Jo, děje, ale jak..., JAK ti mám, sakra, říct, že k tobě nic necítím, abych ti neublížil?
"Mám starosti. V práci je toho moc. Však víš..." To bylo trapný Mooney... Když bylo Removi nejhůř, zvykl si, aby se ze všeho nezbláznil, titulovat sám sebe v myšlenkách přezdívkou, kterou mu ještě před pár měsíci říkal jeho nejbližší a snad poslední opravdový přítel. Mooney... poslední pozůstatek těch krásných dob v Bradavickém hradu.
"Slib mi, že kdybys měl nějaký velký problém, že bys mi to řekl..." Tonksová mu položila ruku na zápěstí.
"Hmm..." zahučel Remus přes horkou bramboru, která ho ukrutně pálila v puse.
"Dobře, lásko. Tak já poběžím. Zastavím se tu zítra na oběd. Ráno přijde Molly a bude vařit, protože se tu má na poledne sejít porada. Tak pa." Během řeči obešla stůl, vlepila Removi pusu na čelo a odešla.
"Zamknu pak," zabručel Remus potichu, když už byla pryč a jemu se konečně podařilo spolknout onu vařící bramboru. Až mu z toho bolestí vytryskly slzy.
Během jídla se jako obvykle oddával svým chmurným myšlenkám. Vůbec si nevšímal šelestu, jenž vydával dům, který žil téměř vlastním životem vrzajících schodišť, šeptajících hlav skřítků a skřípajících podlah.
Proč to tehdy udělal? Proč sakra povolil? Proč s ní začal chodit? Ona teď čeká, že budou jako spokojený pár žít až do smrti. Jenže to on nevydrží... Byl prostě příliš dlouho sám a tak neodolal... začal s ní chodit ze sobeckosti. Protože už nechtěl být tolik osamělý... Musí to ukončit. Čím dřív, tím líp! Cítil se jako největší srab pod sluncem. Ublíží jí. Musí. Dřív nebo později.
Dojedl, uklidil nádobí a vyšel do vyššího patra. Pomalu se dovlekl do svého pokoje a zhroutil se na postel. Chvíli jen tak ležel, v šatech, s botami na nohou, bez hnutí, a pak se posadil. Ještě má práci.
Otevřel svůj pracovní kufřík a vytáhl z něj pár papírů: protokoly hodnotící použitelnost a krabičku s Obracečem času. Otevřel ji. Obraceč se zlatě zaleskl.
Remus se na něj dlouho díval jako zhypnotizovaný. S touhle věcí by se dalo tolik změnit... Bůh ví, kdy se ta možnost vrátí znovu. Nestává se často, aby byl Obraceč rozbitý, musel se opravit a aby se pak dostal přímo k němu. Vyndal ho z krabičky a položil si ho na dlaň. To pokušení bylo velmi silné...
...silnější než on. Přetáhl si řetízek přes hlavu a přemýšlel.
Dlouhá obrátka je rok... já potřebuju zpátky o... dvacet? Ne, osmnáct let...Tehdy nám bylo sedmnáct... to je ten pravý věk...
Ještě se na chvíli zarazil... věděl, co může způsobit a pokud mu na to přijdou, bude to dost zlé a přijde samozřejmě o zaměstnání... Čert to vem. Sebral pár věcí, které bude potřebovat a Obraceč použil...
Jedna obrátka, dvě, tři, čtyři... Obraceč se už točil sám... Remus sledoval, jak kolem něj míjejí věci, které se už staly... Nejsilnější dojmy se mu míhaly před očima výrazněji: mrtvý Brumbál pod bradavickou Astronomickou věží, návrat Siriuse a první setkání s ním, to, jak propadl Obloukem na Odboru záhad... Lily a James... První setkání s Harrym ve vlaku...
***
Dům, kde teď byl, se zdál stejný, jen pár věcí se změnilo. Všechno bylo novější, udržované, zářilo čistotou a dýchalo luxusem. Remus se zmateně zapotácel, až vrazil ramenem do zdi. Obraceč naštěstí pevně svíral v dlani, takže se mu nic nestalo. Schoval ho za košili a zvedl se.
"Sakra," uniklo mu. Vůbec nedomyslel, že se dostane znovu do domu na Grimmauldově náměstí. Rozhlédl se a zamířil ke dveřím.
"Sirius nikdy nebude takový, jako jeho bratr! Je to nicka! Pravý člen Nebelvíru!" Někdo se blížil do pokoje. Remus poznal hlas Siriusovy matky. Najdou ho!
Zkusil první a poslední možnost úniku: "Prasinky!" řekl nahlas a přemístil se.
Objevil se v ulici, kde byla hospoda u Tří košťat. Nikdo tu teď nebyl, byl večer a v oknech kolem se svítilo. Remus zvedl hlavu. Jako na pozdrav mu zablikaly tisíce hvězd a téměř kulatý měsíc. Taky bys nemohl být trochu míň vidět, pomyslel si s pohledem upřeným na stříbřitý kotouč.
Povzdechl si a zamířil automaticky ke Třem košťatům. Musí si promyslet, jak se dostane do hradu a jak najde své druhé já a ostatní Poberty, aby provedl svůj bláznivý úmysl. Všechno mu bylo až příliš jasné na to, že to byl momentální nápad, jakési vnuknutí snad od samotného ďábla, které bláhově okamžitě provedl. Než vešel do hospody na chvíli se zastavil a přemýšlel. Cítil se nesvůj, ale vzdát to také nechtěl. S myšlenkou na setkání se svými přáteli stiskl kliku a vstoupil do přívětivého přítmí, které panovalo U Tří košťat celá léta.
"Dobrý večer, Rosmerto. Máslový ležák, prosím," objednal si, když se usadil u jednoho ze stolků. Dnes tu bylo mimořádně mnoho lidí, a tak dobře zapadl.
Přesto neušel Rosmertinu zkoumavému pohledu: "Jste tu nový pane? Ale znáte mé jméno. Ještě jsem vás tu neviděla."
"Znám vás Rosmerto, a vy mě také, jen o tom teď nevíte. Ale nechme toho. Bylo by to příliš dlouhé povídání a stejně byste mu nevěřila."
Když Remus opouštěl Košťata, měl v hlavě jakž takž uzrálý plán, jak by se dal provést jeho úmysl. Školní rok se kvapem blížil a Remus tušil, že v Bradavicích schází jeden profesor. Pokud je rok, který by měl být, pak Brumbál profesora Obrany ještě nemá. Remus zamířil k hradu.
Brána byla zavřená. Na to nepomyslel. O prázdninách většinou nikdo ve škole nebývá. Jak teď najde Brumbála? Připadal si jako neskutečný hlupák, že zapomněl na tak jasnou věc.
Vrátil se do hospody.
"Rosmerto, prosím vás, nevěděla byste, kde bych našel profesora Brumbála?"
Hostinská pokrčila rameny: "Zkuste Příčnou, ale moc bych na to nespoléhala... Anebo... víte co? Pošlete mu dopis. Sova ho najde."
"Potřeboval bych rychlejší způsob, ale zřejmě jiná možnost není. Dobrá. Díky a nashle..."
Zašel rovnou na poštu odkud poslal Brumbálovi dopis se zpáteční adresou k Děravému kotli.
Pak se tam přemístil.
***
"...a velmi mě těší, že se tolik zajímáte o místo profesora Obrany proti černé magii v mé škole. Proto Vás zvu den před zahájením školního roku na pohovor do Bradavic. Heslo mé pracovny bude pro ten den "Ohnivý krab" a u školní brány na Vás bude čekat bradavický hajný, aby Vás doprovodil. Na brzkou shledanou se těší Albus P. W. B. Brumbál"
Remus si ten dopis přečetl snad stokrát. Nedokázal uvěřit tomu, že to místo vážně tak bez potíží dostal. I přes to, že vylíčil Brumbálovi, že je vlkodlak. Díky bohu teď není v Bradavicích nikdo, kdo by mi házel klacky pod nohy... Snape je ještě mladý... Remus se usmál při té myšlence. Jen počkej Snape... za to, cos provedl Brumbálovi... budeš pikat... Remus v rozčilení zaťal pěsti tak silně, až vyjekl bolestí. Nehty se mu zaryly hluboko do masa. Na levé dlani se mu zaleskla jediná kapička jasně rudé krve.
Naklonil trochu ruku, rudá kapka se zaleskla jako rubín a pomaličku stékala k okraji dlaně až ukápla na podlahu.
***
"Dobrý den, pane profesore."
"Už jsem na vás čekal, dobrý den, pojďte se prosím posadit."
Brumbál Remuse vyzval gestem, aby se posadil do pohodlného křesla, které stálo přes stůl naproti jeho křeslu. Remus se posadil a vyčkával.
"Čokoládovou žabku? Nebo snad čaj?" nabídl mu Brumbál spokojeně.
"Děkuji, čaj si dám rád," přijal Remus a ve stejnou chvíli se na stole zhmotnily dva zářivě bílé porcelánové šálky a konvička s drobnými fialovými kvítky. Z konvičky se kouřilo a ředitelnou zavoněl čaj. Brumbál jim oběma nalil. Pak se posadil a přiložil k sobě bříška prstů. Pohovor začal v příjemném duchu.
"Tak tedy. Stojíte o místo profesora Obrany. Báječné. Potřebnou kvalifikaci tedy máte..."
"Ano, ovšem, studoval jsem zde, v Bradavicích a posléze tři roky Obranu proti černé magii..." Remus se lehce usmál.
"Ve vašem dopise stálo, že jste vlkodlak..." Brumbál se na něj zkoumavě zadíval: "Říkáte, že se jmenujete Lupin. Přesněji řečeno Remus J. Lupin..."
Už když psal svůj dopis, byl si Remus vědom, že vyjít s pravdou nebo alespoň její částí, na světlo, bude podstatně jednodušší, než se snažit zcela obalamutit kouzelníka Brumbálovy úrovně.
"Profesore, nepokouším se vás klamat. Remus Lupin, který tu teď studuje... to jsem skutečně já. Nechtěl jsem vám to psát v dopise. Jsem tu jako tajný vyslanec v jisté..." Remus váhavě volil slova: "...velice důležité záležitosti týkající se budoucnosti. Podléhá to přísnému utajení a tak... jsem potřeboval najít zaměstnání, které by bylo co nejméně nápadné pro moje poslání. Potřeboval bych tady po jeden rok učit. Pak zmizím a víckrát se tu už neobjevím..."
Spoléhal tak trochu na to, že Brumbál zná jeho mladší já a ví, že je dobrý člověk. Druhou věcí, na kterou se spoléhal bylo, že Brumbál nikdy nebyl tradičním předobrazem prudérního ředitele.
Vyšlo to. Ředitel pomalu přikývl. Remus věděl, že Brumbál bude chtít důkazy a tak mu ještě předložil všechny své dokumenty a doklady, které prozíravě vzal z budoucnosti s sebou. Bradavický ředitel je pečlivě prostudoval a poté uznal, že Remus ve škole může zůstat: "Pak tedy potřebujete i nové jméno... Přinejmenším vám samotnému, jakožto mladšímu, by přišlo divné, že se zde nachází někdo s úplně stejným jménem. A pátral byste po podrobnostech..."
Samozřejmě, Brumbál ho měl přečteného. Už na škole Remus tušil, že Brumbál má přehled o každém jejich tajném nočním výletu ven z hradu. Bývalo by ho zajímalo, jak to ředitel dělá.
"To pravděpodobně ano. Co tedy navrhujete? Přijmete mě?"
"Ano, Remusi, přijmu vás, ale mám jednu podmínku. Nikomu ani slovo o budoucnosti..."
Remus sklonil hlavu. Věděl, že tenhle slib nedodrží: "Ano."
"Pak tedy... vítejte v profesorském sboru, profesore Irwine R. J. Thomasi."
Remus se usmál: "Děkuji profesore."
TAhle povídka vypadá hodně zajímavě. Sakra, sakra, to se mi líbí. Už aby tu byla další kapitolka.