Kapka deště

10. března 2009 v 21:27 | Syriana |  Syriana's slash
Hlavní postavy: Remus Lupin / Severus Snape

Beta Read: moc děkuji Dark Angel, za dobré rady děkuji Styx

Varování: tragické, slash + 12

Shrnutí: Deštěm to vše začíná i končí...

***

V prázdném domě na pokraji lesa v jedné omšelé, zaprášené místnosti sedí v proděravěném křesle muž. Šedivé, místy až bílé vlasy mu spadají do čela. Dívá se skrze šmouhaté špinavé okno, pohled kdysi blankytně modrých očí mizí někde v dáli. Kdo ví, co se mu honí hlavou. Možná vzpomíná na doby, kdy byl nejšťastnější.


Sedmý ročník v Bradavicích byl nejlepší rok jeho života. Měl ty nejlepší přátele na světě a byl zamilovaný. Co víc si jen mohl přát? Opětovanou lásku? Pouhý sen. James a Sirius konečně začali respektovat, že se od nich malinko liší. Dokonce si z něj přestali dělat legraci. Bohužel ze Severuse si ji dělali stále, i když už ho fyzicky nenapadali. Remusovi se úspěšně dařilo předcházet ostřejším střetům mezi nimi.


V předchozích dvou letech se vždy, když byl měsíc v novu, vykradl tajně z hradu. Pod Jamesovým neviditelným pláštěm tiše sledoval Severuse, který si pravidelně v tuhle dobu chodíval sbírat bylinky do lektvarů. Už dlouho věděl, že to, co k němu cítí, není jen pouhý ochranitelský pud, ale něco víc. Miloval ho, jeho až téměř aristokratickou chůzi, jeho tenké dlouhé prsty. Linku rtů a hluboké černé oči. Tak rád by hladil jeho hebké vlasy.

Jednoho večera, když jej sledoval, se až moc zamyslel nad krásou svého oblíbence. Severus se nečekaně sehnul. Právě, když Remus přemýšlel nad tím, proč je tak moc hubený.

"Co to sakra…" Doříct už to Severus nestačil. Remusovo tělo jej přišpendlilo k zemi a při pádu z něj spadl plášť.
"Lupine!" zavrčel a shazoval jej ze sebe "Co si myslíš, že děláš?"
"Já? Nic, jen jsem se tu procházel."
Snape bleskurychle tasil hůlku a přimáčkl ji Remusovi ke krku.
"Zkus zalhat a bude tě to velmi, a věř mi, že opravdu velmi bolet!" Chlad z jeho hlasu téměř naháněl hrůzu. "Chystáte na mě s Potterem zase nějaké překvapení? Hmm? Mluv!"
Remusovi netrvalo rozhodování dlouho.
"Severusi, pusť mě, já ti opravdu nechtěl ublížit. Věř mi, prosím! Každý měsíc při novu jsem za tebou tajně chodil a hlídal tě. Sám až moc dobře vím, jak nebezpeční tvorové se ukrývají v Zapovězeném lese. Ty jsi při tom svém sběru tak neopatrný, že kdyby tě chtěl nějaký napadnout, neměl bys žádnou šanci."
"Vůbec nic se mi nemohlo stát, mně ne!" odsekl Snape, ale ruku s hůlkou dal dolů.
"Mohla se ti stát spousta nepěkných věcí, a já nechci pomyslet ani na jednu z nich."
"Tss…" Čistil si plášť od bláta a z ničeho nic přestal. "Proč?"
"Severusi, stejně bys mi nevěřil a vlastně bys to ani nechtěl slyšet."
"Lupine, nechtěj, abych znovu vytáhl hůlku!"
"Mám tě rád." Ta slova Remus vyslovil tiše a doufal, že je neuslyší.
Po těch slovech se Snape otočil a odešel. Remus si jen povzdechl, vstal a vrátil se zpět do hradu. V následujících dnech na sebe naráželi stále častěji. Na chodbách, ve sklepení, při obědě, v knihovně, prostě všude. Remus se vždy po očku díval, jak se Severus tváří. Kupodivu po nějakém čase se na něj Snape dokonce přestal mračit, ale měl takový zvláštní neproniknutelný výraz. To dodalo Remusovi odvahy a začal se na něj lehounce usmívat. Jen tak, sotva postřehnutelně. Stalo se to jednoho rána. Remus sám tomu nemohl uvěřit. Totiž, Severus mu jeho úsměv oplatil. Byl sice opravdu krátký, ale byl to úsměv.

Toho dne na sebe zase narazili v knihovně. Severus seděl u jednoho ze stolů a četl velmi zajímavou knihu, zabývající se kletbami, ze které měli zadaný úkol. Remus tu knihu samozřejmě potřeboval také. Nezbylo mu tedy nic jiného, než jít s prosíkem za Snapem.
"Ehm… Severusi," začal velmi nejistě. Když mu v odpověď přišlo zamručení, jako že ho poslouchá
"Hmm."
"Víš, stačilo by mi to večer, kdyby ses chtěl třeba projít..."
"Hmm."
"Tak já budu sedět pod dubem, jo?"
Následovalo jen další "Hmm". Remus odešel z knihovny a nemohl se dočkat večera.


Remus byl rozvalený pod dubem a zíral na jezero, které se lesklo v zapadajícím slunci. Bylo už hodně po deváté. Byl skleslý. Ten už prostě nepřijde, říkal si. Avšak za pár chvil se z šera přicházející noci objevila postava. Remusovi poskočilo srdce radostí. Severus si přisedl a jen tak zírali oba dva na jezero.
"Tady máš tu knihu, Lupine"
"Díky, nechtěl by ses projít?"
"Hmm."
Šli Remusovou oblíbenou stezkou k palouku u lesa.
"Je odtamtud krásný výhled, Severusi."
"Hmm, víš, asi jsi už zjistil, že nejsem zrovna výřečný typ."
"Všiml jsem si spíš, že nemáš s kým si popovídat, Severusi."
"Asi máš pravdu Lupine. Máš rád knihy?"
"Miluji knihy, staré, vázané ve vonící kůži - když je čtu, cítím z nich moudrost těch, co je psali."
To udělalo na Severuse dojem a přiblížil se k němu blíž než byl dosud. Tedy blíž než na metr a půl. Po chvilce rozhovoru došli na palouk už jako dva skoro přátelé, vedle sebe.


Bylo ticho. Jen v dáli šuměly lístky stromů a křídla ptáků. Remus si lehl na zem a pozoroval hvězdy na nebi. Byla to jedna z mála činností, které ho dokázaly uklidnit. Vysoká temná postava se na něj chvíli dívala s velmi zvláštním výrazem. Potom si nečekaně lehl vedle něj, tak blízko, až se hlavami dotýkali a vlasy se jim zapletly do sebe. Nesměle, jako by to byl sen, Remus konečně chytil ty štíhlé prsty do ruky a lehce je hladil.

Severus pohnul hlavou a položil ji Remusovi na rameno. V Lupinovi v tu chvíli vybuchly miliony hvězdiček a hlava se mu motala štěstím. Prsty se probíral hebkými vlasy a lehce k nim přičichnul. Voněly deštěm a mátou. Na tu vůni nikdy nezapomene, vryla se mu hluboko do paměti.
"Má lásko, voníš deštěm," zašeptal do ticha.
Jen se mu zasmál. "Ty blázne, vzduch kolem je přesycen molekulami vody, bude pršet."
Otočil se k němu a přitiskl své hebké rty na jeho. Něžný polibek, tak drobný, jako dotek motýla a přece v obou probudil touhu po bližším objetí a lásce.


V tu chvíli spadla první kapka deště a usídlila se Severusovi na řasách. On ji s významným pohledem ´já jsem ti to říkal´ setřel. Jeho oči, neproniknutelné jako zrcadlo, Remusovi v ten moment dovolily pohlédnout až hluboko dovnitř, do Severusovy duše.


Spustil se déšť. Malinkaté kapičky jim stékaly po tvářích a smáčely jim vlasy. Vášnivý polibek, který si dali, když se vrátili ruku v ruce k bráně, jim dal oběma příslib něčeho krásného.

Scházeli se tak často, jak jen mohli. Chodívali na dlouhé procházky po školních pozemcích a jednoduše byly šťastni z přítomnosti druhého. Povídali si o všech a o všem, co jim přišlo na mysl. Remus se milionkrát omlouval za své přátele a Severus mu vyprávěl o své lásce k temnější straně magie. Remus to neschvaloval, ale rád ho poslouchal.

Dny se proměnily v týdny a týdny v měsíce. Přešly Vánoce a nastalo jaro. Vzduch voněl deštěm a Severus mu na louce ukázal vypálené Znamení Zla. Remusovi se zatočila hlava a poklesl na kolena. Nedokázal ze sebe vypravit byť jen jediné slůvko. Hlavou mu vířily tisíce myšlenek. Jedna se objevovala pořád dokola: Tohle je konec.

Poslední pohled na něj na nádraží v Prasinkách. Pohled plný bolesti, žalu, smutku ale stále i lásky.


Když se po dlouhých letech znovu setkali v Bradavicích jako profesoři, nic nebylo jako dříve. Avšak jedna důležitá změna nastala, vlastně dvě. Severus, i když stále miloval černou magii, si přiznal, že udělal největší chybu v životě a Remus mu ji odpustil. Opět se z nich stali přátelé, milenci a hlavně opora jeden pro druhého v těžkých časech, které nastaly.

Toho večera, kdy nastala definitivně poslední bitva o Bradavice spolu bojovali bok po boku. Vyhrávali a vše se zdálo na správné cestě k vítězství. Začalo pršet. V tu bláhovou chvíli se Severus otočil a usmál se na něj. Osudový moment pro oba dva. Přesně mířená Avada od Belatrix navždy ukončila jejich společné chvíle. Remus zachytil jeho padající tělo a klesl s ním do bláta.

Vřava kolem jako by ustala a čas se zastavil. Na malý prchavý moment se mu zdálo, že mu opět vidí do duše. Ta se však pomalu rozplývala jako pára. Déšť mu stékal po tváři a mísil se se slanými slzami.


Pochoval ho na místě, kde se poprvé políbili. Potom se stáhl do ústraní a přestal se stýkat s lidmi z Řádu. Nikdy si neodpustil, že ho nedokázal ochránit. Našel si dům blízko u lesa, ve kterém nikdo nechtěl bydlet a usadil se tam. Často sedával v křesle a vzpomínal na něj.


Tak jako dnes večer.


Pomalu vstává, od námahy mu klouby na rukou zbělely. Díky svému prokletí vypadá a cítí se jako starý muž, i když mu je teprve něco k padesáti. Šouravými kroky vychází na zápraží, aby se nadechl jarního vzduchu. Nepatrně se usměje. Voní deštěm. Ano, cítí to. Stejně jako zvíře pozná že se blíží konec, pozná to i on.

Začaly padat drobné kapky a on se vydává směrem k lesu. "Jde déšť a já jdu s ním, má lásko."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marci Marci | 11. března 2009 v 7:43 | Reagovat

...tak jsem si zaslzela...   Moc hezká povídka.

2 Dark Angel Dark Angel | 11. března 2009 v 13:27 | Reagovat

Syrianě se tahle povídka vážně povedla :-) Taky jsem moc chválila ;-) a ještě budu...

3 Syriana Syriana | 11. března 2009 v 14:11 | Reagovat

Marci: Moc děkuji za pochvalu, jsem ráda, že se povídka líbí, mám z toho velkou radost :-)

Dark Angel: Zlatí, ale bez tebe bych to nemohla zveřejnit:-D

4 Styx Styx | Web | 11. března 2009 v 15:43 | Reagovat

Syrianko, tato povídka se mi moc líbila, už když jsem ji četla poprvé. Skvěle jsi popsala Remusovy city, které cítil k Severusovi ceý svůj život. Bylo smutné, že jim osud nedopřál být spolu, ale tak to už bývá. Ale vlastně díky za to, kdyby Severus zůstal naživu, byla by to tuctová povídka, takhle člověka chytí za srdíčko, když zemřel a Remus na něj vzpomíná s láskou až do smrti. Fakt nádherné a procítěné!

5 Syriana Syriana | 11. března 2009 v 15:50 | Reagovat

Styx moc děkuji za tvé nemalé rady a krásný komentík, je to pro mě čest, když mě pochválí taková kapacita jako jsi ty +muck+

6 Hajmi50 Hajmi50 | 15. března 2009 v 18:21 | Reagovat

Krásné, smutné (to se musí Styx líbit), plné citů.

7 Syriana Syriana | 16. března 2009 v 20:45 | Reagovat

Hajmi, moc děkuji. Jsem ráda, že se ti to líbí. Jsem příjemně překvapená z pozitivních ohlasů :-)

8 kami kami | E-mail | Web | 23. dubna 2010 v 17:17 | Reagovat

Keď už komentujem Dark, nie je možné, aby som neokomentovala i tebe. Poviedka sa mi páčila do prvej polovice, kde si zobrazila spomienky na mladosť. Dej plynul pomaly, akoby správne, no potom si neobyčajne zrýchlila. Zdalo sa mi to akési uťaté. Preskočila si z jedného do druhého. Možno by bolo lepšie, ak by si skončila tam, kde Severus Remusovi ukázal Znamenie. Tam sa ich cesty mali rozísť. No, ale to sú len moje myšlienkové pochody. Tá prvá polovica bola naozaj nádherná. :-)

9 paní archivová paní archivová | Web | 31. ledna 2011 v 10:44 | Reagovat

To bylo nádherné. Říkám tohle slovo relativně často, ale tahle povídka skutečně splňuje a odráží jeho význam. Jediné, co mnou nepříjemně otřáslo, byla poslední věta. Snad kdyby nebyla v přímé řeči, vyznělo by to krásně. Takhle se moje cynická dušička trochu uchechtla. Nic to nemění na tom, že je to dokonale napsané (kromě malé hrubky, která tam někde je.. tuším, že oni "byly".. - ale už nevím, kde). Smekám imaginární klobouček, takhle kvalitní věc jsem už hrozně dlouho nečetla. Miluju ten pár.. a zamilovala jsem si tuto povídku.

10 Dark Angel Dark Angel | 31. ledna 2011 v 14:30 | Reagovat

[9]: Jsem zvědavá, jestli si Syr tvůj krásný komentář přečte... Už dlouho jsem od ní nečetla ani řádečku, nějak se mi má literární kolegyně kamsi vytratila :-( Stýská se mi a také by mi udělalo radost, kdyby zas něco takhle pěkného napsala...

11 paní archivová paní archivová | Web | 4. února 2011 v 16:20 | Reagovat

.( hmm.. obecně je tu jen takový zlomeček její krásné tvorby. Ale takových, co psalo (a psalo nádherně) je spousta - jen já bych mohla jmenovat desítky. Všechny zmizely..

12 Syriana Syriana | 27. ledna 2012 v 18:12 | Reagovat

Tak, mám vyražený dech! A to tak že moc. Tak za prvý, diky za úžasně nádherné komentáře. Za druhé hrubka ve zveřejnene povidce je na vrub mé bety páč je Beta :) ne, dělám si srandu, hold někdy ruka ujede. Za třetí, další povídka je ve výrobě. Za čtvrtý, vím že můj komentář je tak o rok pozadu, ale snad se ke kami a paní archivové dostane.DÍKY

13 Jerry Jerry | E-mail | Web | 6. března 2012 v 14:31 | Reagovat

Souhlasím s tebou....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama