Vlkodlakova nejhorší vzpomínka II

17. února 2009 v 18:57 | Dark Angel |  Harry Potter slash
Druhá a závěrečná část... Snad se bude líbit...



***

ČERVEN 1997




"Harry! Harry! Blíží se! Tam vpředu! Pozor!" Drásavý vřískot patřil někomu ve tmě, koho Remus nemohl vidět. I kdyby mohl, neměl by na hledání jeho majitele čas. Řád měl poněkud špatný odhad. Posledního souboje mezi nimi a Smrtijedy se zúčastnili všichni, kdo jen trochu mohli, přesto ale bylo Smrtijedů mnohem, mnohem víc. Na každého člena Řádu vycházeli přinejmenším tři. Členové Řádu padali jako domečky z karet a Remus to s vzrůstající panikou pociťoval stále víc.
Když vysílal jednu kletbu za druhou, myslel pouze na to, aby nikoho nezabíjel, ale jen zneškodnil natolik, aby se již nemohl účastnit boje. Zvedal se mu žaludek, když viděl, kolik mrtvých již leží na zemi. Hestia Jonesová... Mundungus Fletcher... Hermiona... Fred Weasley... Dělalo se mu mdlo.
V tu chvíli se kolem něj prohnalo něco jako vír nebo snad tornádo. Během chvíle se to zhmotnilo na druhém konci sálu. Byl to Voldemort.
Stál teď přímo proti Harrymu.
"Zničil jsem tě!" zařval Harry a mířil na něj hůlkou. Ve tváři měl výraz nepříčetné zuřivosti.
"Lord Voldemort se nedá tak snadno porazit, malým hloupým chlapcem." Ledový, vysoký hlas zasyčel v odpověď.
"Všechny viteály byly zničeny!"
S touto větou většina Smrtijedů ztuhla. Díky tomu získal Řád na chvíli převahu. Než se vzpamatovali, leželo množství postav v maskách na zemi svázaných, omráčených, či mrtvých.
"Lžeš," syčel Voldemort.
"Pojďme se o tom přesvědčit!" vykřikl Harry a než mohl Pán Zla cokoli udělat, vrhl se na zem, sjel kus stranou po chladných, krví kluzkých dlaždicích a sám zaútočil jako první: "Avada kedavra!"
"Protego!" odpověděl v tutéž chvíli Voldemort, ale minul.
Proud zeleného světla jej zasáhl do boku.
Remus porazil posledního Smrtijeda, který stál proti němu, a otočil se za nelidským skřekem přicházejícím z druhé strany místnosti.
Voldemort bolestně zavyl naprosto ve stejnou chvíli jako Harry. Jeho tělo se zvedlo do vzduchu a prudce se roztočilo. Nabíralo na rychlosti a spolu s ním se zvedalo i Harryho tělo, nyní bezvládné. Vytryskl proud zlatozeleného světla a k zemi se nehlučně snesly dva pláště. Dva černé hábity. Jeden byl zdoben nebelvírským znakem. Druhý patřil Lordu Voldemortovi. Těla byla pryč.
Nic se nepohnulo. Všichni omráčeně zírali na místo posledního zápasu. Pak, jako na povel, se všichni najednou pohnuli a okamžitě zaútočili. Remus bojoval s Belatrix Lestrangeovou a myslel jen a jen na pomstu Siriusovy smrti, když vykřikl Ron, který bojoval kus od nich se dvěma muži: "Lupine! Za tebou!"
Ve vzteku, kdy ani nevěděl, co dělá, prudce se otočil a stále ještě s myšlenkou na Siriuse vyslal jedinou kletbu, která mu přišla na mysl: "Avada kedavra!"
Černá postava běžící ve stínu, která na něj mířila hůlkou se tiše svezla k zemi. Remus okamžitě dál bojoval s Belatrix. Věděl, že zabil. Věděl, že způsobil smrt člověka. A snad právě ten fakt v něm probudil o to větší zuřivost. Nakonec ji porazil. Bez milosti ji popravil. Pomstil přítele, ale chtělo se mu ze sebe zvracet.
Odvrátil se od bezvládného těla, jež právě opustila Bellatrixina duše a zadíval se do temnoty. Jako černější stín na temném pozadí viděl nejasnou postavu.
"Můj Bože," šeptl a šel se podívat. Teď již mohl. Boj byl dobojován. Smrtijedi byli odzbrojeni, mrtvi nebo svázáni, ale členů Řádu zbylo až žalostně málo... A okny otevřenými k východu se právě prodraly první, krvavě rudé sluneční paprsky.



ZÁŘÍ 1997


Remus sledoval rudý kotouč slunce snášející se nad Zapovězený les. Poslední večerní paprsky ho hřály na tvářích a oslňovaly ho. Na chvíli zavřel oči. Mžitky se mu třepetaly za zavřenými víčky, rudé jako krev.
Tehdy, když skončil Poslední souboj, přistoupil blíž, aby se podíval, koho to zabil. První smrt, kterou ve svém životě způsobil. Teď věděl, že udělal největší chybu ve svém životě, i to, že neměl tak bezmyšlenkovitě vraždit, ale on za to nemohl. Nemohl tušit, kdo proti němu stojí...
V myšlenkách se teď s omluvou znovu dotýkal té tváře a hladil dlouhé vlasy. Tenkrát, vlastně to ani nebylo tak dávno, ale jemu se to zdálo jako věčnost, kouzlem oddělil dlouhý tmavý pramen, uvázal na něm uzlík a v záplavě slz ho schoval do kapsy hábitu. Teď mimoděk položil pravou ruku na srdce. Tam, pod černými záhyby látky se skrýval pramen hedvábných vlasů...
Na jedné z hradních věží začal zvon odbíjet osmou večer.



ČERVENEC 1997





Remus, spěšně stíraje slzy z tváře, pomalu a roztřeseně vstal.


Tonksová si namísto toho sedla naproti němu: "Zase pláčeš..."
Remus odhodil směrem ke vzdálenému koši papírový kapesník: "Jako poslední měsíc skoro pořád." Jeho kapesník se snesl na hromadu jemu podobných, která se válela kolem koše.
"Raději si zase sedni." Tonksová svírala v dlani výtisk Večerního věštce.
Remus ztěžka dosedl.
Tonksová sklopila oči na noviny a pomalu zavrtěla hlavou: "Snad bych ti to ani neměla říkat..."
"Tak co se stalo?" vyjekl Remus hlasem o mnoho vyšším, než bylo u něj běžné.
Tonksová před něj položila noviny a odvrátila se.
Remus přečetl titulek a prudce vykřikl: "Ne!"
Tonksová rychle přešla k němu. Pevně ho objala a on se k ní přitiskl, slzy mu tekly z očí a vzlykal tak silně, že nebyl schopen cokoli říct. Zvuk pláče se nesl domem.
"Remusi... tys za to nemohl..." řekla tiše Tonksová.
"Vždyť jsem ho zabil! Já a nikdo jiný! Zabil jsem ho a teď...!" Lupin ze sebe soukal slova po hláskách mezi vzlyky tak, že mu téměř nebylo rozumět.
"Myslel sis, že je Smrtijed..."
"Jenže on nebyl!" Remus vztekle vykřikl a odstrčil Tonksovou od sebe až narazila na hranu stolu. Vztekle vstal a díval se na novinový titulek jako by to byl rozsudek smrti: "Můj Bože... Co jsem to udělal..." Svezl se na podlahu a zaťatou pěstí udeřil do podlahy.
Tonksová k němu opatrně přiklekla a položila mu dlaň na rameno: "Já vím, že pro tebe hodně znamenal..."
"Nevíš nic!"
"Ale vím, Remusi, teď už vím, proč jsi mě tak brzy opustil. To kvůli němu..." Tonksové se v očích také zaleskly slzy.
Remus k ní zvedl oči, v nichž byla nekonečná bolest a drala se na povrch spolu s potlačovanými vzlyky.
Remus znovu vstal a nechal Tonksovou sedět na zemi. Vzal do ruky noviny a přečetl znovu nadpis na titulní stránce:
"Severus Snape očištěn! Údajný Smrtijed nesl důležité zprávy Fénixovu řádu!"


Sjel pohledem níž.
"Jak nám napsal důležitý zdroj z ministerstva, Severus Snape, bývalý bradavický profesor a údajný Smrtijed, byl očištěn od veškerých zločinů, z nichž byl obviněn. Vyšlo najevo, že smrt Albuse Brumbála, kterou měl způsobit, byla zavražděnému předem známa a on sám k tomuto dal příkaz. Severus Snape byl zavražděn jedním z členů Fénixova řádu při Posledním souboji, v němž zemřeli spolu s ním i mnohé významné osobnosti současnosti, například známý bystrozor Alastor Moody, ale hlavně všem velice dobře známý Harry Potter. Ten, jak jsme vás již informovali v minulých dnech, zabil obávaného černokněžníka Lorda Voldemorta, ale sám přitom z neznámé příčiny také zemřel.
Ve chvíli, kdy Snape padl mrtvý k zemi, měl u sebe důležité informace a zprávy pro Fénixův řád, které mohly přinést mnohem lepší výsledek Posledního souboje a také ušetřit mnoho životů. Alastor Moody byl o tom informován, bohužel ale padl dříve, než zpravil druhého člena Řádu, který měl být informován, a shodou velice nešťastných okolností, se právě tento muž posléze stal Snapeovým vrahem.
Tato velice nešťastná informace se již šíří mezi kouzelnickým lidem a mnoho hlasů volá po Snapeově posmrtném ocenění Merlinovým řádem za statečnost. Náš deník v příštích dnech přinese životopis statečného kouzelníka, jehož život byl tak nešťastně a předčasně skončen."
Remus dočetl. Tonksová na něj strnule zírala z druhé strany místnosti, kam odešla a teď se choulila na křesle v jednom z rohů.
"Tohle se nemělo stát..." šeptl zničeně.



ZÁŘÍ 1997





Remův pohled rozostřený slzami klouzal po cestě od Brány hradu dolů z kopce směrem, kde tušil Prasinky. Pár vzdálených světel mu zamrkalo vstříc jako slzy, když padají k zemi a zalesknou se v posledním záblesku slunce. Remus viděl sebe a své přátele, jak po této cestě schází dolů nebo naopak stoupají k hradu. Ve veselém hovoru… obklopen přáteli a štěstím… Tehdy nikdo z nich netušil, co je čeká.
Remův život byl v troskách. Začalo to smrtí Lily a Jamese a teď už pro něj nemělo nejmenší smysl žít… Bez něj… Bez nich všech… Jeho rodina, přátelé… všichni jsou pryč. Nemuselo se to stát… Nemusel bojovat zrovna proti němu… Mohli spolu bojovat bok po boku… Proti někomu jinému… komukoli…
Od chvíle, kdy poznal jeho obličej, bledý a s trochu překvapeným výrazem, se v jeho srdci usídlil pocit strašlivé úzkosti a beznaděje. Tolik ho miloval a přitom mu dal svoji lásku najevo tím nejhorším způsobem, jakým mohl. Vraždou. Už se nemohl udržet na nohou … Svezl se na zem a schoval obličej do dlaní…
Zajel rukou do kapsy a téměř s posvátnou úctou vyndal pramen černých vlasů. Stále je nosil u sebe... poslední vzpomínka...
Obrovský příval slz nedokázal zmenšit jeho bolest, ani odnést trochu jeho provinění s sebou…
Když chodili do školy patřili on, Remus a jeho přátelé k nejlepším studentům. Byli na nejvyšším stupni úspěchu a teď? Ti nejlepší jsou mrtví a on… je vrahem… stydí se sám za sebe, nenávidí se… A sem, zpátky do kraje svého mládí, se ukryl, aby se nemusel nikomu zodpovídat, aby nemusel vysvětlovat, proč zabil nejlepšího spojence a informátora, kterého Řád měl. Jenže nikdo z nich, z těch, kdo by ho rádi vyslechli, nevěděl, co bylo mezi nimi, ne jako mezi kolegy z Řádu a ze školy, ale jako mezi dvěma lidmi. Minerva to věděla. Jí to řekl, když za ní přišel s prosbou, aby mohl opět učit. Pochopila ho a souhlasila. Ona neodvrhla zlomeného vlkodlaka.
Zvedl uplakané oči a znovu se podíval na zapadající slunce. Poslední paprsky právě mizely za obzorem…
Miloval ho a přesto měl dost síly k tomu, aby ho zabil...
Jeho pohled se po cestě do Prasinek vracel zpátky k hradu… Na vraždu měl síly dost… ale sebe zabít nedokáže… Proč? Protože jeho přece nezabil schválně? Je to tím? Pohlédl dolů pod věž… Smrt by byla nejjednodušší řešení… Ne, neudělá to… zasloužil by naopak věčný život… ani ten by ale nebyl dostatečně dlouhým utrpením. Ani během něj by dostatečně netrpěl touto vraždou… ztrátou… a vinou…
Znovu viděl sebe a své přátele, zase byli šťastní, leželi ve stínu stromů u jezera pod hradem a pak spatřil i jeho… Znovu byl sám, znovu jím všichni opovrhovali a on opovrhoval Remem… Nebo už tehdy možná ne. Jen pro něj neměl pouze nenávistné pohledy… Remův život byl od chvíle, kdy poznal jejich společný cit… hezčí… ano…Všechno se mu dařilo, všechno mu šlo… I když zrovna nebyli spolu věděl, že tu někde je… někde kolem… někde na tomto světě… Jenže teď zmizel… bylo to, jako by tehdy ráno, za úsvitu, když zemřel Removou rukou, odešel do mlhy, z níž se už nevynoří…
A přece Remus cítil, že jeho láska k němu nikdy neskončí… bude ho milovat už navždy. Jeho, Severuse Snapea… I když se už nikdy nesetkají ani na chodbách hradu, ani na zelených lukách pod hradem... Stále bude doufat, že jednou, až nadejde jeho čas se setkají a Severus mu dá ruku kolem ramen a poví mu: "Velmi dlouho jsem na tebe čekal, příteli."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hajmi50 Hajmi 2003 Hajmi50 Hajmi 2003 | 20. února 2009 v 18:02 | Reagovat

Miluji Severuse, Remova lítost mě dojímá. Bože to je tak smutné,

ale krásné. Dark to píšeš ty sama? Rozhodně ti to tu prolezu.

2 Dark Angel Dark Angel | 21. února 2009 v 16:40 | Reagovat

Sama, sama... A za betu a konečnou formu vděčím Syrianě. Moc mě těší, že se ti povídka líbí. Zatím toho tu moc není, blog je úplně nový, ale pokud se budeš stavovat pravidelně, bude to tady rychle přibývat ;-)

3 Syriana Syriana | 22. února 2009 v 13:11 | Reagovat

Konečná verze se mi líbí Dark, a mám radost z prvního pochvalného komentu, jen tak dále :-)

4 Dark Angel Dark Angel | 22. února 2009 v 18:18 | Reagovat

A já doufám, Syr, že se mnou budeš ochotná i nadále spolupracovat. Premiéra se nám, myslím, vydařila :-)

5 Syriana Syriana | 23. února 2009 v 13:05 | Reagovat

Jasně, moc ráda už jsem se vrhla na Motýla :-) ale ten je krapet delší asi mi to bude trošku trvat než to přelousknu :-)

6 pano pano | Web | 23. února 2009 v 18:12 | Reagovat

Hezké, skutečně ano. Dotklo se mě, jakým způsobem Severus zemřel. Kdybych byla na Remově místě, asi by mě to dostalo tak, že bych se z toho už nevzpamatovala.

Pěkně píšeš. Už jsem i přečetla nějakou tu báseň. Až budu mít více času, budu se jim věnovat více. Zatím mnoho sil do psaní. :o)

7 Dark Angel Dark Angel | 25. února 2009 v 15:58 | Reagovat

Ahoj pano, to mě moc těší. Dneska moc lidí poezii nečte ;-) takže děkuji za povzbuzení do dalšího psaní a já ti přeji mnoho sil do čtení :-) ;-)

8 Verinka Verinka | 26. února 2009 v 22:52 | Reagovat

ty jo :-) vazne husty :-) dikes moc za poslani :-) to sem budu chodit casto...tak sem koukej neco hazet :-)

9 Dark Angel Dark Angel | 1. března 2009 v 20:35 | Reagovat

Veruš dík za chválu :-) Vážně jsi mi udělala radost ;-) Za chvíli tady bude další povídka, ale ta je dlouhá... Myslím, že má tak dvanáct kapitol... A je o něco, řekněme, drsnější... :-D

10 Arengil Arengil | 25. dubna 2009 v 23:44 | Reagovat

Je to na mě trochu moc sladké, ale jde to. Ráda si přečtu něco dalšího.

11 Dark Angel Dark Angel | 28. dubna 2009 v 20:42 | Reagovat

Arengil: Tohle mělo být sladké, já píšu romantické povídky :-) tragické a romantické... jinak to neumím :-) Ovšem budu ráda, pokud si přečteš i něco dalšího... Zkus pokračovat Motýlovým křikem...

12 Nel-ly Nel-ly | Web | 3. listopadu 2009 v 20:50 | Reagovat

Já věděla, že sjem neměla číst to pokračování!!! Věděla! Ale bylo to vážně úžasná, smutné, ale krásné.

13 Dark Angel Dark Angel | 6. listopadu 2009 v 10:22 | Reagovat

Nel-ly: Děkuji ti za přečtení této povídky. I když je z kategorie těch starších, které jsem napsala, vždy se k ní ráda vracím a i já sama si ji čtu ráda znovu. Proto mi vždycky udělá radost, když ji tady objeví někdo nový :-) Díky za návštěvu...

14 kami kami | Web | 21. dubna 2010 v 14:44 | Reagovat

Takže to si ty, kto napísal jednu z mojich obľúbených poviedok? Narazila som na obe nadväzujúce jednorázovky už dávno, ale nikdy som si nejak nestihla všímať autora a okomentovať môj veľmi kladný dojem. Preto teraz doháňajúc zameškané vravím:"Super!" :-)
Oba príbehy boli nádherné spísané a hoci mám Severusa zo všetkých postáv najradšej, páči sa mi, že ho vzala smrť.
Krásne. :-)

15 Dark Angel Dark Angel | 21. dubna 2010 v 20:33 | Reagovat

[14]: Díky, tohle mě neuvěřitelně těší, že se najdou lidičky, kteří si oblíbili moje povídky... Doufám, že se ti budou líbit i další... ;-) :-)

16 Anastázie Anastázie | Web | 12. ledna 2011 v 17:19 | Reagovat

Musím říci, že po přečtení Black velvet je tohle...no, řekněmě, je to prostě na nižší úrovni. Ne, že by se mi to přímo nelíbilo, prostě jen ne tolik jako Black Velvet (o níž si myslím, že je to tvá nejlepší povídka...té se snad vyrovná už jen Můj život se Snapeem).

17 Dark Angel Dark Angel | E-mail | Web | 13. ledna 2011 v 8:43 | Reagovat

[16]: Však ona Vlkodlakova nejhorší vzpomínka je také dobře o tři roky starší, než Velvet ;-) Není se čemu divit, za tu dobuuž píšu jinak... Ale stejně se nestydím ani za tuhle povídku, mám ji docela ráda...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama