Vlkodlakova nejhorší vzpomínka I

17. února 2009 v 18:50 | Dark Angel |  Harry Potter slash

Hlavní postavy: Severus Snape/Remus Lupin, Nymfadora Tonksová, Minerva McGonagallová,...
Beta read: Syriana (mockrát děkuji :-*)
Varování: tragické, preslash
Shrnutí: Co všechno může způsobit nešťastný omyl v hodině vítězství?
Poznámka: napsáno před vydáním 7. dílu HP


Prosím o komentáře :-) Konečně je tahle povídka ve finální verzi včetně beta-readu. Syriana se bety zhostila s nadšením a vážně báječně ;-)



***

ČERVENEC 1997


"Remusi," ženský hlas sklíčeně volal a ozvěnou se rozléhal opuštěným domem: "Remusi!"
"Tady!" odpověděl zlomený mužský hlas z temnoty vpředu.
Rozsvítilo se světlo a zaplál oheň v krbu.
"Nesu špatné zprávy."
Zarudlé, uplakané, modré oči se pozvedly a zadívaly se do kaštanových: "Už zase..." povzdechl si přiškrcený hlas.
"Tentokrát je to horší, než si myslíš..."

SRPEN 1977


"Lupine! Co tu chceš?"
"Zdravím, Severusi," Remus stál promoklý na prahu nízkého domku. Mezi napůl pootevřenými dveřmi na něj podezřívavě zahlížel Severus Snape: "Můžu dál?"
Severus váhavě ustoupil, nechávaje teď již bývalého spolužáka vejít dovnitř. Remus vstoupil do vyhřáté místnosti a rozhlédl se. Knihovny kam se podíval, postarší nábytek, ale jinak příjemné místo.
"Dáš si něco?" zeptal se Snape neochotně.
Remus přikývl: "Co třeba šálek čaje?" Pomalu ze sebe sundával plášť, z něhož crčely proudy vody na koberec.
Severus zmizel kdesi ve dveřích ukrytých za knihovnou. Remus osaměl. Chvíli se jen zkoumavě rozhlížel, poté přešel k jednomu z křesel. Opatrně, jako by se nesměle dotýkal nahé kůže, přejel dlaní po tmavozeleném sametovém potahu: "Severusi..." šeptl si pro sebe.
"Říkals něco?" Severus se právě vracel, před ním se vznášel podnos s kouřící konvicí čaje a dvěma šálky.
"Ne, ne, nic," pospíšil si Remus a lhostejně se svalil do pohodlného křesla zády ke dveřím.
Mladý Snape nalil čaj do šálků, z nichž jeden podal Lupinovi. Remus jej uchopil a trochu se napil. Severus pozvedl obočí.
"Co se děje?" podivil se Remus. Jeho ruka držící šálek trochu poklesla, aby se mohl pátravě zadívat na bledého mladíka před sebou. Remus věděl, že to Snape nečekal. Určitě si nemyslel že si od něj bez sebemenšího zaváhání cokoliv vezme a důvěřivě to pozře.
"No..." Severus se na chvíli odmlčel. Pak mávl rukou: "To je jedno. Proč jsi přišel?" upil ze svého šálku, ale očima jej stále bedlivě sledoval.
Remus si dal s odpovědí na čas. Nejprve přivoněl k čaji. Tahle vůně mu vždycky připomínala začátek zimy v Londýně. Tu atmosféru, vůni vlhkého večerního vzduchu...
"Dalo mi dost práce tě najít..." začal.
Z druhé strany konferenčního stolku se mu dostalo jen strohého přikývnutí: "Odešel jsem z domova a nikde jsem se příliš nerozhlašoval se svou novou adresou..."
"Aby tě nenašli?"
"Taky proto. Nechci mít se svou rodinou nic společného."
"Chtěl jsem tě vidět..." Remus se napil čaje a zadíval se do černých očí. Po zádech mu přeběhlo mrazení.
"Proč? Chceš mě uhranout?"
Remus se zasmál, ale vzápětí opět zvážněl: "Ne, Severusi, chci se ti omluvit. Za to všechno... za ty roky v Bradavicích, kdy jsi musel trpět..."
"Já-nejsem-slaboch"…řekl Snape tichým hlasem, z něhož čišel chlad.
Remus se usmál: "To já moc dobře vím, přesto jsem to chtěl udělat. Nepočítám, že bys mi odpustil, taky nepočítám, že by ses mi teď vrhl kolem krku. Chci, abys věděl, že lituji činů svých přátel, i toho, že jsem ti nikdy nepomohl nebo se tě nezastal. Promiň."
"A kvůli tomu jsi přišel?"
"Ano. Kvůli tomu."
"To nedává smysl."
"Proč?"
"Mohl jsi mi to říct ve škole a nemusel ses namáhat..."
"Já se chtěl namáhat, Seve. Nemusí to dávat smysl, ale já... prostě..." Remus vydechl: "... Chtěl jsem tě aspoň na malou chvíli ještě jednou vidět.

KONEC SRPNA 1997


"...Konečně tedy!" povzdechl si Remus Lupin nervózně: "Obával jsem se, že to místo nedostanu. Ach, Minervo, ani nevíte, kolik to pro mě znamená!" Obočí měl stažené a oči jakoby uslzené a tak smutné, že by se ho zželelo i skále.
"Remusi..." nečekaně konejšivý hlas profesorky McGonagallové se rozlehl po poloprázdné místnosti: "Vždyť já pro vás to místo měla připravené. Věděla jsem, že po tom všem se sem budete chtít vrátit."
"Děkuji vám, po pravdě řečeno jsem to nečekal. Jsem teď... no, jak to říct..." Remus přivřel oči a bezradně rozhodil ruce.
"... trochu mimo společnost?" zkusila to McGonagallová.
Remus přikývl: "Ano, to je ten správný výraz, řekl bych. I když to jsem byl i dřív... Jen... teď to pociťuji mnohem víc."
Bradavická ředitelka pokývala hlavou: "Je mi to líto, Remusi."
Remus se jí podíval do očí. Prudce zamrkal a na řasách se mu objevily slzy: "Mně také. Nikdo si neumí představit, jak moc."

ZÁŘÍ 1997


Remus se znovu vrátil jako učitel do Bradavic. Neměl žádné jiné místo, žádné útočiště,kde by se mohl skrýt před vnějším světem, před ostatními lidmi. Kde by mohl uniknout do vzpomínek na dětství, přátele, štěstí a zároveň dělat práci, která ho baví.
Teď stál na jedné z mnoha věží hradu úplně sám, vítr mu povíval pláštěm a díval se na slunce zapadající za Zapovězený les. Po tvářích mu tekly slzy. V mysli viděl sebe a své přátele, jak tráví čas vymýšlením různých žertíků, jak schovaní pod neviditelným pláštěm míří k jedné z tajných chodeb do Prasinek nebo se jen tak sklání za svitů hůlky nad Pobertovým plánkem.
Jak slunce klesalo za obzor a snášela se tma, šťastné obrázky vystřídaly jiné, temnější a čím dál víc ho tížily nešťastné myšlenky...
Viděl mrtvá těla Lily a Jamese ve chvíli, kdy ho přizvali k identifikaci...
Znovu bezmocně sledoval, jak Sirius propadá černým obloukem na odboru záhad...
Rozbité tělo Albuse Brumbála leželo v trávě pod astronomickou věží...
...a pak další postava. V temném stínu ležela na zemi. Vypadala jako by spala. Jenže to byl klam, hra světla. Ten člověk byl mrtev. S prvním paprskem svítání, který v tu chvíli dopadl na tvář postavy, k níž tehdy přistupoval, Remus neomylně poznal, kdo to je. Jako by v tu chvíli zemřel i on sám. Z Remuse Johna Lupina zbyla jen prázdná schránka.

ZÁŘÍ 1977


Severus vytáhl knihu vázanou v modrozelených deskách z prostředního regálu své knihovny. Pár kroky se vrátil k pohovce a pohodlně se usadil na jedné straně.
"Tak ukaž, co že to je?" Remus seděl pohodlně rozvalený na opačném konci a probíral se hromádkou knih, kterou sem společnými silami nanosili.
"Jmenuje se Lektvary a jak slouží v černé magii. Je to docela poučná věc. Člověk by nikdy neřekl, jak nebezpečná kouzla se dají namíchat, aniž by vypadala nějak podezřele. Je tam i pár obranných kouzel, kterými se dají odhalit..." spiklenecky nakrčil obočí: "...Obrana - tvůj obor." Zněl pobaveně.
Remus se na něj usmál a vzal si od něj knihu. Letmo se přitom dotkl hřbetu jeho ruky.
Jako by se nic nestalo, namátkou knihu otevřel někde uprostřed. Lektvar věčného zapomnění, přečetl si, ale dál se nedostal. Předstíral, že čte, avšak po očku sledoval jak si Severus nervózně poškrábal místo, kde se jej dotknul. Usmál se. Úkosem se na něj podíval a zjistil, že ho pozoruje: "Co?"
Severus pokrčil rameny a zaměřil svůj pohled na knihu, kterou držel v klíně.
Remus neodolal: "Seve?"
"Jo?" pohled černých očí se na něj znovu zaměřil.
"Je to zvláštní, viď?"
"Myslíš..."
"Hmm... Tohle všechno. Ještě nedávno jsi mě nemohl ani vidět..."
"Trochu jsem přehodnotil názory," připustil Severus s letmým náznakem úsměvu.
"Dost jsi je přehodnotil," přikývl Remus: "...a já jsem za to strašně vděčný." Natáhl ruku a lehce uchopil jeho prsty do své dlaně. Severus sebou trochu trhl. Remus jemně přejížděl palcem po vrchní straně jeho bílých, štíhlých prstů a díval se na ně. Cítil Severusův pohled na své tváři, ale nedokázal se na něj podívat. Pohyb Remových prstů jej zklidnil. Znovu se uvolnil.
Trvalo dlouho, než se odvážil vzhlédnout. Vědoucí pohled zaujatě soustředěný na jeho tvář ho přivedl do rozpaků. Chtěl pustit bledou ruku, ale Severus mu to nedovolil. Pomalu se k němu naklonil a druhou ruku mu položil na tvář.
"Severusi..."
"Já to vím, Lupine. Celou dobu to vím..."
Vzápětí přitiskl své úzké rty na jeho...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nel-ly Nel-ly | Web | 3. listopadu 2009 v 20:42 | Reagovat

Nádhera! Jen si nejsem jistá, jestli to chci číst dál..celkem se bojím, i když asi nebudu mít na vybranou - ta zvědavost

2 Anastázie Anastázie | Web | 12. ledna 2011 v 16:50 | Reagovat

Pěkný konec této části...i když se tenhle motiv oběvuje asi ve všech tvých povídkách, nepřestává mě to stále bavit...zvláštní :-D Jsem zvědavá jak to bude pokračovat.
Jen malá připomínka: Proč máš jako podnadpis napsané červenec 1997 a pak druhý nadpis srpen 1977? Je to účel, nebo ses spletla? Protože já mezi tím nevidím žádnou souvislost. Není tam třeba napsané, ře by Remus přemýšlel a vzpoměl si zrovna na to...tak se jen ptám xD

3 Dark Angel Dark Angel | E-mail | Web | 13. ledna 2011 v 8:41 | Reagovat

[2]: Ta povídka se odehrává v několika časových rovinách. Je tam hned několik období, která spolu zdánlivě nesouvisejí, ale přitom mají jedno pro druhé velký význam...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama